Miloš Jakeš se 17. července 1989 zúčastnil lokální stranické akce v Červeném Hrádku. Mluvil tam spatra. A jaktěživ by ho nenapadlo, že to kdosi ve skrytu natočí, všelijak sestříhá a pustí napříč republikou. Intriku dirigovalo křídlo v StB, angažované v podvodu, který vyvrcholil „mrtvým studentem“ na Národní a státním převratem. Tu skvadru řídila frakce v KGB, inscenující „předání moci“ v zemích spojenců.
Vystříhaný projev
Nad pahýlem z Jakešova projevu bylo v módě se pošklebovat. Vedoucí úlohu hrála budoucí „pražská kavárna“. Ta, co pak ostouzela také Miloše, tentokrát ovšem Zemana. Kdo nechtěl riskovat renomé, že mu „ujíždí vlak“, musel se posmívat „bojlerům“ místo „brojlerů“. Podobné chybičce se neubrání ani akademik. Jakeš ji napravil už v následující větě. Intrikáni ji vystřihli. Dělat z něj troubu bylo „in“.
Nebyl to žádný Démosthenes. Ani bůhvíjaký stratég. Obrovskou pracovitost mu upře jen Pinocchio. Tak jako chování k lidem, prosté vší nadutosti. I odolnost k sebemenší „malé domů“. Dokud byl „rezortním“ tajemníkem komunistické strany, zdobil ho věcný přístup. I snaha o maximální připravenost. Vstřebával velehory informací i odborných pramenů a stanovisek. Byl z generace, jíž byla politika správou země, a ne soutěží a konfrontací s rivaly.
A také z těch, kdo stoupali výš, když to navrhli jiní, a ne že si o funkci „řekli sami“. Do čela strany ho dostal bizarní souběh okolností: Zdravotní trable Gustáva Husáka, a tlak na změny, gradující z Moskvy. Gorbačov tam startoval jako zemědělský tajemník ÚV. Jakeš se jím stal v Praze zhruba ve stejné době. Byli rezortními kolegy a dobře se znali.
Červený hrádek jako zrcadlo dnešních elit
Jakeš měl k zemi, která nás spasila před nacistickou genocidou, důvěru naprosto bezmeznou. Také však zcela bezelstnou. A právě na tom „Gorby“ založil i svůj podraz. Když Jakešovi nosila rozvědka důkazy, že nás Kreml hodí Západu napospas, vyrážel s ní dveře. Tím větší šok mu nadělilo finále „katastrojky“. „Předání moci“ koordinovaly obě supervelmoci. Takovou power-play by neustál ani intelektuální gigant.
Dneska se k Červenému Hrádku leckdo vrací. Reakcí bývá tu netajený údiv, tu rovnou omluva. Jakeš se hlásil ke změnám, mířícím dopředu. A kriticky k jejich překážkám i ve vlastních řadách. Měl mandát „zimního krále“. Ztotožnil se s tím bez výčitek. Vrcholný post vzal, aby uvolnil cestu modernizaci politiky i jejích „tváří“. Už na stranickém sjezdu na jaře 1990.
Červený Hrádek koluje znovu hlavně z jiných důvodů. Jako zrcadlo „elit“, které nám vládnou teď. Topí se ve faraonských prebendách. Živí je slovní exhibice. Duní decibely prázdnoty. Tím žalostnější je věcné saldo. Nadílka hvězdné pěchoty. Úděsný vynález zkázy.
Zrcadlem je tak už i projev, budící kdysi posměšky. Jak tomu říká básník? Parádní kapka rosy?
Kdo si chce poslechnout nesestříhaný Jakešův projev a přečíst některé méně známé komentáře, může si otevřít Bránu poznání.
