Vážené dámy a pánové, vážení příbuzní, přátelé, spolupracovníci a kolegové Eduarda Haranta, je mi velkou ctí, že zde dnes mohu promluvit.
Pana Haranta jsem znal nejen velmi dobře po více než třicet let, ale vždy jsem si ho hluboce vážil. Jeho smrt mne naplňuje hlubokým zármutkem. V tomto nádherném domě jsem v podobné situaci již podruhé. Před 21 lety jsem se zde účastnil pohřební ceremonie spolkového prezidenta Thomase Klestila. Dnes se zde loučíme s Eduardem Harantem.
Ten nebyl spolkovým prezidentem Rakouska. Byl to však mimořádný, vysoce uznávaný člověk, výrazná a silná osobnost, která byla pro mnoho lidí velkou autoritou. Především to byl dobrý a laskavý člověk, v tom nejlepším slova smyslu ze „staré školy“.
Od našeho prvního setkání jsme byli – a naše rodiny také – úzce spřáteleni. Můj dlouholetý přítel a kolega dr. Weigl mi pár minut po zprávě o úmrtí Eduarda Haranta napsal: „Nikdy jsem nepoznal většího patriota Česka než vídeňského Čecha Eduarda Haranta.“ Doplnil bych to: „Nejen v Rakousku, ale na celém světě.“ On byl – neformálně – nejlepším velvyslancem Česka v Rakousku.
Nikdy nežil v České republice, a přesto jeho čeština nebyla jen výborná, ale naprosto dokonalá. V naší zemi má mnoho přátel. Mnoha lidem pomohl – tady ve Vídni zajistit dobrou školu nebo najít práci. Podporoval mnohé v těžkých životních situacích.
Jako prezident republiky jsem mu udělil prezidentskou plaketu, můj nástupce ve funkci mu udělil Řád T. G. Masaryka. V obou případech pan Harant tato vyznamenání nechtěl přijmout. Podruhé musel dokonce ocenění převzít rakouský velvyslanec v Praze. Rozuměl jsem tomu. Eduard Harant nikdy nechtěl stát v záři reflektorů. Bylo pro něj důležitější dělat opravdové a pozitivní činy.
Bude nám chybět. Už teď nám chybí. Nikdy na něj nezapomeneme.
Milovník lidí a knih
Jindřich Forejt
Na pana Eduarda Haranta zavzpomínal také bývalý šéf hradního protokolu prezidenta Václava Klause Jindřich Forejt.
„Máte rád knihy?“ Zeptal se mě tichým hlasem a upřeně se na mě zadíval. Byla to vůbec první otázka, kterou mi po našem seznámení, ke kterému došlo jen o pár minut dříve, položil. A bylo to poprvé, kdy jsem se posléze ptal sám sebe, co na tom krátkém rozhovoru bylo tak poutavé. Ani s odstupem více jak sedmnácti let na to ale nedokážu stručně a jasně zodpovědět.
A právě v tom byla skryta ona přitažlivá síla jeho osobnosti, vystupování a chování. Nedá se zkrátka stručně charakterizovat. A to ani ve 21. století, kdy se verbální i písemné projevy zkracují a zjednodušují a část populace se začala vyjadřovat v emotikonech. Takové postupy byly však krátké na muže, který náš první rozhovor vedl s grácií, která se mi hluboce vryla do paměti.
A tak to bylo vlastně vždy, když jsem měl možnost se s panem radou Eduardem Harantem potkat.
Tento text je rozloučením a poděkováním současně.
Není to věru jednoduchý žánr.
Mám však při jeho psaní jednu výhodu. Kdybych chtěl to, co těmto řádkám svěřuji, říci panu Harantovi kdykoli v minulosti osobně tváří v tvář, vím, že bych nepochodil. Jako vždy v takových chvílích by zvedl ruku a jemným, ale přesto jasně zamítavým gestem by dal najevo, že toho není třeba. Vše by pak ještě stvrdil přátelským úsměvem…
Vím, že lichotky pan Harant v lásce neměl, nepotrpěl si na ně. V tom jsem mu plně rozuměl. Přesto bych ho chtěl i nyní "na dálku" ubezpečit, že řadě lidí kolem sebe dokázal pomoci, povzbudit je a také inspirovat. Uměl volit správná slova ve správnou chvíli. A za to (ale nejen za to) mu patří velký dík. Stejně tak za lekce v laskavosti, která byla v jeho podání milá i odzbrojující současně, velkorysosti a zdvořilosti...
