Profesor Josef Šusta patřil mezi české historiky s mezinárodním renomé. Kromě vědecké činnosti se věnoval i spisovatelství a v meziválečném období byl také politicky činný. Patřil vedle historika Josefa Pekaře k předním žákům Gollovy školy.
Tragický osud
Vynikal znalostmi světových a hospodářských dějin i dějin umění. Byl velkým znalcem českého vrcholného středověku, reformace a moderních evropských politických dějin. Za druhé světové války byl prezidentem České akademie věd a umění.
Po studiích v letech 1883–1899 v Českých Budějovicích, se stal v Praze žákem slavného historika Jaroslava Golla. Pokračoval potom ve studiu ve Vídni v Ústavu pro rakouský dějezpyt. Působil rovněž v Itálii v Rakouském historickém ústavu v Římě a také ve Vatikánském archivu.
Byl generačním druhem Josefa Pekaře, profesorem všeobecných dějin Univerzity Karlovy (1910), děkanem filozofické fakulty (1916) a prezidentem České akademie věd a umění (1939–1945). Habilitoval se prací Pius IV. „Před pontifikátem a na začátku pontifikátu“.
Neunesl stigma kolaborace
Byl nositelem francouzského řádu Komtura Čestné legie. Přispíval mj. do Lumíra, Lidových novin a Venkova. Od r. 1936 byl hlavním editorem šestisvazkových Dějin lidstva od pravěku k dnešku, vydávaných nakladatelstvím Melantrich. V letech 1920–1921 působil v úřednické vládě Jana Černého jako ministr školství. Byl členem Pátečníků, kteří se scházeli jako debatní klub v okruhu T. G. Masaryka.
Po skončení druhé světové války byl obviněn z kolaborace (okupanti jej mj. přiměli vstoupit do Ligy proti bolševismu). Dne 27. května 1945 vyjel z Hanspaulky nejbližší cestou k Vltavě, přímou tramvají č. 11 a spáchal sebevraždu skokem do Vltavy z Hlávkova mostu. Jeho tělo bylo nalezeno až 1. června 1945 nedaleko Roztok u Prahy. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově. V 50. letech byly jeho ostatky přeneseny a pohřbeny na šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje.
Pokud se chcete o této tragické postavě naší historiografie a jejím obdivuhodném dílu dozvědět více, otevřete Bránu poznání.
