Muž, jehož národ vzýval v časech osudové mnichovské krize na konci třicátých let minulého století byl považován za novodobého Žižku, ale po dohodě s prezidentem Edvardem Benešem se rozhodl pro kapitulaci. Po válce byl Syrový odsouzen za kolaboraci a dožil v ústraní. Velmi proměnlivou tvář, která zamávala nekompromisně s životními osudy mnohých osobností, ukazovala československá realita v neklidném 20. století.
Zrod legendy
Někdy vděčí člověk chvilkové šťastné souhře okolností tomu, že se jeho život, který se do té doby příliš nelišil od běžných osudů těch ostatních, vymkne z průměru a vyletí strmě vzhůru. Na počátku července 1917 zažil něco takového ruský legionář a velitel 7. roty československého střeleckého pluku Jan Syrový. Střepina nepřátelského granátu mu proletěla okem ve chvíli, kdy se jeho jednotka chystala k útoku na rakousko-uherské pozice ve slavné, ale i bratrovražedné bitvě u Zborova, kde proti sobě stáli čeští, ale i slovenští vojáci oblečení do různých uniforem.
Zborov se stal památníkem slávy a vzorem pro prvorepublikovou armádu, přestože průlom rakousko-uherských pozic v tomto úseku fronty nebyl tehdy kvůli postupujícímu rozkladu ruské armády využit. Pro Syrového tehdy vše skončilo předčasně a jeho oko od té doby překryla černá páska. Ale záliba legionářů v husitských symbolech vykonala své a už nikdo nepochyboval o tom, že se právě zrodil novodobý Žižka. V srpnu 1918 se stal Syrový generálem a už věděl, že původní stavitelskou profesi pověsí na hřebík.
Na konci dubna 1920 opustil generál Syrový Vladivostok a po návratu do Prahy byl oslavován jako velitel vítězných vojsk. Brzy se stal zemským velitelem v Praze a oblíbencem šéfa francouzské vojenské mise generála Mittelhausera, který si ho vybral za svého nástupce v čele Hlavního štábu československé armády. Politikové si ho začali předcházet, ačkoliv sami legionáři považovali jeho velitelské schopnosti za nepřesvědčivé. Navíc se brzy ukázalo, že není ani schopným úředníkem a práci Hlavního štábu nerozumí.
Syrový ale brzy pochopil, že apolitický ráz prvorepublikové armády je namnoze formální a bez skvělých kontaktů s politiky se v demokracii vojenská kariéra budovat nedá. Základní poučení mu přinesl rok 1926 a osud oblíbeného legionářského generála Gajdy, který po Syrového odchodu na ministerstvo, stanul krátce v čele Hlavního štábu. Prezident Masaryk na Gajdovu popularitu žárlil a také se obával toho, aby jako diktátor nenapodobil polského maršála Pilsudského.
Spřízněni volbou s Benešem
Pomocí nepravdivých obvinění a zákulisních intrik, v nichž byl spolu s ministrem zahraničí Benešem mistrem (například kauzy Dürich, Kramář, Pergler, Stříbrný), nemilosrdně Gajdovu kariéru utnul. Právě politické kontakty s Edvardem Benešem vynesly Syrovému jmenování armádním generálem a také to, že si udržel funkci náčelníka Hlavního štábu. Generál Syrový však dobře znal meze svých schopností, takže si za svého zástupce prosadil mimořádně inteligentního generála Lva Prchalu, který však Beneše zrovna nectil, a navíc udržoval dobré kontakty s Poláky.
Na počátku třicátých let začaly pochybnosti o stavu armády pod vedením Syrového nabírat na síle. Přitom po válce oslabené Německo se pod novým kancléřem Hitlerem právě znovu měnilo v obávanou velmoc. Informace o podivných praktikách v Hlavním štábu československé armády, kde vládla protekce vedoucí k nucenému odchodu schopných důstojníků, se konečně dostaly až na Hrad.
Obavy ze sílícího nacistického Německa a nutnost zásadně modernizovat armádu nutily i prezidenta Masaryka kousnout do kyselého jablka. Dosavadní pozice generála Syrového začala být neudržitelná. Hledal se muž schopný vyvést armádu z krize a učinit jí za všech okolností připravenou na střet s obávaným nepřítelem. Na Polsko orientovaný Prchala nepřipadal v úvahu, takže se prezident nakonec rozhodl pro generála Ludvíka Krejčího.
Syrový se alespoň udržel ve spíše reprezentativní funkci generálního inspektora armády, ale když přišel s návrhem na změnu kompetencí, který by mu zajistil i nadále vedoucí postavení v československé armádě, Masaryk byl opět proti. Prezidentův zhoršující se zdravotní stav však naznačoval, že o všem rozhodne až jeho nástupce Beneš, který byl Syrovému příznivě nakloněn.
Na syrového čekal nelítostný osud
Tragédie bezmála antická čekala na generála Syrového, který nedokázal za žádných okolností posoudit nezaujatě své schopnosti a potlačit chorobné ambice. Beneš mu sice vyšel vstříc, ale protlačil tak do popředí muže neschopného čelit naléhavým výzvám doby. Generál Syrový osobně, stejně jako jeho protektor Beneš, se vrhli střemhlav do náruče nelítostného osudu, který nelze obelstít. Netrvalo dlouho a neúprosná pravda naplnila svou misku měrou vrchovatou. Nelítostný osud dostihl nejprve Syrového, ale ztrestal i Beneše, třebaže v první zkoušce ještě s odřenýma ušima uspěl.
