Když se Vladimir Racek narodil v létě roku 1918 v městečku Syzraň na břehu Volhy, svět byl v chaosu. Rusko mělo za sebou revoluci, občanská válka byla na spadnutí a hranice, které se po staletí zdály nehybné, se rozpadaly stejně rychle jako impéria, která je kdysi kreslila. V tomto zmatku přišel na svět syn českého zahradníka Josefa Racka a ruské matky – chlapec, který měl celý život kráčet na hranici dvou světů: východu a západu, vědy a dobrodružství, země a nebe.
Chlapec mezi dvěma světy
Josef Racek byl jedním z tisíců Čechů, kteří zůstali po první světové válce v Rusku. Ať už přišel jako legionář, odborník, dobrodruh nebo jen člověk hledající nový domov – v době narození Vladimira už byl plně zakořeněný v ruském prostředí. Pracoval jako zahradník, údajně v jednom ze šlechtických sídel, ale po revoluci přišla bída, vyvlastnění, potulování. Rodina se později přesunula na východ – do Kazachstánu, snad až do Kyrgyzstánu, kde se české menšiny podílely na budování kolonií typu Interhelpo nebo později na vzniku kolektivních hospodářství. Ať už žili kdekoli, rozhodně to nebyla idyla.
Malý Voloďa vyrůstal v tvrdých podmínkách sovětské periférie, ale zároveň v duchu dvou kultur. Doma se zřejmě mluvilo česky i rusky, tradice byly prosté, ale hluboké. Škola a pionýrský oddíl ho však brzy formovaly v duchu sovětského kolektivismu. Byl to bystrý kluk – nadšený do map, výprav a přírody. Kde jiní hráli kuličky, on si kreslil po sešitech pohoří a přehrady. Později si spolužáci všímali, že to není jen dětské fantazírování. Vladimir měl skutečný cit pro terén, smysl pro orientaci a neutuchající chuť objevovat.
V horách byl poprvé ještě jako dospívající chlapec. Nebylo to žádné romantické dobrodružství – spíš dřina, často v rozbitých botách a s vypůjčeným vybavením. Ale stačilo to. Kdo se jednou podívá na zasněžené štíty a ucítí vítr ve výšce, ten se jen těžko vrací zpět. Z Vladimira Racka se v těchto chvílích nerodil jen budoucí horolezec. Rodil se muž, který spojí svaly a vědu, odvahu a systematičnost. Rodil se horolezec-geograf – zvláštní druh člověka, který nejen šplhá po štítech, ale zároveň ví, jak je změřit, popsat a zařadit do kontextu světa.
Cesty, které vedou nahoru
Na konci třicátých let se Vladimir Racek ocital v horách častěji než doma. Sovětský svaz tehdy s horolezectvím koketoval s velkým nadšením – nebyla to jen sportovní disciplína, ale také ideologická mise. Dobývání přírody, překonávání extrémů, disciplína a hrdinství – to vše bylo přesně to, co se v éře budování socialismu cenilo. A Racek byl pro to jako stvořený.
V roce 1937 stál na vrcholu svého prvního opravdu významného štítu – Piku Karakolskij. Rok nato následoval Pik Pobědy. Na obou výpravách šlo o více než jen zdolání kopce. Byly to prvovýstupy – nové trasy, neprošlapané cesty, kde jedinou mapou byla intuice a zkušenost.
V roce 1939 už vedl celou expedici. Vybral si na tehdejší dobu neobyčejně ambiciózní cíl – východní hřeben piku Džigit v Kyrgyzstánu. Hřeben byl ostrý jako břitva, počasí se měnilo každou hodinu, ale Racek vedl skupinu klidně, jako zkušený kapitán v bouři. Expedice uspěla – a v očích tehdejších sovětských úřadů to byl důkaz nejen sportovní zdatnosti, ale i organizační schopnosti a věrnosti ideálům. Tak se začalo jeho jméno skloňovat v širším kruhu – nejen mezi horolezci, ale i mezi vědci a vojenskými plánovači.
V době, kdy Evropu zachvátila druhá světová válka, našel Racek své místo na frontě, která se neválčila puškami, ale sněhovými cepíny. V horách Pamíru a Ťan‑šanu působil jako instruktor horských vojsk. Učil vojáky, jak přežít v extrémních výškách, jak se pohybovat v lavinových terénech, jak vyhodnotit počasí dřív, než bude pozdě. Byl to klíčový a neokázalý bojovník – ne na frontové linii, ale tam, kde se rozhodovalo o přežití celých rot.
Po válce se stal Racek jednou z vůdčích osobností ve formujícím se sovětském vysokohorském výzkumu. Už nešlo jen o výstupy – šlo o vědu. Geografii ledovců, orografii pohoří, klasifikaci terénů, studium zalednění a proměn horské krajiny. Jeho velkým tématem se staly ledovce v oblasti Inylček a okolních údolích – oblasti, kde leží největší ledovec bývalého SSSR mimo Kavkaz.
