Stín ustašovského dědictví nad Chorvatskem. Známý dvojí metr haagského tribunálu proti Srbsku

Po vyhlášení nezávislosti Chorvatské republiky 25. června 1991 se část etnických Srbů ve vnitrozemské oblasti Krajiny vzbouřila a vytvořila samostatné uskupení Republika Srpska Krajina (RSK), podporované Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) a paramilitárními skupinami. Fronty se po uzavření Brionské dohody a rozmístění mise UNPROFOR od roku 1992 zakonzervovaly a spor trval plné čtyři roky.

Chorvatská vláda ode dne vyhlášení nezávislosti nasadila rozsáhlou mobilizaci a od roku 1994 intenzivně posilovala výcvik a profesionalizaci armády, včetně kontraktu s americkou firmou MPRI, která poskytla poradenství a zpravodajskou podporu V létě 1995 pak provedla dvě předoperační ofenzívy – Operaci Flash v květnu a Operaci Summer ’95 v červenci –, které otevřely cestu k rozhodující Operaci Oluja.

Průběh operace

Operace byla zahájena za úsvitu 4. srpna 1995 koordinovanými údery pěti armádních sborů a speciální policie na délce fronty 630 km. Cílem bylo znovu získat 10 400 km² okupovaného území RSK a prolomit obranu v klíčových sektorech včetně kninského uzlu. Hlavní boje trvaly čtyři dny, dočišťovací operace pak pokračovaly až do 14. srpna.

Chorvatské síly přišly o asi 200 vojáků a policistů, přičemž 1 100–1 430 bylo raněných. Na straně RSK zahynulo 560 vojáků, čtyři příslušníci jednotek OSN, a do zajetí padlo asi 4 000 příslušníků RSK; počet civilních obětí je sporný (214 podle Chorvatska, až 1 192 podle srbských zdrojů).

Během prvních dnů operace RSK nařídila evakuaci civilního obyvatelstva; odhady hovoří o 150 000–200 000 uprchlících, kteří hledali útočiště v Srbsku a Bosně a Hercegovině, čímž vznikl jeden z největších exodů od konce druhé světové války.

Válečné zločiny

Během a zejména po ofenzívě „Oluja“ docházelo k systematickým porušením mezinárodního humanitárního práva ze strany jednotek Chorvatské armády a speciální policie. Human Rights Watch zdokumentovala, že kromě bombardování ustupujících kolon srbských civilistů, k němuž došlo již během operace, se po obsazení území odehrály rozsáhlé lynče a souhrnné exekuce především starších a zdravotně postižených Srbů, včetně nucených zmizení alespoň 110 osob.

Dále byly rozsáhle pustošeny a páleny vesnice, přičemž místní civilisté byli vytlačováni z domovů pod hrozbou násilí či zabití. Vláda a velení Chorvatské obrany se přitom provinění zúčastněných jednotek záměrně přehlížely. Dokonce i Amnesty International upozorňuje na „nucené vysídlení, zabíjení a mučení“ jako součást chorvatské strategie vyčištění území.

Dvojí metr Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu

ICTY formálně obžaloval tři chorvatské generály – Ante Gotovinu, Ivana Čermaka a Mladena Markače – za válečné zločiny a účast na „společném zločinném úsilí“ za účelem vysídlení srbského obyvatelstva, avšak všechny obviněné nakonec akceptačním řízením zprostil viny. Tribunál při tom ve svém odůvodnění tvrdil, že operace neměla za cíl etnické očisťování a že civilisté nebyli záměrně cílovou složkou.

Na druhé straně ICTY odsoudil početné představitele srbských sil k souhrnnému trestu 1 150 let odnětí svobody, zatímco členové jiných etnik (včetně Chorvatů a Bosňáků) obdrželi dohromady pouhých 55 let. Toto výrazné nepoměrné odsuzování právem vyvolalo kritiku některých členských států OSN, že Haagský tribunál aplikuje dvojí metr podle státní příslušnosti obviněných.

Amnesty International navíc poukazuje, že domácí chorvatské soudy vedly k 15. polooficiálním vyšetřováním zločinů z „Oluje“, ale ani jedna z domácích žalob neskončila řádným odsouzením. Vysoké politické špičky (včetně prezidenta) navíc veřejně bagatelizovaly verdikty Haagu a odmítaly je jako „politické“, což dále podkopalo možnost spravedlivého potrestání pachatelů

Role západních států

Spojené státy sehrály při přípravě „Oluje“ klíčovou roli prostřednictvím Pentagonem licencované soukromé firmy MPRI, která v listopadu 1994 podepsala s chorvatskou vládou kontrakt na čtrnáctitýdenní výcvik velitelského sboru Hrvatske vojske. Ačkoli MPRI i americké úřady zpochybňují, že by společnost poskytla cokoli nad rámec základní přípravy, řada zpráv uvádí, že firma kromě doktrinálních rad připravila i scénáře bitvy a předávala přístup k satelitním zpravodajským datům. Francouzští a britští činitelé obvinili MPRI dokonce z aktivní účasti na plánování invaze, což firma oficiálně popřela.

Vedle MPRI poskytly Spojené státy přímou vojenskou a zpravodajskou podporu: CIA provozovala bezpilotní letouny z letecké základny u Zadaru a podle očitých svědectví americké stíhačky i bombardéry vypálily rakety na radary sil RSK, čímž usnadnily potlačení protivzdušné obrany a rychlý postup Chorvatů.

Veřejným tajemstvím je rovněž podpora Chorvatů Německem (spojenci za 2. světové války) na mnoha rovinách po celou dobu trvání konfliktu.

Memento

Vzpomínka na krvavé dny Operace Oluja se nevyhnutelně prolíná s temným odkazem chorvatské politiky násilí, jenž sahá až do doby ustašovského režimu. Tehdy, v letech 1941–1945, se hnutí Ustašů snažilo „vyčistit“ své území od Srbů, Židů a Romů pomocí masových poprav, koncentračních táborů jako Jasenovac či Garavice a sadistických praktik, které dokonce šokovaly samotné německé okupační mocnosti. Tato ideologie etnické čistoty a kult beztrestnosti se zdá být ve stínu Operace Oluja opět oživen.

Agrese z roku 1995 nespadla z nebe, ale zrodila se v hlubokých proudech historické nenávisti, kdy se zločiny ustašovského režimu staly výchozí pamětí pro další generaci vojáků a politiků. Stejně jako před osmdesáti lety bylo strhávání lidí na nákladní vozy a jejich odvoz k neznámému osudu rutinou, i během „Oluje“ se stovky uprchlíků ocitly bez šance na návrat. Násilí, kterému čelili staří i nemocní, se stalo pokračováním děsivé tradice, kterou svět kdysi odsoudil, ale nikdy plně nevypořádal.

Při připomínce výročí Operace Oluja nejde pouze o historickou reflexi, ale o odhodlání prolomit kruh beztrestnosti a zapomenutí. I k tomu slouží Brána poznání. Chcete-li vědět víc, stačí vstoupit...