27. září 1941, tedy den před svátkem národního patrona svatého Václava, vešel do Černínského paláce předseda nacisty trpěné tzv. protektorátní vlády Alois Eliáš. Impozantní barokní budova postavená v druhé polovině 17. století diplomatem a přítelem habsburského císaře Leopolda I. Humprechtem Janem Černínem z Chudenic si v průběhu času své nájemníky nevybírala.
Zatčen gestapem
Vedle úctyhodných osobností se stala někdy i sídlem nejrůznějších obskurních postav, které vynesla do popředí ta či ona doba. Platí to dodnes. V době nacistické okupace se stal palác úřadem říšského protektora. V onen osudný zářijový den jednačtyřicátého roku očekával Eliášův příchod nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich se svým doprovodem.
Hned po příchodu do budovy byl generál Eliáš zatčen šéfem pražské úřadovny německé tajné státní policie – nechvalně proslulého gestapa – Hansem Geschkem. Tím se uzavřela vojenská a politická dráha muže, který měl za sebou válečnou kariéru ruského a francouzského legionáře, aby poté stoupal po kariérních stupních prvorepublikové armády až do hodnosti generála, a dokonce i diplomata, když na počátku třicátých let pracoval jako vojenský expert stálé československé delegace na konferenci o odzbrojení v Ženevě.
Do politických výšin ho vyneslo jmenování ministrem dopravy ve vládě Rudolfa Berana, který řídil nejprve vládu druhé republiky a po nacistické okupaci do 26. dubna 1939 také první kabinet tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Následující den vystřídal Berana ve funkci ministerského předsedy právě Eliáš.
Geniální stratég bez iluzí
Alois Eliáš si byl vědomý toho, že přijetí funkce ministerského předsedy bude z jeho strany obětí pro národ, ale chápal to zároveň jako povinnost, kterou musí jako voják a vlastenec podstoupit. Podobně to chápal i prezident Emil Hácha, těžce zpytující svědomí po návratu z Berlína.
Muž, který se stal prezidentem do značné míry proti své vůli, podepsal v říšském kancléřství vágní prohlášení o vstupu českých zemí do ochranného svazku s hitlerovským Německem až v okamžiku, kdy říšský maršál a velitel luftwafe Hermann Göring začal vyhrožovat bombardováním Prahy. Jako excelentní právník a bývalý prezident Nejvyššího správního soudu věřil, že nepodepsal žádný závazný dokument, ale jen bezcenný cár papíru. Přesto trpěl po celý zbytek svého života nejistotou, zda jeho čin národ pochopí.
Vžil se takřka do role obětního beránka, který snímá z ostatních veškeré hříchy. Účastník národního odboje Václav Černý trefně poznamenal, že tento čestný poctivec se stal obětí podvodnické režie totalitního machiavelismu nacistického střihu. Eliáš Háchu v těžké chvíli psychicky podržel a ten mu z vděčnosti, dokud síly stačily, kryl záda.
Ve střetu s okupanty
Eliáš šel do střetu s okupanty odhodlaně. Obhajoval zvláštní status protektorátu jako státu, který říše sice ochraňuje, ale do jeho správy nemá zasahovat. Ačkoliv měl ve skutečnosti protektor právo nařizovat, schvalovat a dozorovat, Eliáš německá nařízení zpochybňoval, oddaloval a zdržoval.
Po studentských protestech 28. října 1939 a následných tvrdých perzekucích vyjádřil Neurathovi a Frankovi své „ohromení“, protestoval proti zavření českých vysokých škol, o několik měsíců oddálil používání němčiny v úřadech, policejně zakročil proti Rysově kolaborující Vlajce a jako štítivého hmyzu se stranil aktivistických proněmeckých novinářů.
Když je nakonec přece jenom musel přijmout, byl pak po úmrtí šéfredaktora Českého slova Karla Lažnovského v podezření, že jim nabídl otrávené chlebíčky. Chytře také dokázal využít osobní nevraživosti mezi Neurathem, jehož znal jako diplomata staré školy ještě z doby svého působení v Ženevě, a ambiciózním K. H. Frankem, který ho chtěl na postu protektora nahradit.
Jeho působení ve funkci premiéra se zhruba kryje s první etapou národního odboje, který chránil a potají i financoval. Spolu s Háchou byl dokonce ve spojení s londýnskou exilovou vládou Edvarda Beneše. Nelze vypočítat všechny jeho zásluhy, jen je možné sklonit se s úctou před statečností muže, který „pracoval“ ve stínu obávané „pečkárny“ a kobyliské střelnice. Jaký to rozdíl mezi Eliášem a dnešní politickou reprezentací, která v hlubokém předklonu a bezodkladně plní všechna přání a nařízení přicházející z Berlína a jím ovládaného Bruselu!
