Veselá povaha a láska k svéráznému regionu převedla Jana od zodpovědnosti a přísnosti k rozdávání radosti a úsměvů na tvářích posluchačů poudaček v krkonošském nářečí, a nakonec i čtenářů tří útlých knížek, kde dlouholetým studiem tohoto nářečí a uměním vypravěče představuje čtenáři humorně život svého kraje. Fenomén učitele, vypravěče a spisovatele Jana Buchara (14. 4. 1895 – 19. 3. 1988) a fenomén podkrkonošského nářečí patří k sobě jako světlo a stín.
Co se šustlo v mládí
V šenku U Sálouskejch ve Smerčině (Mříčné) se 14. dubna 1895 cosi šustlo, a dali mu po otci jméno Jan, jak to u prvorozených bejvalo. V šenku bylo veslo. Ale ne vždy. Tříletá sestra, po mamince Marie, umírá 1903 a čtyřletá Anna pak 1906, když řádil záškrt, a léků ještě nebylo. Do šenku ale Janovi přišel 1904 bratr Josef a pak 1909 Jaroslav, kterým se věnoval jako matčin pomocník.
O Vánocích 26. prosince 1910 chtěl otec, šenkýř, v hospodě urovnat rvačku. Jeden z opilců ho bodl nožem do břicha a on za dva dny 28. zranění podlehl. Matka Marie zůstala s třemi syny, hospodu prodala a koupila naproti pozemek, kde vedle později zbourané roubenky nechala postavit v roce 1911 domek č.p. 29, později po matčině intervenci č.p. 206, ve venkovském secesním stylu, který se v tomto regionu šustl i jinde.
Mezitím se ale stalo úplně něco jiného
Jan hned v roce 1913 v říjnu nastoupil základní vojenskou službu u c.k. 74. pěšího pluku v Liberci. Po atentátu v Sarajevu a vyhlášení války Srbsku byl pluk v srpnu 1914 přes Jičín, Moravu, Slovensko přesunut na hranici Srbska do bojové pozice. Tahle válka nebyla jeho, tak si zranil vlastní puškou ukazováček pravé ruky s nadějí, že po pobytu v několika lazaretech pro něj válka skončí. Byl však uznán schopným a odeslán zpět na srbskou frontu.
V srpnu 1915 se šustla náhoda. Voják, rekrut, spadl při nocování v jedné stodole z hambalek na spodní postele, jednoho vojáka těžce zranil, Jan dostal do hlavy nějakou tyčí a také spásný nápad. Běžně se říká Ono mu svitlo, ale v tomto případě šustlo.
Jak se Janovi šustlo v hlavě „Za císaře pána a jeho rodinu?“
Ztráty jednotky v Srbsku byly alarmující, 77 zbylých z 268 = 0,287 – Ne, toho se nezúčastním. Když nezabralo zranění ruky, náhoda s tyčí do hlavy probudila herecké umění a pevné odhodlání. Jan začal simulovat zranění hlavy a duševní pomatení. Role se musí dohrát až do konce.
Přes vojenskou nemocnici v Chomutově byl poslán do Prahy na zkoumání duševního stavu. Armáda měla lékařskou kapacitu, profesora MUDr. Antonína Heverocha. Jan k němu nečekaně přiskočil, před komisí mu na prsou zahrál prsty, jako na klavír, a cosi nesrozumitelně zazpíval. Pan profesor se neudržel a rozesmál se a řekl „Gut! Abgemacht!“. A koncilium Jana uznalo duševně nemocným
Když tuto „poudačku“ dědeček vnukům vyprávěl, poznamenal, že neví, co si vlastně profesor Heveroch myslel, jestli poznal, že simuluje. Ale ví se, že MUDr. Heveroch pomohl z vojny velkému počtu vojáků. Také se nikdo nedozví, kolik bylo herců a kolik utrpělo válečnými zážitky skutečné duševní poškození.