Koncem září 1938 se nacházelo meziválečné Československo v kritické fázi svého vývoje. Hitlerovy požadavky na odstoupení Sudet podporované zbabělostí západních elit, které přestaly mít zájem o osud malé země uprostřed Evropy, stupňovaly vnitropolitické napětí a vedly k pádu kabinetu Milana Hodži. Zároveň dosahovala vrcholu závratná kariéra Jana Syrového, jehož ukázali rozbouřeným davům na Hradčanském náměstí jako novodobého Žižku.
Věřilo se, že jeho úřednická vláda zachrání národ. Začátek byl slibný. Nově jmenovaná vláda vyhlásila v pátek 23. září hodinu před půlnocí mobilizaci. Podle dobového svědka však úřadovala pod jícny děl a pod výhružkami všech sousedů i nezaujatých pozorovatelů. 30. září se po verdiktu velmocí v Mnichově vložil do věci na schůzi vlády prezident Beneš. Apeloval na ostatní: „Buď přijmout a zachránit národ, anebo jít do boje a nechat se vyvraždit!“
V pět hodin odpoledne téhož dne vystoupil v rozhlase generál Syrový. Prohlásil, že jsme měli volbu mezi zoufalou a bezohlednou obranou a mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti nemají příkladu v dějinách. Veřejné mínění se tehdy ještě vyslovovalo pro válku, 15. března 1939 už ne. Výkřik Syrového, plný defétismu, tak definitivně odvál z myslí lidí myšlenku na „reinkarnaci“ slavného středověkého válečníka.
Lev Prchala chtěl Beneše zastřelit
Syrový se ostře vymezil vůči generálům odmítajícím kapitulaci, když je napomenul, aby si hleděli svých povinností a nepletli se do politiky. Ve vypjatých chvílích uvažoval jeden z generálů (pravděpodobně se jednalo o Lva Prchalu), že prezidenta Beneše zastřelí.
Nastalo období druhé republiky, plné rozčarování a hledání viníků za mnichovskou tragédii, ale až do zvolení nového prezidenta Emila Háchy dosluhoval Syrového kabinet. Tíha odpovědnosti se pomalu přesouvala do rukou těch, kteří Mnichov nezavinili. Ministerský předseda Syrový doručil Emilu Háchovi po jeho zvolení hlavou státu pergamenový dekret, který končil pozoruhodnými slovy o poslání nového prezidenta. Stálo v něm: „Odvraceti od lidu a státu škody a nebezpečí.“ Emil Hácha se tedy měl stát obětním beránkem, který na svá bedra převezme viny a pochybení svých předchůdců. To také tento skromný a nenápadný hrdina učinil, ale přesto se za to od svého nástupce Edvarda Beneše žádného vděku nedočkal.
Prozření a smíření s osudem
Kariéra legendárního „zborovského Žižky“ se pozvolna chýlila ke konci, ačkoliv si to stále ještě nepřipouštěl. Je neuvěřitelné, že ač v té době panoval všeobecný spěch, na jednu věc ani prezident, ani vyčkávající parlament, ani vláda generála Syrového, ani vláda Beranova (Syrový v ní zůstal ministrem národní obrany) vůbec nespěchala. Totiž předložit na základě mnichovského diktátu k řádnému ústavnímu schválení nevídané odstoupení třetiny Čech a Moravy k Německé říši. Tehdy platná ústava totiž předepisovala, že změna státního území se může dít jen kvalifikovanou ústavní většinou.
Generál Syrový začal polykat jednu hořkou pilulku za druhou. Na berlínskou žádost prezidenta Háchy vydal v polovině března 1939 rozkaz armádě, aby nekladla odpor okupačním vojskům. 15. března 1939 byl navíc přistižen fotografem v okamžiku, kdy si na Pražském hradě s nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem podal ruku, což mu velmi ztížilo situaci před poválečným soudem. Jeho nespornou chybou bylo i to, že v uniformě československého generála přihlížel slavnostnímu defilé okupačních jednotek. Po zrušení nyní již nepotřebného ministerstva národní obrany odešel do penze a válku prožil v ústraní.
Neúprosný osud však čekal na svou příležitost, aby Syrovému zasadil zdrcující ránu. Krátce po osvobození byl zatčen a spolu s bývalým ministerským předsedou Rudolfem Beranem souzen za kolaboraci. Soud byl ovlivněný rozpoutaným poválečným bojem o uchopení moci ve státě. Oběma mužům bylo kladeno za vinu, že nevydali pokyn ke zničení armádní výzbroje a prodali jí Německu.
Konec života v zapomnění
Ve skutečnosti nešlo ani tak o Syrového, ale o posledního předsedu předválečné agrární strany Rudolfa Berana, jehož strana měla být zkompromitována a zakázána. Beranovi nepomohlo ani to, že už za války usiloval o jeho život obávaný K. H. Frank. Nyní měl skončit na šibenici, ale generál Syrový se zachoval čestně a nevypovídal proti němu tak, jak si přáli jeho odpůrci. Beran znovu putoval jen do vězení, ale agrární strana obnovena být nesměla.
Jan Syrový byl odsouzen k dvaceti letům těžkého žaláře. Z vězení ho vysvobodila až prezidentská amnestie Antonína Novotného v roce 1960. Čekal ho však smutný život v zapomenutí a osamění. Dokonce mu byla odebrána penze, takže se bývalý ministerský předseda živil na sklonku života jako noční hlídač. Dožil v malé místnosti, kde spával na knihách, ale byl se vším smířený a na nic si nestěžoval.
Za Branou poznání se o tomto složitém osudu můžete dozvědět ještě podstatně více.
