Bylo jí pouhých 62 let, když 21. ledna 1983 její unavené srdce vypovědělo službu. Necelé dva roky před smrtí dotočila televizní seriál Nemocnice na kraji města, v němž hrála doktorku Fastovou, drsný protipól za všech okolností slušného a galantního primáře Sovy. Ta postava byla její herecký protipól, ostatně takových za svou kariéru zvládla spoustu.
Vyčerpaná
Sama nikdy nemluvila vulgárně, jistě jen zřídkakdy byla protivná, ale v postavě doktorky Fastové jako by se přece jen odráželo něco z hereččina údělu. Ta unavená, vyčerpaná tvář šedesátnice ukazovala, že má odžito kus těžkého života, byť se vyhřívala na diváckém výsluní. Měla její okolí upozornit, že je na pokraji sil.
V polovině roku 1979 pochovala svého o osmnáct let staršího manžela Václava Vydru (neplést si ho s jeho otcem, legendou Národního divadla, ani s jeho synem téhož jména!). Téhle smutné chvíli předcházelo několik let namáhavého soužití se stárnoucím a nemocným mužem, jemuž sloužila až do konce. Co všechno přitom musela sama zvládat a kolik energie musela vynaložit, aby se postarala o harmonický domov pro svého milovaného syna? O tom by mohla vyprávět jedině ona sama – jenže ona by si jako rodině oddaný Rak nikomu nestěžovala.
Zatímco její muž se naposledy mihl před kamerou v roce 1971 v komedii Touha Sherlocka Holmese, paní Dana v témže roce hrála nezapomenutelnou maminku Cilku Hanákovou v sitcomu Taková normální rodinka, hlavní roli Marie v hereckém koncertu se svým častým partnerem podobných kvalit Karlem Högerem Romeo a Julie na konci listopadu a další čtyři postavy v televizních inscenacích.
Matka kuráž
A k tomu všemu role na domovské scéně v Národním divadle, kde zrovna excelovala v náročné Brechtově Matce Kuráži a jejích dětech v režii Jana Kačera. Z dnešního pohledu to může vypadat absurdně, ale právě tenhle úspěch byl pro Danu Medřickou trestem. V normalizaci počátku 70. let se jen čekalo, jaké kdo projeví politické postoje.
Stačilo již to, že dala najevo nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy a vrátila stranickou legitimaci. Ve Zlaté kapličce bylo vždycky dost soudruhů, kteří to uměli dostatečně rozebrat a zhodnotit ve svých posudcích, a pak také dost zneuznaných hereček, které si naopak členství ponechaly, a navíc by přece to, co předvádí Dana, dokázaly zahrát ještě líp, kdyby právě ony dostaly příležitost. I přes atmosféru závisti a přes všechno to kádrování odváděla skvělé výkony. Ale za jakou cenu?
Utajená Dáňa
BVraťme se však do časů jejího dětství a raného mládí, kdy se cítila šťastná. Pokud se zrovna nevěnovala jízdě na koni a dalším sportům, všechnu svou energii zaměřila na divadlo. Zkoušela hrát v Sokole i s ochotníky, při každé vhodné příležitosti se ujala recitace. U svých rodičů našla pochopení, přičemž to byl právě její tatínek, povoláním úředník, kdo jí vedl zápisky o slibně se rozvíjející kariéře. Trval sice na tom, aby šla na konzervatoř až po gymnáziu, ale pak už ji plně podporoval.
Mezi adepty herectví se potkala s o čtyři roky starším Karlem Houskou, který se do ní hluboce zamiloval. Spolu také přestupovali zákaz a hráli v mimoškolních inscenacích, Dana pod průhledným pseudonymem Dáňa Čechová (bydlela v Čechově ulici na Letné). Karel Houska jí dělal na počátku protektorátu příjemnou společnost, pak ale dostala dopis z Brna, aby se dostavila na pohovor do Zemského divadla – a načatému vztahu byl konec. Karel si našel jinou zajímavou dívku – Olgu Jílovskou – která se svou sestrou Stašou provozovala fotografický ateliér, a s ní zůstal až do smrti. Oba svého času pracovali ve Vinohradském divadle, on jako herec, ona jako fotografka. Na Danu ale nikdy nezanevřel.
Osudové Brno
Začátkem dubna 1940 vstoupila krásná devatenáctiletá Dana do ředitelny Zemského divadla v Brně a octla se tváří v tvář Václavu Jiříkovskému. Zkušený devětačtyřicetiletý muž a skvělý divadelník ji okouzlil. „I když jsme se později velice sblížili, kdy pro mne znamenal opravdu mnoho, ten první den mi nikdy z paměti i srdce nevymizí,“ zapsala si později do deníku.