Etuda měla však stinnou stránku, dohrát představení až do konce. Jan psal matce, aby ho z toho pražského cvokhausu dostala. Uznaného duševně chorým si matka vyzvedává 9. srpna 1916 v Praze na revers, a četnická stanice v Mříčné musela do konce války podávat c.k. vojenským úřadům pravidelná hlášení o projevech jeho duševního stavu.
Hereckou etudu doma v Mříčné podpořil kostým a celkové vzezření. Před dlouhými vlasy a vousy a před dlouhým černým kabátem, ženy z vesnice a z okolí prchaly, kdykoliv ho potkaly, zejména při jeho procházce v lese.
Co se šustlo o zázračném uzdravení a tajných oddavkách daleko od Mříčné
Marie Wágnerová z Mříčné v požehnaném stavu jede brzy ráno s Janem, tatínkem čekatelem, na zapřenou do Prahy. Jan Buchar vyhledal po sedmé ráno ve farním úřadě chrámu u Matky Boží před Týnem faráře Františka Černého. Dotázal se jej, zda jej může oddat. Farář̌ Černý souhlasil s podmínkou, že u obřadu budou přítomni 2 svědci.
Naštěstí na faře byli již přítomni kostelnici Matěj Janků a Václav Bálek, kteří se jako svědci ochotně nabídli. Svatba se tak konala za účasti 5 osob před zahájením ranních bohoslužeb. Oba novomanželé poté absolvovali procházku Prahou, svatební slavnostní oběd, zůstali v Praze přes noc a 8. července 1919 večer se vrátili zpět do Mříčné již jako novomanželé. Narodila se jim dcera Marie (1919) a syn Jan (1921).
Učitelské povolání je putovním překládáním z místa na místo. Víme už, že nastoupil v září 1919 jako učitel do Mříčné, kde pobyl do roku 1925, kdy odešel jako řídící učitel do jednotřídky ve Lhotě u Vysokého nad Jizerou, a v roce 1932 se vrátil zpět na školu v Mříčné až do kritického roku 1940.
O ilegální Obraně národa a o prozrazení během II. Světové války
Jan Buchar se zapojil do odbojové činnosti v polovojenské ilegální organizaci Obrana národa MUDr. Ladislava Nebeského z Jilemnice. Byli prozrazeni a Jana 28. února 1940 večer zatkli. Ve vazebním vězení gestapa ve Vrchlabí byly výslechy kruté, 1. března ho bili tak, že mu zlomili dvě žebra.
K dalším výslechům byl převezen do věznice v Praze na Pankráci. Poté postupně prošel nacistickými káznicemi v Praze na Karlově náměstí, v Pardubicích, Drážďanech, Ebarchu, Gollnově a Litoměřicích. V Litoměřicích byl říšským Vrchním zemským soudem (Oberlandesbericht in Leitmeritz) až 2. února 1942 odsouzen pro přípravu vlastizrady k trestu odnětí svobody v délce 27 měsíců. Během věznění postupně prošel 17 nacistickými káznicemi, ale nakonec byl 1. května 1943 z vězení propuštěn. Jak se to mohlo stát?
To herecká etuda z I. Světové války mu zachránila život. Byl souzen jako civilní osoba, protože nacistický soud měl k dispozici propuštění z vojenské služby 1915, posudek profesora Heverocha a doklad vojenské správy, že byl vyřazen z evidence důstojníků v záloze. Opak by znamenal koncentrační tábor RU - „Rückkehr ungewünscht“- „návrat nežádoucí“.
Ve školních personálních záznamech z let 1940–1943 je u jména Jana Buchara uvedena poznámka: „Jan Buchar jest zajištěn říšskoněmeckými orgány a zbaven osobní svobody, jeho pobyt není́ znám“. Ale my už víme, že po 36 měsících věznění byl 1. května 1943 propuštěn na svobodu.
Co se šustlo kolem bratrů Josefa a Jaroslava a matky Marie
Do odbojové činnosti se zapojili i oba Janovi bratři Jaroslav a Josef. Jaroslav (vynikající sokolský sportovec, povoláním stavitel-architekt) v závěru února 1940 po lyžařských závodech na Pustevnách v Beskydech společně se svým přítelem Čestmírem Novotným ilegálně opustil Protektorát s cílem bojovat proti nacistům se zbraní v ruce ve Francii.