S panem Harantem mám v rámci „společenského kontaktu“ spojené primárně dva základní pojmy. Nazval bych je „všímavou laskavostí“ a „gentlemanským citem“.
I když asi tuším, že dotaz na případné sepsání pamětí by kdykoli nejspíše odmítl a s úsměvem na tváři by dodal, že by to nebylo zajímavé čtení, realita je podle mě opačná. Dějinných milníků bylo ve 20. století mnoho a nejeden z nich by dokázal bez pochyby poutavě okomentovat.
Zajímalo by mě ale, jak by své - čistě hypotetické - memoáry nazval a jaký by jim dal podtitul. Jistě by se výběru pečlivě věnoval, protože dobře věděl, že i v současném světě platí, že název musí čtenáře upoutat na první pohled, neboť podává (respektive měl by podávat) první informaci o obsahu.
Vídeň je městem, které si na správnou formu stále potrpí. Naštěstí. Nemám však nyní na mysli společenské konvence ani zásady správného stolování. Spíše poukazuji na jistou nenucenost, ohleduplnost nepolevující ani vůči ne vždy zcela ohleduplným cizincům a – to zejména – onu již zmiňovanou laskavost.
Setkání s panem Harantem – ať už kdekoli ve Vídni – mám ve vzpomínkách spojené s pocitem, že v místě, kde jsme byli, se čas zpomalil a svět kolem nás žil jiným tempem. Cenil jsem si našich rozhovorů, které mi v mnohém pomohly.
Mimo jiné jsem si uvědomil, jaký význam a důležitost může mít – nebo lépe „má mít“ – pro člověka „domov“. Pan Harant na ten svůj „český/československý“ nikdy nezapomněl. Byl významným podporovatelem české komunity ve Vídni a nikdy mu nebylo jedno, co se s Českou republikou děje a stane. I v tomto ohledu by se od něho mnozí mohli učit. Zájem o český domov byl u něho až přirozenou potřebou a neoddělitelnou součástí života.
Nikdy jsem na něm nepozoroval nervozitu, uspěchanost, nikdy nebyl myšlenkami jinde a nikdy se nemusel omlouvat za vyzvánějící, drnčící či jinak se hlasitě projevující mobilní telefon…
Malým rituálem bylo pro mě vždy naše loučení. Než jsme odešli z restaurace nebo kavárny, pan rada se na okamžik omluvil a volným krokem – jako by šel náhodou kolem – přešel ke klavíristovi, jenž volbou skladeb a brilantní hrou vytvářel onu jedinečnou „vídeňskou atmosféru“. Dělal tak sice „jen“ svou práci, nicméně podstatný byl způsob, kterým tak činil. Právě tyto zdánlivé maličkosti neušly nikdy pozornosti pana rady Haranta, který je dokázal náležitě ocenit. Podobná „malá gesta“ jsou projevem ohleduplnosti a empatie, které musí člověk – chce-li je sám dostávat – umět také darovat.
„Proč mám rád knihy?“ zopakoval jsem otázku pana Haranta. „Asi proto, že jsou reálné, hmatatelné, dá se v nich listovat…stránky šustí…krásně voní…Také proto, že pokaždé, když otevírám desky přebalu, mám pocit, že vstupuji do domu, který ve svých zdech ukrývá poutavý příběh plný napětí, poučení a odpovědí na myslitelné i nevyřčené otázky… Mnohdy proto, že tu knihu přede mnou drželi a četli můj otec, babička nebo pra-pradědeček. Bývalo rodinným zvykem, že čtenář se na první stranu knihy vždy podepsal a připojil i datum, kdy se do ní „zahloubal“.
Takovéto autentické svědectví nemá ani sebelepší elektronická čtečka. Může mi sice nabídnout v jednom okamžiku i několik desítek knih, ale jediným cenným projevem by pro mě bylo upozornění, že se blíží doba, kdy bude potřeba dobít baterii.
„Ano“, pokývl souhlasně pan Harant. „Knihy mají vyprávět příběhy.“
Na rozdíl ode mě – knižního laika – pan Harant o tomto tématu mnohé věděl z vlastní zkušenosti. Knihy mu přinášely radost, poznání a naplnění. A z toho všeho pak možná pramenila i ona přívětivost. Ta, která bude nyní tak chybět...
Budiž mu země lehká!
