Patřil ke generaci, která se naučila žít i myslet pod dohledem moci. Už od počátků své novinářské dráhy dával najevo, že mu tento dohled není vlastní. Psát uměl lehce, mluvit ještě lehčeji, a především měl sklon komentovat věci přímo, bez ochranných vrstev náznaků a metafor. Právě tím si získával publikum – a zároveň si systematicky zadělával na potíže.
Pestrá šedesátá
Na začátku šedesátých let přišel moment, který jeho život definitivně vychýlil z běžné dráhy. V lednu 1962 byl odsouzen za urážku prezidenta republiky Antonína Novotného. Základem obžaloby nebyl článek ani veřejné vystoupení, ale soukromý výrok pronesený v pražské pivnici U Jelínků. Šlo o případ, který dnes může působit absurdně, tehdy však znamenal deset měsíců nepodmíněného vězení, a především trvalé zařazení mezi politicky nespolehlivé osoby. Od této chvíle byl Škutina pod soustavným dohledem bezpečnostních orgánů a jakýkoli jeho další krok byl vykládán prizmatem nedůvěry.
Navzdory tomu se v průběhu šedesátých let znovu objevil v médiích a stal se jednou z viditelných tváří kulturního uvolnění. Věřil, že humor může být legitimní formou společenské kritiky a že i v rámci socialistického systému existuje prostor pro otevřenější řeč. Právě tehdy se jeho dráha výrazně propojila s osobností Jana Wericha. Oba spojoval smysl pro ironii, jazykovou přesnost a odpor k ideologickým frázím, ale zároveň je dělila strategie přežití. Werich byl opatrný, zkušený a věděl, kdy je lepší mluvit v příměrech. Škutina takovou brzdu neměl. Tam, kde Werich volil náznak a vtip, Škutina šel přímo, i za cenu osobního rizika.
Využit a vyhnán
Po roce 1968 se ukázalo, jak vysoká ta cena bude. Normalizace pro něj znamenala konec veřejného působení, opakované výslechy a nakonec věznění. Tentokrát už nešlo jen o trest, ale o dlouhodobý tlak, jehož cílem bylo člověka zlomit. Právě v této situaci, v listopadu 1972 ve vězení Vladimír Škutina podepsal závazek ke spolupráci se Státní bezpečností a byl veden jako agent pod krycím jménem „Historik“.
Podával desítky a posléze stovky agenturních. Byl za ně slušně place a StB ho hodnotila jako aktivního spolupracovníka. Informace se týkaly osob z okruhu disentu i kulturního života. Spolupráce pokračovala i po jeho propuštění z vězení v roce 1974, kdy měl zákaz práce v médiích a živil se manuálními profesemi.
Další rozměr získává tato kapitola v roce 1977. Škutina tehdy podepsal Chartu 77 na doporučení StB a zároveň poskytoval informace o jejím opisování, šíření a organizačním zázemí.
V prosinci 1978 mu bylo umožněno legálně emigrovat do Švýcarska s celou rodinou, což odpovídalo tehdejší praxi vůči spolupracujícím osobám, které přestaly být doma využitelné.
Sametový Škutina
Po roce 1989 se Vladimír Škutina vrátil do Československa jako muž, jehož veřejný obraz byl stále spojen především s vězněním ze sedmdesátých a odvahou ze šedesátých let. Tento obraz se zhroutil v roce 1992, když byly zveřejněny dokumenty o jeho spolupráci se StB. Škutina se bránil žalobou na ochranu osobnosti, avšak poté, co si soud vyžádal jeho svazek, žalobu stáhl. K žádnému rozsudku nedošlo, ale gesto bylo srozumitelné. Následovalo stažení z veřejného života a mlčení. Zemřel v roce 1995.
Příběh Vladimíra Škutiny nelze vyprávět jako legendu ani jako moralitu s jednoduchým závěrem. Je to příběh talentovaného satirika, který měl odvahu mluvit nahlas, ale také člověka, který zoufale selhal.
V Bráně poznání se dovíte o této osobnosti ještě více.
