Dvacet let působil jako venkovský farář v malé obci, a přece byl v kontaktu s významným švýcarským matematikem Leonhardem Eulerem, dveře měl otevřené i na dvoře císařovny Marie Terezie. Do Berlína jej potom lákal samotný Bedřich II. Přesto neměl na růžích ustláno. Potýkal se s nepochopením a závistí ze strany svých farníků, vědecké obce i nadřízených. Jeho nejslavnější vynález mu za života přinesl spíš trable než radosti.
Bádání na faře
Narodil se roku 1698 v Helvíkovicích u Žamberka jako Václav Divíšek. Prožil zde celé dětství, které na prahu dospělosti zkalila předčasná otcova smrt. O dva roky později (1716) odchází do Znojma, kde byl přijat jako stipendista ke studiu jezuitského gymnázia. Rodina bez otce sice byla nemajetná, ale pomocnou ruku podal jeho příbuzný Jindřich Dušík, který zde působil jako rektor. Díky vzdělání a vědeckým poznatkům, k nimž měli jezuité přístup, se Václavovy obzory neustále rozšiřovaly. Jezuité totiž zdaleka nehráli v českých zemí tak negativní roli, jaká jim byla později z politických důvodů přisuzována. Spousta jezuitských kněží naopak prosazovala bohoslužby v českém jazyce a mnozí z nich pomáhali položit základy českého národního obrození, které se naplno rozvinulo ve druhé polovině 18. století. Ostatně náš vynálezce k nim také patřil.
V roce 1719 vstupuje jednadvacetiletý Václav Divíšek do Jezuitského řádu a přijímá řeholní jméno Prokop Diviš. V dalších letech přechází do Louckého kláštera u Znojma, kde studuje filozofii a teologii. Po vysvěcení na kněze v roce 1726 je pověřen výukou přírodních věd a filozofie. Už v takto raném věku projevuje inovátorské sklony – výuku obohacuje pokusy, což byla tehdy při běžné výuce věc nevídaná. Jeho touha po vzdělání a objevování tím však zdaleka není naplněna, a dokonce i jeho představení ho mají k tomu, aby se dále vzdělával. V roce 1733 pětatřicetiletý Prokop Diviš získává doktorát z teologie v Salzburgu, a potvrzuje tak své intelektuální předurčení.
V této době se již v rámci studií a bádání v oboru přírodních věd dlouho zajímá o elektřinu. Ideální příležitost pro realizaci vlastních nápadů se mu naskýtá v roce 1736: stává se farářem v Příměticích, kde pak působí dalších dvacet let. Využil těchto dvou dekád beze zbytku. Jeho jméno se po tuto dobu vyskytuje v matričních zápisech narozených, oddaných a zemřelých jen výjimečně. Důvod je prostý. Na každodenní činnosti faráře jednoduše neměl dost času. Možná, že i to byl důvod, proč si se svými farníky příliš nerozuměl.
Kněz Prokop Diviš byl zároveň vědec a snažil se něco ze svých vědomostí předávat i svým ovečkám. Příliš však v tomto ohledu nepochodil. Ve srovnání s většinou farářů své doby musel pochopitelně působit jako zjevení. Přírodní jevy (například právě hromy a blesky), které venkované považovali toliko za projev Božího hněvu, se snažil vysvětlit i „rozumově“.
Dopisy Eulerovi
Vesničany popuzoval i četnými přístroji, které při svém bádání využíval. Příliš mu nepomohlo ani to, že se jim snažil předvést některé pokusy přímo před očima. Vztahy s farníky brzy dospěly do bodu mrazu. Mnozí si na něj stěžovali vrchnosti a odcházeli do jiných farností. Z vyšších míst byl napomínán, aby se choval přece jenom „důstojněji“ a nedával tolik na odiv své vzdělání a pochybnosti o věcech, které byly pro venkovany dané.
Vedle přístrojů, které sloužily k dílčím pokusům s elektřinou, se Diviš věnoval také ryze praktickým činnostem. Přímo u své fary například instaloval hydrologický stroj sloužící ke zvedaní hladiny vody až o několik metrů. Společně s tím také zprovoznil vodovod. Ten ovšem fungoval jen do chvíle, kdy mu nepřejícní sousedé uzavřeli výpusť, takže se octl bez vody. Podobnými problémy se musel zabývat prakticky po celou dobu svého působení v Příměticích.