Na londýnském kanapi se dobře dělá revoluce
Edvardu Benešovi se pramálo líbila role „soukromníka“, s níž po mnichovské katastrofě do Londýna přicestoval. Jeho vztah k protektorátní vládě byl zpočátku uctivý a plný pochopení pro obtížnou situaci, v níž se octla do značné míry i v důsledku jeho mnichovského selhání. Přesto si nejspíš plně neuvědomoval, že v důsledku jeho kapitulace, kterou chtěl uchránit národ od pohromy, se bude jednou domácí odboj brodit jednou velkou krvavou lázní.
Pozvolna se však v Londýně osměloval, stupňoval své politické aktivity a po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem brzy dosáhl bezvýhradného sovětského uznání své exilové vlády, čímž si vynutil obdobnou reakci také od dosud opatrně lavírujících západních velmocí. Po tomto úspěchu také přitvrdil kurs vůči Háchovi a Eliášovi. Koncem června 1941 ve svém vzkazu pro Havla (Háchu) a Proroka (Eliáše) přikazoval: „V ničem neustupovat. Připravte vše tak, abyste mohli odejít. Lepší je, bude-li přizvána k vedení ta nejhorší pakáž…, anebo bude-li protektorát a autonomie vůbec zrušena.“
Beneš byl povzbuzen i kritickým pohledem některých odbojářů. Vladimír Krajina v jedné depeši do Londýna oznamoval, že Nováček (Eliáš) nechápe nebo nechce chápat situaci a doporučoval nebrat už na protektorátní vládu a Eliáše ohled a nepočítat s nimi. Eliáš totiž varoval před unáhlenými gesty a zdůvodňoval to tím, že veřejnou správu je třeba uchovat v chodu, aby nedošlo ke hladovým bouřím a následnému krveprolití.
V červenci 1941 Beneš poděkoval za to, že se i díky Eliášovi podařilo znemožnit vytvoření vojenských sborů proti Sovětům, ale zároveň znovu vyzýval k rozhodnému odporu i za cenu demise. Eliáše nabádal, aby se vláda vyvarovala proněmeckých projevů, nebo dokonce projevů namířených proti londýnské vládě a upozorňoval, že pád protektorátního kabinetu a státního prezidenta by naopak pozice exilové vlády upevnil. Eliáš oponoval Londýnu, že předčasná změna režimu by měla nedozírně škodlivé následky a v soukromí si dokonce povzdechl, že na londýnském kanapi se dobře dělá revoluce.
Londýn prostřednictvím Prokopa Drtiny požadoval jednoznačně prioritu Benešova vůdcovství. A Londýn v té době usoudil, že čas pro demisi protektorátní vlády skutečně nadchází a že se tento akt stane satisfakcí pro politiku exilu.
Všichni odbojáři však neviděli situaci stejně jako Krajina, Beneš nebo Drtina. Odbojář a syn legendárního velitele Rady tří, Radomír Luža, si ještě po letech postěžoval: „Tihle lidé v zahraničí byli v bezpečí každý večer…V Londýně znají jen slova…Tady jsou mrtví, čím dál tím víc mrtvých. Brzy tu nebude nikdo, kdo by poslouchal ty jejich vlastenecké fráze.“
Tečka jménem Heydrich
Všechny plány exilu však byly brzy zmařeny příchodem Heydricha koncem září 1941. Okamžité zatčení Eliáše, následované rychlou obžalobou sepsanou šéfem gestapa Geschkem a „bez právnických kudrlinek“, jak to požadoval SS obergruppenführer Heydrich, vytvořilo spolu se zavedením prvního stanného práva zcela novou situaci.
Už 4. října byl po čtyřhodinovém soudním jednání odsouzen generál Alois Eliáš k trestu smrti.
Heydrichův spěch byl diktován paralelou z doby první světové války, kdy byl ve Vídni odsouzen k smrti český vlastenec Karel Kramář, ale nový císař Karel I. ho nakonec omilostnil, což výrazně povzbudilo protirakouské hnutí odporu. Poprava Eliáše byla přesto nakonec odložena, protože Hitler 6. října rozhodl o tom, že bude „ručit jako rukojmí za klid v zemi“.
Protektorátní vláda se druhý den po zatčení Eliáše nedokázala nejprve na demisi shodnout a po tvrdém nátlaku Heydricha už na jakoukoliv vzpouru rezignovala. Protektorátní autonomie se tím stávala pouhou fasádou okupační moci a Londýn pochopil, že demise protektorátní vlády jako akt mezinárodního významu je pro československou věc ztracena. Naopak v lednu 1942 prošla vláda rekonstrukcí a na nátlak Heydricha do ní byl nakonec začleněn i muž „se zdravou ctižádostí“ a český kolaborant číslo jedna Emanuel Moravec, kterého zpočátku prezident Hácha odmítal jmenovat.
27. května 1942 spáchali českoslovenští parašutisté atentát na Heydricha, kterému nacistický pohlavár po osmi dnech podlehl. Tím bylo rozhodnuto i o osudu generála Aloise Eliáše. Muž, který se vědomě obětoval pro český národ, aby zabránil nejhoršímu, byl 19. června 1941 zastřelen na vojenském cvičišti v Kobylisích. Jeho smrt znamenala i definitivní tečku za první periodou českého protinacistického odboje.