Po příjezdu do Francie se zaregistroval na konci března 1940 u 3. pluku 1. čs. pěší divize v přístavu Agde. Byl již̌ ve velmi vážném zdravotním stavu a okamžitě byl převezen do nemocnice. Poté bojoval dlouho, ale marně s tuberkulózou plic v plicním sanatoriu Bellevue, později v plicním sanatoriu Lodeva v Montpellier. Zemřel v městské nemocnici v Montpellier 23. září 1942. Po jednoduchém smutečním obřadu byl 26. září 1942 byl pohřben na centrálním hřbitově Cimetière Saint Lazare v Montpellier.
V roce 1963 byly ostatky Jaroslava Buchara z Montpellier exhumovány a definitivně uloženy na nově zrekonstruovaném čs. vojenském hřbitově La Targette (Cimetière Militaire Tchécoslovaque), ležícím na okraji městečka Neuville - Saint-Vaast (departement Pas-de-Calais).
Josef (povoláním textilní úředník) se v roce 1939 rovněž zapojil do činnosti v polovojenské ilegální organizaci Obrana národa. Rovněž jeho činnost byla prozrazena, Josef Buchar byl 13. září 1940 zatčen gestapem, vězněn téměř 3 roky. Na svobodu byl propuštěn 12. června 1944. Také́ on prošel řadou nacistických káznic (Praha- Pankrác, Pardubice, Drážďany, Gollnow, Rottau, Bernau). V káznici Gollnow dokonce sdílel se svým bratrem Janem několik měsíců jednu vězeňskou celu (oba bratři se však nikdy nedopátrali, zda to byla pouze náhoda nebo zda se jednalo o vstřícný krok velitele káznice).
Matka Marie Bucharová byla 17. září 1942 zatčena gestapem (bylo jí tehdy 72 let). Stala se obětí krutého nařízení zástupce říšského protektora Karla Hermanna Franka „Emigranten Aktion“(„Aktion-E“). Cílem této represivní akce bylo mj. uvěznění členů rodin těch čs. vojáků, kteří uprchli během okupace z Protektorátu do zahraničí s cílem bojovat proti fašismu se zbraní v ruce. Pro „Emigranten Aktion“ byl z nařízení K. H. Franka vybudován na Moravě ženský internační tábor ve Svatobořicích u Kyjova.
Marie Bucharová zde byla internována necelé 2 měsíce. Strádání nevydržela. Těžce nemocnou (se silným oboustranným zánětem ledvin, s oboustrannou tuberkulózou plic, se srdeční nedostatečností) ji nacisté propustili v závěru října 1942 domů, zde však za několik následujících dnů 6. listopadu 1942 zemřela. Její pohřeb, který se konal 9. listopadu 1942, byl současně tichou demonstrací obyvatel Mříčné proti nacismu. Symbolickým oceněním statečnosti Marie Bucharové bylo udělení Čs. válečného kříže 1939 „in memoriam“, který obdržela od prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše zvláštním dekretem z 15. prosince 1945.
Mezi koncem války a odchodem do důchodu
Dívčí škola „pod věžičkou“ byla ředitelským působištěm Jana Buchara do roku 1948, kdy zahájením školního roku 1. září 1948 se vrací do Mříčné jako řídící učitel. Mnoho žijících osobností z Mříčné si pana řídícího pamatuje z let do jeho odchodu do důchodu jako velmi přísného, ale velkorysého a výborného učitele. V roce 1950 využil zákonnou možnost být jako politický vězeň předčasně penzionován. V roce 1959 začal pracovat jako účetní nově zakládaného zemědělského družstva v Mříčné a setrval tam až do roku 1968.