Dnes můžeme téměř s jistotou říci, že potkala svou první velkou lásku, která však byla odsouzena k tragickému konci. V napjaté atmosféře, kdy brněnští fašisté a různí agilní udavači číhali na každý Václavův chybný krok, si dokázal prosadit nejen nové talenty, ale také společensky aktuální repertoár. Snad mu v té hrůze, která kolem něj kroužila, pomáhalo zalíbení v nadané herečce.
Podnikli spolu i pár výletů. Dana o tom napsala stručně: „Žila jsem naplno v práci i soukromí.“ Jenže do toho přišlo zatčení Jiříkovského a jeho kamaráda herce a režiséra Josefa Skřivana. Nacisté je několik měsíců věznili v Kounicových kolejích, a pak je bez soudu odvezli do Osvětimi, kde oba v roce 1942 našli smrt. „Byla jsem jejich osudy velice zasažena a naučila jsem se vidět lidi kolem sebe jinak – pochopila jsem, že hrdinství je tiché, bez okázalosti a velkých slov,“ zapsala si o tom herečka, která poté přijala angažmá v plzeňském divadle. Brno jí nepřineslo jen první nešťastnou lásku a první profesionální zkušenosti z velkého jeviště, ale i seznámení s Vlastou Fabianovou, s níž později v Národním divadle navázala doživotní přátelství.
Poválečná svatba
Ti, kdo Danu Medřickou znali, jsou přesvědčeni, že vztah s Jiříkovským ji ovlivnil natolik, že od té doby všechny muže srovnávala s ním. Možná proto se znovu osudově zamilovala až po dlouhé pauze, na jaře 1945. Tím vyvoleným se stal Václav Vydra, o osmnáct let starší herec, jehož otec téhož jména vytvořil na tisícovku rolí v Národním divadle, kterému po válce i nějaký čas šéfoval. Ze známosti s nadanou Danou, jíž říkal láskyplně Daninko, měl „starý“ Vydra velkou radost, protože v ní rozpoznal mimořádný talent i silný charakter.
Olga Scheinpflugová o něm napsala: „Tvůrce tolika postav je z jednoho kusu jako málokdo… Na našich scénách už vyrostlo mnoho vynikajících hrdinů, ale Václav Vydra je něco jiného a snad ještě víc, je mužem. Neskví se a neoslňuje, ale dobývá a podmaňuje. Vejde-li na scénu, zažíváte stejný pocit, jako když vejde do manéže tygr.“
Je nasnadě, že jeho synovi se muselo těžko na jevišti dokazovat, že je také dobrý herec. Navíc se musel později vyrovnat i s obrovskou popularitou své ženy a potlačit přirozenou žárlivost. V rozjitřené době konce války se ale tito dva zamilovaní podobnými věcmi netrápili a jejich vztah se vyvinul tak rychle, že se už na podzim 1945 vzali. Rok nato se jim narodil syn Václav, který však po pár měsících zemřel. Dalšího Vašíka se Dana dočkala až v roce 1956, kdy už v dítě skoro ani nedoufala. Tehdy ještě bydleli v Rooseveltově ulici v Bubenči, odkud se zanedlouho přestěhovali do krásného bytu ve Škrétově ulici nad Národním muzeem. Tady pak herečka prožila 26 nabitých let.
Slávka Hlubinová
Se svým mužem byla Dana nejprve ve Vinohradském divadle. Když se však proměnilo v Divadlo čs. armády a jeho vedení se navléklo vojenských uniforem, oba s úlevou přijali nabídku Oty Ornesta a přešli pod jeho ochranná křídla do Městských divadel pražských. Tady až do roku 1959 sehrála Dana mnoho krásných postav – Natašu ve Třech sestrách, Evženii Grandetovou, Lízu Curryovou v Obchodníku s deštěm, Annu Kareninu, Violu ve Večeru tříkrálovém…
Je zajímavé, že i když byla vynikající divadelní herečka, za filmový typ se nikdy nepovažovala. Přesto se v řadě filmů objevila. V 50. letech ji rád obsazoval Václav Krška a je dobře, že s ní natočil Měsíc nad řekou, protože toto Šrámkovo drama ji provázelo na jevišti po celou její kariéru.
V Krškově filmu hrála samozřejmě Slávku Hlubinovou, dceru Zdeňka Štěpánka a Zdeňky Baldové, a úspěch u kritiky i u diváků byl obrovský. Snad i proto, že na plátně se odehrával docela jiný život než ten, který zažívali ve skutečnosti. Dodnes se reprízuje Ošklivá slečna, film z roku 1959, v němž ztvárnila hlavní postavu upjaté účetní revizorky, která si prožije několik dnů okouzlení díky redaktorovi (v podání Karla Högera), z nějž se nakonec vyklube podvodník.
