Ivan Sviták přišel na svět v Hranicích, ale dětství prožil v Hukvaldech, kam jezdil za svým dědou Leopoldem Svitákem. Ten v roce 1897 ve své dílně postavil první benzinový automobil v monarchii a pak ještě první stovku kopřivnických vozů. Ivan na tu dobu vzpomínal:
„Vyrůstal jsem v prostředí, kde, aniž jsem si to příliš uvědomoval, mě formovala česká národní tradice, myšlenka socialismu a demokracie. T.G. Masaryk kandidoval právě v Kopřivnici za severomoravská města do říšského parlamentu, a to i s podporou mého staříčka, který tehdy kandidoval na starostu. Možná i proto mám myšlenky socialismu a demokracie v genech.“
Od Platóna k Hegelovi a Marxovi
S rodiči se ve 13 letech přestěhoval do Prahy, kde vystudoval gymnázium. Za německého protektorátu byl „totálně nasazený“ v Českomoravské Kolben-Daněk. Proto až roce 1949 zakončil studium Právnické Fakulty UK.
Od mládí se zajímal o filozofii, od předsokratovských myslitelů, od Platona, přes Hegela, Marxe, Lenina a Trockého až po současnost. Zvláště Marxovy spisy, se pro něj staly trvalou a celoživotní inspirací i když si od Marxových pozdějších ekonomických spisů zachovával kritický odstup. Považoval je za dobově podmíněné, odpovídající tehdejším ekonomickým poměrům, a nikoli za poznatky univerzálně platné, což stěží mohlo být akceptovatelné u vedení KSČ.
Muž pražského jara
Hned po válce se stal funkcionářem sociálně demokratické strany, do níž vstoupil přesně v den svých dvacátých narozenin, na podzim roku 1945. Od počátku patřil k radikálně levicovému křídlu. V letech 1945 – 1948 byl také posledním voleným předsedou sociální demokracie studentů a současně také členem ústřední komise mládeže v sociální demokracii. V roce 1948 po sloučení sociální demokracie s KSČ se stal členem komunistické strany.
Od poloviny 50. let se dostával do konfliktů s dogmatickými marxisty a stranickými funkcionáři svými příspěvky k tématům vztahu filozofie, vědy, ideologie a politiky. Rejstřík měl však daleko širší. Zabýval se vztahem teorie a praxe, náboženství a ateismu, vedoucí úlohou dělnické třídy a komunistické strany, kulturní politikou, společenskou rolí inteligence, svobodou umělecké tvorby. Zvláště jej zajímala možnost propojení socialismu s klasickou demokracií.
Přestože možnost důslednější demokratizace československé společnosti v „socialistickém táboře“, hodnotil skepticky, podílel se na přípravě „pražského jara“. Jeho myšlenky našly největší odezvu v prostředí radikálně reformního Klubu angažovaných nestraníků.
V průběhu 60. let patřil Ivan Sviták k velmi populárním osobnostem veřejného života. a byl tak vnímán i ze strany mládeže. Za zmínku stojí, že již 2. srpna 1968 napsal přímo prorocký článek s názvem Hrozba intervence, který mu odmítli uveřejnit a vyšel až po 21. srpnu.
Emigrace a odsouzení ve vlasti
21/. srpen 1968 jej zastihl ve Vídni, kde se účastnil mezinárodní konference filozofů. Domů se už nevrátil, ale z Rakouska odejel do USA. V roce 1970 byl proto zbaven občanství a o rok později v nepřítomnosti odsouzen za „poškozování důležitých zájmů ČSSR“ k osmi letům vězení. Důvodem byla kniha, kterou vydal za svého působení na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
V USA chtěl nejprve především udržet zájem Západu o pražské jaro a jeho protagonisty. Jel tam původně na několik málo týdnů, ale nakonec zůstal plných 22 let. Během působení v USA si předsevzal v prvé řadě učit mladé lidi kriticky myslet. Přednášel filozofii včetně marxismu. Dvě desetiletí působil jako řádný profesor filozofie na Kalifornia State University.
Po převratu se již v polovině března 1990 vrátil do Československa. Od prvních dnů po návratu svým osobitým a nezaměnitelným způsobem vyjadřoval ke společenskému dění. Kriticky se vyjadřoval k politickému vývoji a nadále prosazoval své představy o možném spojení demokracie a socialismu.
Zpočátku se pokoušel angažovat v obnovené ČSSD, ale pak se s ní rozešel. Stal se výrazným kritikem Horákova vedení sociální demokracie. Kromě jiného zásadně odmítl antikomunismus a kádrování především řadových komunistů. Proto se také stal odpůrcem lustračního zákona.
Poslanec za Levý blok
Rozhodl se angažovat ve vznikajícím Levém bloku, který, jak se domníval, měl oprávněnou ambici, stát se v 90. letech hegemonem na levici. Ve volbách roku 1992 byl zvolen za koalici Levý blok do Sněmovny lidu Federálního shromáždění.
Držel se svých zásad kritického myšlení za všech okolností. Jeho typickým životním vyznáním tak mohou být slova, která formuloval ve Studentských listech v červnu 1990:
„Vůči elitám musí být kritický intelektuál v trvalé a nepřetržité opozici, ať žije v Kalifornii nebo v Praze, a ať mocenskou elitou je knížecí družina nebo bankéři, junta bezpečáků nebo aparátníků, anonymní mechanismus managerů nebo sekta intelektuálních snobů. Filozof musí sloužit společnosti pravdou, ať je jakkoliv nepřijatelná komukoliv, kdekoli a kdykoli.“
V těchto slovech je také odpověď na to, proč byl mnohými Ivan Sviták již brzy po svém návratu z emigrace opět tolik kritizován a opovrhován. Odmítl sloužit polistopadové moci. To přenechal jiným, kteří se této role s horlivostí zhostili často ze zištných důvodů.
N a rozdíl od mnoha jiných se nezpronevěřil svým zásadám a zůstal inspirujícím levicovým intelektuálem až do svého posledního dne na tomto světě.
