Narodil se v Praze, 22. června roku 1900 a zemřel 20. března 1945 ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl věrným dědicem díla svého otce, prvního československého ministra financí Aloise Rašína, a statečným obhájcem české národní cti v nejtěžších dobách naší moderní existence.
Nepodvolený vlastenec
Na podzim 1938 vrcholilo napětí mezi nacistickým Německem a Československem. Po sérii nepokojů a protistátních provokací zfanatizovaných „sudetských“ Němců zahájil Hitler v polovině září vyjednávání s Velkou Británií a Francií, od nichž nakonec získal souhlas s odtržením českého pohraničí. Historického území, které náleželo k našemu státu tisíc let. 19. září byl tento požadavek oficiálně doručen československé vládě.
Když ho vláda o den později odmítla, následoval bezprecedentní diplomatický nátlak Británie a Francie na prezidenta Beneše, v podobě dramatické noční návštěvy vyslanců obou „vyspělých demokracií“ na Pražském hradě, a předání nót, ve kterých jednak sdělovaly, že od nich nelze očekávat žádnou pomoc, a jednak hrozily, že pokud ČSR neustoupí, bude vnímána jako viník případného konfliktu.
Vláda tlaku podlehla 21. září odpoledne a požadavky přijala. K tomu ovšem postrádala zákonné oprávnění. To měl jen parlament, Národní shromáždění. Zrovna však byly parlamentní prázdniny a ke svolání sněmovny nedošlo. Postup zmíněných událostí je dodnes plný otazníků a právem vzbuzuje dohady o motivech a „choreografii“ kroků jejich aktérů, zejména prezidenta Beneše.
Nezpochybnitelným faktem ovšem je, že většina národa byla tehdy odhodlána se bránit. A stejným odhodláním byla naplněna i skupina „nepodvolených“ poslanců z různých politických stran, která se rozhodla demonstrativně odmítnout německé požadavky, postoj vlády i anglo-francouzský nátlak, a vyzvat k rozhodné obraně státu. Spiritus agens této skupiny byl právě Ladislav Rašín.
Výbor na obranu republiky
Rašín byl přesvědčeným národovcem konzervativnějšího ladění. Jeho politické počátky byly spojeny s pravicovou Národně demokratickou stranou, ve které se angažoval už v době svých studií na pražské Právnické fakultě. Byl také zakladatelem a častým přispěvatelem časopisu Národní myšlenka. Během svého života byl dvakrát ženat, a ze druhého manželství měl dvě děti. V roce 1935, byl zvolen do parlamentu za radikální stranu Národní sjednocení.
Jeho vyhraněný národní cit přitom nikdy nebyl prázdnou pózou, ale reagoval na aktuální politický vývoj. Dříve než jiní si uvědomoval nebezpečí působení Henleinovy sudetoněmecké strany a vyzýval k vytvoření jednotné kandidátky českých politických stran do obecních voleb na jaře 1938 v pohraničních krajích. Bohužel marně. Utilitární stranické zájmy tehdy ještě převážily nad potřebou společného postupu.
Tím výjimečnější byla skupina, kterou dal Rašín dohromady 21. září 1938, a která je dějinám známá jako Výbor na obranu republiky. Spojovala totiž poslance napříč politickým spektrem, bez rozdílu ideologického a filozofického kréda. Od českých pravicových nacionalistů přes vlastenecké katolíky až po komunisty. Svědčí to o ryzí čistotě Rašínova přesvědčení, kdy byl pro věc vlasti a národa připraven dát stranou vlastní polické preference. Měl totiž řadu vážných ideových, ale i osobních, důvodů odmítat jakoukoli spolupráci s tehdejšími komunisty.
Měli jsme se bránit
Byl politikem vyhraněně pravicovým, což vycházelo z jeho filozofického ukotvení, a zároveň těžko mohl zapomenout, že jeho otec, ekonom Alois Rašín, právem považovaný za tvůrce hospodářské prosperity meziválečné republiky, byl roku 1923 zavražděn komunistickým teroristou Josefem Šoupalem. Přes to všechno Rašín neváhal v osudové chvíli nabídnout ruku každému, kdo stál za obranou státu.
Výbor otevřeně podpořil odhodlání veřejnosti, masové demonstrace a generální stávku, v jejichž důsledku padla vláda premiéra Hodži. Nová úřednická vláda generála Syrového dala souhlas k rozhodným vojenským akcím a 23. září československá armáda úspěšně zasáhla proti sudetoněmeckým bojůvkám podporovaným z Německa silami SA a SS, a obsadila neklidné Šluknovsko.
Tento postup dokonce přiměl Británii a Francii k vyjádření souhlasu s československou mobilizací. Následujícího dne, 24. září pak proběhla všeobecná mobilizace československé armády. Nicméně, diplomatická hra velmocí se svého cíle nehodlala vzdát. Došlo ke svolání konference v Mnichově, bez účasti Československa. Rozhodnutí velmocí z Mnichova o odstoupení českého pohraničí Německu bylo 30. září přijato jak Syrového vládou, tak prezidentem Benešem.
Ladislav Rašín to při audienci na Pražském hradě pobouřeně komentoval: „Promiňte pane prezidente, ale nesouhlasím s Vámi. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit! …Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe!“
Na straně národa
Přijetí Mnichovské dohody znamenalo rozpad Výboru na obranu republiky, ale Rašín se ani pak nevzdával a 2. října se dokonce účastnil schůzky skupiny důstojníků a politiků zvažujících možnost státního převratu a uchopení moci armádou. Prezident Beneš ovšem silou své autority tomuto pokusu zabránil. 4. října jmenoval novou vládu a o den později abdikoval. 22. října pak odcestoval do Londýna.
Na rozdíl od prezidenta zůstal „extrémista“ Rašín ve vlasti a po okupaci českých zemí Německem v březnu 1939 se aktivně zapojil do práce odbojové organizace Politické ústředí. Vzhledem k tomu, že byl jako známá persona sledován gestapem došlo k jeho zatčení už 13. prosince téhož roku.
Byl vězněn nejprve v Pankrácké věznici v Praze, později v různých věznicích v Německu. V roce 1941 byl odsouzen k trestu smrti, který však nebyl vykonán. Němci patrně počítali s možností Rašína v budoucnu zlomit a přimět ke spolupráci. Původní rozsudek mu proto byl změněn na 15 let těžkého žaláře. Věznění vážně podlomilo jeho zdraví a zemřel krátce před koncem války v březnu 1945.
V paměti českých mužů, hodných toho jména, by měla navždy zůstat zachována slova, která Ladislav Rašín pronesl v československém parlamentu v prosinci 1938, a za kterými stál svými celoživotními postoji i svým osudem: „V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti.“
Více se o této velké osobnosti našich národních dějin dozvíte po otevření Brány poznání.