Myšlenky na vědu na čas přerušily politické události v Rakousku-Uhersku. V říjnu 1740 umírá císař Karel VI., po němž na trůn nastupuje jeho dcera Marie Terezie. Jen pár týdnů po císařově smrti se pruský král Bedřich II. zmocnil Slezska. V dalších letech pronikl do Čech a na Moravu, kde dobyl například Olomouc. Poté, co s týmž záměrem neuspěl u Brna, obrátil se na Znojmo, kde byl Diviš krátce předtím jmenován zástupcem opata v luckém klášteře. Brzy se ukázalo, že šlo o krok více než prozíravý.
Prokop Diviš si totiž kromě jiného intenzivně dopisoval s největším matematikem 18. století, ředitelem berlínské akademie Leonhardem Eulerem. Mladé Prusko podporovalo vědce a Prokop Diviš byl na dvůr krále Bedřicha II. několikrát zván. Tyto okolnosti pomohly k tomu, že když byl klášter v Louce obsazen, nepřišel k úhoně. Pruští vojáci se chovali k Divišovi s respektem a úctou.
Léčba elektřinou
Přibližně v té době se začal zajímat o využití elektřiny v lékařství a zemědělství. S pomocí elektřiny například podporoval klíčivost semen, zjistil totiž, že elektrizovaná semena klíčí rychleji než ostatní. Co však bylo ještě zásadnější – využíval elektřinu k léčení. Z této doby se dochovaly zprávy o několika desítkách uzdravených pacientů, kteří měli problémy s pohybovým ústrojím, se zrakem a s křečemi.
Léčebné úspěchy s sebou ovšem – stejně jako dnes – přinesly závist a nepřejícnost v řadách vystudovaných lékařů. Ti si na něj stěžovali a označovali jej za šarlatána. Diviš si proto musel dokonce obstarat potvrzení, že léčí zdarma a že se jeho aktivity nijak nekříží s jeho povinnostmi faráře. Vedle toho se také věnoval vývoji elektrického hudebního nástroje. Elektřinu využíval ve své každodenní vědecké i osvětové populárně vědecké činnosti. Traduje se třeba, že každý, kdo vzal za kliku jeho ložnice, dostal slabou elektrickou ránu. Elektrizoval živé bytosti, vyráběl vodotrysky a mnohá další zařízení. Jeho takřka „cirkusové“ kousky neunikly císařovně Marii Terezii a jejímu manželu Františkovi, kteří jej několikrát přivítali ve Vídni.
Věhlas „venkovského faráře z Přímětic“ a obdiv k němu rostl den ode dne. Známý profesor filozofie na varšavské univerzitě P. Ch. Procházka dokonce napsal, že Diviš je „větším bohem blesků a tónů než Apollón“. Po celá 40. léta 18. století dostával Diviš nabídky z Berlína a Vídně, ale i přes spory s farníky a nadřízenými zůstával v Příměticích.
Tak se dostáváme do roku 1750, kdy přichází vrchol jeho celoživotního snažení. Na plese pořádaném Marií Terezií poprvé veřejně naznačuje, jakým způsobem by bylo možné čelit nebezpečí blesku. Teprve o pět měsíců později zveřejnil podobnou myšlenkou i tehdejší uznávaný vědec a proslulý americký politik Benjamin Franklin. Právě mezi těmito dvěma muži probíhal v dalších letech nepřímý souboj o to, kdo přijde jako první s funkčním bleskosvodem.
Rychlejší než Franklin
Dnes již víme, že v pomyslném souboji s velkým náskokem zvítězil Prokop Divíš, který svůj první bleskosvod vztyčil v létě roku 1754 – o plných šest let dříve než Franklin. Zní to až neuvěřitelně, ale Diviš se za svůj přelomový vynález obdivu ani slávy nedočkal. Následujícího roku napsal manželovi Marie Terezie Františkovi žádost o podporu na využití bleskosvodu pro blaho obyvatel říše. František předal celou záležitost k posouzení vídeňským matematikům, kteří však v podstatě ze závisti a opovržení vůči venkovskému knězi vše zamítli. Štěstěna mu nebyla nakloněna ani v publikační činnosti. Jeho životní dílo, teorie elektřiny, bylo nepřijatelné pro církev a z větší části i pro vědeckou obec. Místo zaslouženého uznání tedy Prokop Diviš dál působil na faře v Příměticích a vedl boj s větrnými mlýny.
Teprve v roce 1760, za velkolepé pozornosti veřejnosti i vědecké obce, představil svůj bleskosvod i Benjamin Franklin. V této době byl již zneuznaný Prokop Diviš na odpočinku v louckém klášteře a pracoval na vývoji speciálního elektrického hudebního nástroje. Jeho bleskosvod již v Příměticích nestál, protože jej mezitím místní z pověrčivosti zničili.
O pět roků později jeden z našich největších géniů umírá prakticky v zapomnění, aniž by v českých zemích byl funkční, byť jen jeden jediný bleskosvod...