Renesanční člověk
Má mnoho talentů a ovládá širokou oblast schopností. Zmíněný antický ideál člověka byl zásadní v tom, že sebezlepšování nikdy nekončí a že objem vědomostí a oblastí, které lze ovládnout je natolik široký, že nikdo není ve všem precizní. Biblicky: „Zůstanou šťavnatí a svěží, a ještě ve stáří budou přinášet užitek.“
Jan Buchar měl mimo své učitelské povinnosti obdivuhodný společenský záběr. Snad se podaří většinu vyjmenovat z Mříčné a okolí: učitel, v Sokole uznávaný cvičitel, župní vedoucí dorostu, místonáčelník, dobrovolný hasič, místní knihovník, ochotnický herec, maskér, malíř kulis, režisér – divadelní soubory Vrchlický a Radost v Mříčné, člen tanečního dechového orchestru Otakara Hanuše v Jilemnici, člen Svazu protifašistických bojovníků a Mysliveckého sdružení v Mříčné.
Krkonošské nářečí
Tři útlé knížečky, které je těžké nalézt ve veřejných knihovnách, snad kromě krkonošského regionu, mohou čtenáře doprovázet svými krátkými poudačkami a krkonošským nářečím. Už od roku 1932 se Jan Buchar zapisoval do kulturního života krátkými povídkami v časopisech místních spolků i v Právu lidu. Postupně se stával velkým znalcem krkonošského nářečí a začal v něm také publikovat.
Do estrádního kroužku se zapojil jako lidový vypravěč a začal vystupovat s krátkými úsměvnými historkami a anekdotickými příběhy v krkonošském nářečí. Postupně se stával známou osobností regionu, pokračoval v publikační činnosti v krkonošském nářečí v okresním časopisu „Nová horská ves“.
Aktivitou nakladatelství Kruh z Hradce Králové byl Jan Buchar přemluven, aby své shromážděné poudačky začal sepisovat. Příležitost využil ve svých osmdesáti letech. První knížka „Co se kdy u nás šustlo“ vzbudila velký ohlas v krkonošském regionu, ale překročila i jeho hranice.
Jan Buchar začal vystupovat nejen na místních estrádách, ale i v rozhlasových pořadech. A tak se šustlo, že se seznámil se zasloužilým umělcem Františkem Filipovským, režisérem Zdeňkem Podskalským, ilustrátorkou Zdenou Táborskou a s mnoha dalšími „lidmi od kumštu“.
Jeho „dědkovna“ ve Mříčné v domě č.p. 206, postaveném jeho maminkou Marií, se stala místem mnoha společenských setkání, kde převládal smích a dobrá nálada – Jan Buchar byl ve svém živlu.
Spokojen být skutečně mohl, současně se rovněž záhy poté ocitl před filmovou kamerou. V roce 1983 s ním při příležitosti jeho 88. narozenin Krátký film Praha natočil filmový medailon. Snímek „Jan Buchar“ režiséra Jiřího Střechy a kameramana Pavla Vasky vzbudil v polovině roku 1983 zaslouženou pozornost na Festivalu české a slovenské krátkometrážní tvorby v Českých Budějovicích.
V kinech byl poprvé uveden v září 1983 s celovečerním filmem „Schůzka se stíny“ režiséra Jiřího Svobody. Recenze filmového medailonu „Jan Buchar“, uveřejněná pod názvem „Muž jako řemen: Jan Buchar“ Petra Zvoníčka vyzněla velmi pochvalně. Dokládá to poslední věta recenze: „...Film okouzlí setkáním s dobrým člověkem, který ještě žije, nebere se ve všem smrtelně vážně, přitom vážný být umí, a hlavně rozdává radost.”
V roce 1984 mu opět v krajském nakladatelství Kruh vyšla v pořadí třetí knížka „Bylo hůř a lidi nechválili“. Všechny tři knížky ilustrovala akademická́ malířka a ilustrátorka Zdena Táborská, se kterou pojilo Jana Buchara respektované přátelství. Všechny její ilustrace jsou neoddělitelným doplňkem knížek Jana Buchara.
Zemřel po krátké nemoci v jilemnické nemocnici 19. března 1988 ve věku nedožitých 93 let. Na smuteční obřad v krematoriu v Semilech se s ním 23. března 1988 přišlo rozloučit několik stovek lidí.