Až příliš často dostávala podružné role různých maminek, šatnářek, domovnic a hostinských, o to víc pak vyniká krásný Příběh dušičkový, v němž ji v roce 1964 režisér František Filip postavil po boku Jana Pivce a nechal ji rozehrát všechny tóny jedovaté manželky Petronily.
S nákupem do divadla
Při svém obrovském vytížení dokázala být skvělou mámou. Kolem šesté ranní venčila psa, pak utíkala s Vaškem do školky a na nákup, s plnými taškami přiběhla na zkoušku do divadla, pak domů uvařit, někdy ještě zaskočit do Demínky se džbánkem manželovi pro pivo a večer pádila na představení. „Jak to máma všechno zvládala, je mi dodnes záhadou. V každém případě ale moc ráda nevařila. Často vzpomínala na babičku, která jí v domácnosti dlouho pomáhala, jak ji volala: ‚Pojď se, Dáňo, alespoň dívat, jak se to dělá.‘
Když babička zemřela, pustila se i do toho vaření. Pravda, dokud byl táta zdravý, staral se aspoň o večeře. Ne, že by vyvařoval, ale připravil třeba studený nářez. A nakupoval jako pravý chlap – tak, že byl pořád plný špajz. Nezapomenu na maminčiny houskové knedlíky – lepší jsem už nikdy nejedl! Máma měla nejraději celerový salát. Toho dokázala spořádat celou sklenici na posezení,“ vzpomíná Václav Vydra nejmladší.
Tradují se nejrůznější historky o tom, jak Dana přiběhla do šatny v divadle i s nákupem a Maryčka Rosůlková nad tím kroutila hlavou: „Po herečce v takovém postavení se tohle snad ani nemůže chtít. Na to by měla za první republiky najatou hospodyni.“ Jindy celá nadšená vysvětlovala kolegyním výhody mikrotenových sáčků, které právě sehnala. I když vykonávala zároveň funkci kuchařky, matky i herečky, stále přitom dbala o svůj zjev.
Snad nikdo ji v civilu neviděl jinak než v kostýmku s lodičkami, s vyčesaným drdolem a navoněnou parfémem Lanvin Arpege. Ostatně i její muž byl vzorem prvorepublikové elegance – liboval si ve světlých oblecích a hnědých kožených botách, v kapsičce saka nezbytný kapesníček a vhodně sladěná kravata…
Láska pošpanělsku
Jen kvůli největší kamarádce Vlastě Fabianové neopustila Dana Medřická Národní divadlo a svou Erži Orbánovou v Kočičí hře ani poté, co ji požádal o ruku její dávný ctitel, Španěl Artemio Precioso Ugarte. Poznal ji již po druhé světové válce, kdy působil v Praze jako rozhlasový redaktor pro španělsky mluvící země a chodil se na ni dívat do Komorního divadla.
Svým temperamentem mu připomínala Španělky. Pak najednou po letech přišel na „její“ Kočičí hru a pozval ji i s manželem do Španělska k moři. Když Václav Vydra zemřel a Ugartemu odešla na věčnost manželka Artemia, dva osamělí citliví lidé se rozhodli žít spolu. Dana se v roce 1981 za Artemia provdala a každý, kdo ji znal, viděl, jak je opět šťastná.
O Kočičí hře už se toho napsalo mnoho. Na prknech Tylova divadla jako pobočné scény Národního divadla se objevila poprvé 7. února 1974 a dočkala se 403 repríz. Byla to zásluha Dany, která v Erži předvedla vše, co za svůj bohatý umělecký život dokázala posbírat. Stále se čekalo, že dostane titul národní umělkyně, ale „Kočky“ k tomu nestačily.
Chystala se Čapkova Matka, v níž by poprvé v Národním divadle hrála hlavní představitelku herečka, která je i v soukromí matkou. Roli ale nakonec místo Dany získala Jiřina Petrovická. Dana se rozhodovala, že herectví pověsí na hřebík a odstěhuje se za Artemiem do Španělska. Nestihla to. V lednu roku 1983 prodělala infarkt a během několika dnů skonala.
Snad by ji potěšilo, že ji stále obdivujeme, kupujeme stolní kalendáře, které vydává její syn a odtajňuje v nich i některé dosud neznámé fotografie a dokumenty. Od roku 2019 si můžeme také nalepit poštovní známku s jejím portrétem. Dodnes ale nemá ani pamětní desku, i když by ji bylo kam umístit. Snad to nebude až u příležitosti dalšího kulatého výročí…
Více se o této mimořádné osobnosti našeho divadla a filmu dozvíte po otevření Brány poznání.
