Jakub Deml patřil k největším osobnostem české katolické moderny. Na konci dvacátých let začal spolupracovat s časopisy Akord, Na hlubinu a Tvar. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let Deml publikoval v Národní obnově, Nedělním listu a také v revue Na hlubinu.
Šlépěje a Zapomenuté světlo
Jeho monumentální dílo tvoří soubory nejrůznějších literárních žánrů, do nichž zařazoval nejen básně, prózy, úvahy a eseje, ale i korespondenci, deníkové záznamy, zápisy snů, náboženské meditace a politické komentáře. Základní řadu tvoří dvacet šest svazků Šlépějí vydaných v roce 1917 až 1941. Mezi jeho nejznámější práce patří básnická próza Hrad smrti, která popisuje pocity úzkosti a ohrožení smrtí. Důležitá je rovněž kniha Zapomenuté světlo, kterou vydal v roce 1934 či Katolický sen z roku 1932.
Narodil se 20. srpna 1878 v rodině rolníka a vesnického kupce. Jeho první roky na tomto světě byly poznamenány třemi otcovými sňatky a úmrtími sourozenců. Byl dítětem z otcova druhého manželství, matka mu zemřela roku 1890. Gymnázium vystudoval v Třebíči. V roce 1897 se seznámil s velkým českým básníkem Otokarem Březinou a toto přátelství jej vedlo nejen k rozhodnutí vstoupit do katolického bohosloveckého semináře v Brně, kde byl vysvěcen v roce 1902, ale podstatně ovlivnilo celý jeho život.
Březina zůstal Demlovým celoživotním básnickým idolem. Jako seminarista poznal časopis Nový život, který byl orgánem Katolické moderny propagující nové umělecké snahy mezi duchovenstvem, a navázal spolupráci s jeho vydavatelem a redaktorem Karlem Dostálem-Lutinovem. Březina jej také seznámil s dílem výtvarníka Františka Bílka, s nímž se pak roku 1903 poznal osobně. Bílek ilustroval a upravil řadu Demlových publikací.
Od září 1902 do roku 1904 byl Deml kaplanem v Kučerově u Vyškova, poté působil jako katolický kněz v různých místech na Moravě. V letech 1904 až 1911 se spolu s Josefem Florianem ze Staré Říše podílel na vydávání a překládání knih a sborníků ediční řady Studium.
Před soudem za urážku TGM
Spolupráce s Josefem Florianem i Demlovo osobité chápání kněžského poslání byly posléze příčinou jeho střetu s církevními nadřízenými, zvláště brněnským biskupem Huynem. Od března 1909 byl brněnskou konzistoří vyloučen z duchovní správy a poslán na neplacenou dovolenou.
Roku 1913 se zrodilo Demlovo dlouholeté přátelství s F. X. Šaldou. První světovou válku Deml prožil v rodině svého švagra Jana Kryštofa v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V roce 1918 se seznámil se spisovatelkou Pavlou Kytlicovou, která se posléze stala vydavatelkou jeho knih. Roku 1919 odešel do Šternberka na Moravě, odkud s Pavlou Kytlicovou záhy odjel na Slovensko do Lubochni a Topolčianek, kde se měl stát správcem zámeckých sbírek.
Po devíti měsících se však vrátil do Čech a zahájil stavbu domku v Tasově na Jižní Moravě, kde se natrvalo usadil v červnu 1922. Úmrtí Otokara Březiny způsobilo v Demlově osobním i uměleckém životě hlubokou ránu. V souvislosti s ním ostře kritizoval soudobé společensko-politické poměry.
Roku 1930 byl postaven před soud pro urážku hlavy státu TGM. Napsal knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, která vyšla v roce 1931. Přátelil se s řadou literárních osobností jako byli Jaroslav Durych, Arne Novák, Emanuel Chalupecký, Pavel Eisner a mnoho dalších.
Ve třicátých letech podnikl četné cesty po Evropě. Od poloviny třicátých let zesílily Demlovy výpady proti soudobým politickým poměrům, zejména proti Edvardu Benešovi. Po německé okupaci mu v letech 1943 - 1945 bylo zakázáno publikovat.
Literární dílo Jakuba Demla je velmi různorodé. Vedle poezie, básní v próze a povídek obsahuje i úvahy, eseje, deníkové záznamy, kritické recenze, náboženské meditace a překlady. Jeho těžiště je však v poezii a umělecké próze. I když vstoupil do literatury pod silným vlivem Otokara Březiny, jeho osobitá poetika se nikdy cele neidentifikovala s březinovským literárním symbolismem.