V roce 1970 obhájil doktorát z geografie. Jeho práce měla výmluvný název: Orografie a zalednění vysokohorské zóny střední Asie. Nebyla to žádná suchá akademická brožura – byla to syntéza let terénního výzkumu, stovek kilometrů na skialpinistických lyžích, bivakování pod hvězdami a rozhovorů s pastevci v jurtách.
Racek se ale nikdy neuzavřel do vědecké věže ze slonoviny. Byl vždy horalem – s cepínem, zápisníkem a čajníkem zavěšeným na batohu. Byl to člověk, který znal hory podle vůně kamení a uměl o nich psát i vyprávět.
Mistr sněhu a kamene
Když někdo stráví půl života v horách, začne se měnit. Nejen tělo, které si zvykne na výšky a chlad. Mění se i pohled na svět. Vladimir Racek nebyl výjimkou – ale místo aby se stal samotářem, který odmítá civilizaci, stal se oporou celých generací.
Byl to muž s pronikavým pohledem a hlasem, který zněl jako valící se lavina, když šlo o bezpečnost na výstupu, ale jinak spíš jako potok v údolí – klidný, hluboký, přátelský. Lidé ho milovali, protože byl spravedlivý. A protože věděl, co dělá. Mladí alpinisté na něho vzpomínali jako na někoho, kdo tě nikdy nenechá padnout – a to nejen v laně, ale ani psychicky. Uměl rozpoznat slabost i pýchu. A obojí uměl přeměnit v sílu.
Založil několik horolezeckých škol, organizoval výpravy, radil vědcům, diskutoval s vojenskými geology i s pastevci, kteří znali pohoří podle jmen svých prapředků. Jeho stan byl otevřený každému, kdo měl zájem o vědění – ať už to byl nadšený student nebo poloviční analfabet z vesnice. Všichni odcházeli s pocitem, že se dotkli něčeho většího.
Byl jmenován čestným členem Všesovětské geografické společnosti, získal titul „Zasloužilý mistr sportu SSSR“. Jenže to nebyly medaile, co ho hnaly dál. Byla to zvědavost. Neustálá potřeba pochopit – proč ten ledovec mizí, proč se zlomil ten svah, proč tu krajinu nikdo ještě pořádně nezmapoval.
Přitom zůstal celý život věrný svým kořenům. Nikdy nezapřel, že má český původ – mluvil o tom s úctou, i když v době Stalinových čistek bylo lepší mlčet. Naopak, mnoho jeho známých zmizelo – v gulagu, v tichu dějin. On přežil. A nejen přežil – zanechal stopu. V horách, na mapách i v lidech.
V Kyrgyzstánu, kde trávil mnoho let, se jeho jméno stalo legendou. Dodnes tam stojí chata nesoucí jeho jméno. Není to luxusní přístřeší. Je to skromná, ale hrdá připomínka člověka, který tam kdysi vedl mladé horolezce na jejich první výstup. Někdy za svítání, s rukama ztuhlýma zimou a očima upřenýma na horizont.
Stoupal vzhůru až do konce
Smrt si pro Vladimira Racka přišla v listopadu roku 1980. Zemřel v Taškentu, hlavním městě Uzbekistánu. Ne v horách – jak by si možná přál – ale v rovinaté metropoli, kde už na podzim padá prach a smog houstne jako polévka. V tichosti. Bez pompézních projevů. Tak, jak žil.
Zemřel jako muž, který nikdy neztratil směr. Jako ten, kdo celý život šplhal nahoru – ne proto, aby stál výš než ostatní, ale aby viděl dál. A aby to, co vidí, mohl zaznamenat, popsat a předat.
Jeho jméno dnes najdete v odborných publikacích, v kronikách sovětského horolezectví, v zápiscích pamětníků. Ale možná nejvíc žije v těch, kteří se dnes škrábou po ledových svazích Kyrgyzstánu, s mapou v kapse a otázkami v hlavě. Možná ani nevědí, kdo Vladimir Racek byl. Ale jdou v jeho stopách. A to není málo.
Jeho příběh je svědectvím o tom, že i ve dvacátém století – plném diktatur, válek a ideologií – mohl vyrůst člověk, který spojil rozum a srdce, vědu a krajinu, kázeň i dobrodružství. Byl to typ hrdiny, který se neohání revolucemi, ale cepínem do ledu. Typ hrdiny, kterého poznáte podle toho, že mlčí, když ostatní křičí – a koná, když ostatní váhají.
Byl to Čech mezi horami. A především člověk, který se nikdy nenechal semlít žádným režimem. Protože jeho útočiště nebylo v ideologiích, ale v horách – a ty, jak známo, bývají spravedlivější než svět dole.
Branou poznání se tentokrát poněkud netradičně dostanete na výlet k Rackově chatě v horách Kyrgyzstánu.
