ako pravá ruka Edvarda Beneše a zkušený diplomat byl u všech důležitých jednání, která určovala zahraniční politiku prvorepublikového Československa. Významný historik, který se dal na politickou dráhu a v krizových chvílích pro náš národ osvědčil odvahu a rozhodnost.
Do diplomacie šel z podnětu TGM
Kamil Krofta se narodil v rodině plzeňského advokáta a staročeského politika Josefa Krofty a jeho ženy Marie. Vystudoval gymnázium v Plzni a v letech 1894–1896 studoval na filozofické fakultě Karlovo-Ferdinandovy univerzity v Praze. V roce 1898 byl promován doktorem filozofie.
Po ukončení studií pobýval dva roky na stipendijním pobytu ve Vatikánu, kde připravoval k vydání papežské listiny z let 1378–1404. Vynikající výsledky jeho práce byly referencí pro přijetí do pražského Zemského archivu, kde pracoval v období 1901–1911.
V roce 1904 byl jmenován dopisujícím členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění a v následujícím roce se habilitoval na pražské české univerzitě. V roce 1911 byl jmenován mimořádným profesorem rakouských dějin a v roce 1919 řádným profesorem československých dějin se zvláštním zřetelem ke Slovensku.
Do diplomacie vstoupil v roce 1920 na podnět prezidenta T. G. Masaryka. V tomto období byl také přijat do nově vzniklé zednářské Lóže Národ. Jeho první diplomatická mise jej zavedla na místo, kde získával po svých studiích zkušenosti jako stipendista, tedy do Vatikánu.
Pravá ruka Edvarda Beneše
Poté působil jako vyslanec ČSR v Rakousku a jeho poslední misí před návratem do Prahy byla pozice vyslance v Německu, kde mj. asistoval ministru zahraničí Edvardu Benešovi při uzavírání dohod ve švýcarském Locarnu nebo při vyjednávání vstupu Výmarské republiky do Společnosti národů.
Po návratu z Německa se stal zástupcem ministra zahraničí. Působil jako koordinátor chodu ministerstva a vedl řadu důležitých jednání. Opět využil své zkušenosti z Vatikánu a stál v čele rozhovorů o tzv. modu vivendi s Vatikánem, úmluvy podepsané v roce 1928. Zasloužil se také o získání československého přístavního pásma v Hamburku.
Zástupcem ministra zahraničí byl chvíli i poté, co se Edvard Beneš stal prezidentem a ministerstva se přechodně ujal ministerský předseda Milan Hodža. Jeho povinnosti však dále vzrostly, jelikož byl Hodža plně vytížen svou rolí předsedy vlády. Proto byl Krofta v únoru 1936 oficiálně jmenován ministrem zahraničních věcí.
Zemřel na následky nacistického věznění
Toto období nebylo pro Kroftu příliš úspěšné. Jako šéf diplomacie se snažil upevnit mezinárodní postavení státu, většina jeho iniciativ však skončila nezdarem. A protože v té době výrazně stoupla role prezidenta v určování a směřování zahraniční politiky, stal se Krofta spíše vykonavatelem rozhodnutí prezidenta Beneše.
Ministrem zahraničí byl i v době Mnichovského diktátu, až do 22. září 1938. Krátce po Benešově abdikaci z funkce odešel a věnoval se vědecké práci. Od ledna 1943 byl spoluzakladatelem odbojové skupiny Přípravný revoluční národní výbor, jehož dalšími členy byli básník Jaroslav Kvapil a právník Emil Lány.
Ve vojenské složce Výboru působily zbytky Obrany národa s jejím posledním zemským velitelem generálem Zdeňkem Novákem. V létě 1944 byli všichni vedoucí činitelé Přípravného národního revolučního výboru uvězněni. Kamil Krofta na Pankráci a poté v terezínské Malé pevnosti.
Propuštěn byl na začátku Pražského povstání 5. května 1945, na příkaz Karla Hermanna Franka, který chtěl v Protektorátu ustanovit přechodnou vládu. Krofta však účast v této vládě odmítl. Uvítal ještě presidenta Beneše při jeho návratu do vlasti. Zemřel krátce na to na následky věznění, v sanatoriu ve Vráži.
Pohřben je na hřbitově v Dýšině.