Demlovo první tvůrčí období, jehož vrcholy představují knihy básnických próz Hrad smrti a Tanec smrti, je plné temné úzkosti o život a bytí člověka, jež je neustále negováno smrtí. Úzkostným pocitem ohroženosti člověka, který putuje životem a společností jako štvanec a má blízko k literárnímu expresionismu
Odlesk Boží přítomnosti ve světě
Z tragického životního pocitu Deml hledá východisko ve všeobjímající lásce ke všemu stvořenému, jež vnímá jako odlesk Boží přítomnosti ve světě. Tragické vnímání skutečnosti a pocit ohroženosti člověka jsou provázeny přirozenou touhou básníka po myšlenkově spřízněném kolektivu, s nímž by se mohl ztotožnit jako umělec i kněz.
Zvláště po roce 1918, byl stržen obecným nadšením nad vznikem samostatné republiky. V tu dobu se přimyká k národnímu kolektivu, což se projevilo zejména v jeho paradoxním dočasném zaujetí pro sokolské ideály, které chtěl prohloubit křesťanskými principy, aby se později se sokolským hnutím rozešel. Demlovo pojetí národního kolektivu je celé prodchnuté křesťanským prožitkem společenství jako sounáležitosti živých i mrtvých.
Hlavní práce Demlova druhého tvůrčího období jako jsou Mohyla, Tepna, Hlas mluví k Slovu, proto vnímají rodný Tasov jako kosmos, jenž se básníkovi stává synonymem celé národní pospolitosti. V něm nachází osobní i uměleckou harmonii, projevující se zejména láskyplným vztahem ke svým rodákům. Tato harmonie, budovaná na básnickém mýtu domova, se na konci třicátých let rozpadá a Deml se opět navrací k pocitům ohroženého lidství, k tématům zmaru a smrti.
V tomto Demlově třetím tvůrčím období, pro něž jsou charakteristické zejména knihy Zapomenuté světlo, Jugo, Píseň vojína šílence, se stává básníkem existenciálního děsu a zmaru. Všechny hodnoty jsou zpochybňovány, lidské vztahy mají podobu labyrintu, v němž bloudí osamělý jedinec nenacházející klid a spočinutí v rodném kraji a zoufale toužící po Boží milosti, která by mu vrátila ztracený klid a jistotu bytí.
Konzervativec
Základním estetickým rysem Demlova díla je snaha učinit objektem tvorby svůj vlastní osud, což se také odráží až v chaotické tvarové nesourodosti a v absolutizování básníkova subjektu. Demlova touha vyslovit beze zbytku sebe sama, psát stále „jednu knihu“, je příčinou rozsáhlé deníkové tvorby, která představuje neodmyslitelnou součást jeho díla již od první etapy jeho tvorby. Tuto doprovodně komentátorskou linii Demlova díla tvoří soubory nejrůznějších literárních žánrů. Deml se prezentuje jako konzervativec a odpůrce liberální demokracie.
Po roce 1945 se Demlova literární činnost výrazně zúžila. Publikoval pouze nemnoho nábožensky laděných a příležitostných básní. Autenticko-osobitá linie Demlovy tvorby, aniž mohl uvažovat o možném zveřejnění svých textů, však pokračovala až dokonce Demlova života, jak to dosvědčuje posmrtně vydaná próza Podzimní sen patřící k jednomu z vrcholů jeho tvorby.
V padesátých letech bylo Demlovi znemožněno vydávat. Pouze Vítězslav Nezval se pokoušel prosazovat možnost vydání alespoň nějakých výborů Demlových textů, ale nakonec i sám autor byl po úvahách proti tomu. Jeho dílo z té doby má formu rukopisů nebo dopisů a dodnes o něm nemáme úplně dobrou představu, neboť prozatím z něj bylo publikováno jen několik zlomků či ukázek.
O Demla se v této době starali jeho příbuzní žijící v Tasově, kteří mu do vily nosili jídlo, poklidit nebo na chvíli dělat společnost. Spisovatel velmi stál o dostatek péče, stejně tak však zároveň toužil po chvílích o samotě a klidu.
V lednu 1961 byl Jakub Deml hospitalizován v třebíčské nemocnici, po krátkém propuštění ale musel být hospitalizován 7. února znovu. Zemřel 10. února 1961. Jeho pohřbu v Tasově se zúčastnilo velké množství lidí.
