Eduard Goldstücker se narodil 30. května 1913 v Podbielu na Slovensku. Maturoval v roce 1931 v Košicích. V letech 1931–1936 pak studoval germanistiku a romanistiku na Filosofické Fakultě Karlovy univerzity. Již v době studií se stal členem Komunistické strany Československa. V roce 1935 byl redaktorem Ľudového deníku a v letech 1936–1938 se stal tajemníkem Ligy pro lidská práva. Poté působil do roku 1939 jako středoškolský profesor v Praze.
V době nacistické okupace v roce 1939 musel, kvůli své komunistické minulosti a židovskému původu, opustit Československo a pracoval pro československou exilovou vládu v Londýně. Velká část jeho rodiny zahynula v německých koncentrácích.
V letech 1940 - 1942 postgraduálně studoval na univerzitě v Oxfordu. V letech 1944 - 1945 byl velvyslaneckým tajemníkem v Paříži. Po válce působil na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1947 - 1949 byl radou velvyslanectví ČSR v Londýně a poté od roku 1950 vyslancem v Izraeli.
Ze svědka oběť
V letech 1951 – 1952 probíhal známý vykonstruovaný politický proces, v němž Goldstücker vystupoval jako svědek. Soud na jeho konci potrestal 11 obviněných trestem smrti, tři obviněné poslal na zbytek života do vězení. Hlavním obviněným byl někdejší druhý nejvýše postavený muž komunistické strany - Rudolf Slánský.
V květnu 1953 byl ovšem “svědek” sám odsouzen v tzv. procesu s pracovníky ministerstva zahraničních věcí („Eduard Goldstücker a spol.") na doživotí. V prosinci 1955 byl na základě revize procesu propuštěn na svobodu a téhož roku zcela rehabilitován. Nicméně dva a půl roku strávil v Jáchymově a Leopoldově.
I dál jako na houpačce
V roce 1958 se habilitoval pro obor germanistika, roku 1964 byl jmenován profesorem a vedoucím katedry germanistiky na FF UK, kde byl také od roku 1966 prorektorem. V roce 1968 byl zvolen předsedou Svazu československých spisovatelů a současně se stal poslancem České národní rady. Po invazi v roce 1968 znovu opustil Československo a od roku 1971 působil zprvu jako hostující a poté až do roku 1980 jako řádný profesor srovnávacích literatur v Sussexu v Anglii.
Souběžně přednášel v roce 1969 jako hostující profesor ve Stockholmu, v letech 1972–1973 v Los Angeles a v letech 1980–1981 v Kostnici, kde byl v roce 1986 jmenován doktorem h. c. Stal se členem Německé akademie pro jazyk a básnictví (od roku 1976). V roce 1990 se vrátil zpět do Prahy. Roku 1993 mu bylo uděleno rakouské státní vyznamenání za vědu a umění.
Jako žák Otokara Fischera se Goldstücker zaměřil na česko-německé literární vztahy v 19. století, analyzované na pozadí velkých osobností německé literatury (Johann Wolfgang Goethe, Adalbert von Chamisso, Adalbert Stifter), především se však orientoval na pražskou německy psanou židovskou literaturu 20. století (Franz Kafka, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch).
Liblická konferenci o Kafkovi
Snažil se revidovat tehdejší nezájem o pražskou německou kulturu a zdůrazňoval zejména její význam v celkovém rámci evropského kontextu. Tato orientace formovala i Goldstückerovu kulturněpolitickou aktivitu v šedesátých letech, kdy inicioval liblickou konferenci o Franzi Kafkovi (1963), jež vyvolala značný ohlas a následující konferenci o pražské německé literatuře. V socialistickém Československu hrál roli Kafkova „objevitele“. Záměrně se zamlčovalo, že prvním vydavatelem Kafkových textů byl ještě před válkou Ferdinand Peroutka, nebo že už v roce 1960 napsal o Kafkovi knížku spisovatel Emanuel Frynta – vydat ji ale mohlo pouze nakladatelství Artia v němčině a angličtině, v Československu se prodávat nesměla.
Goldstücker se zajímal i o díla řady dalších autorů, mimo jiné Franze Werfela, Egona Erwina Kische, Thomase Manna, Heinricha Bölla či Stefana Zweiga. Od mládí publikoval v mnoha časopisech doma i v zahraničí, například v Kulturní tvorbě, Literárních novinách, Plamenu, Listech či anglickém exilovém titulu Nové Československo.
Soustředil se na česko-německé literární vztahy 19. století, proslul však především jako odborník na pražskou židovskou německy psanou literaturu počátku dvacátého století. Podařilo se mu vzbudit zájem veřejnosti o pražskou německou kulturu.
Představitel Pražského jara
Byl jedním z nejaktivnějších představitelů Pražského jara 1968. „Bylo posledním pokusem reformovat komunismus, ale invaze předznamenala zánik marxismu-leninismu. Ten přišel po dvaceti letech,“ řekl později pro francouzskou agenturu AFP: „Svobodná demokratická společnost měla být cílem Lenina po revoluci v Rusku v roce 1917, ale místo toho byla nastolena diktatura. Pražské jaro se záměru demokratizovat socialismus přiblížilo nejvíc. V roce 1968 jsme my, českoslovenští komunističtí intelektuálové byli přesvědčeni, že to je v zájmu socialismu,“ dodal Goldstücker.
Chybou pražského vedení KSČ podle něj bylo, že věřilo, že SSSR a jeho spojenci pražské snahy o demokratizaci pochopí. „SSSR neměl zájem uskutečnit harmonický socialismus. Lpěl na udržení imperiální moci. To byla tragédie Československa. Naši komunističtí intelektuálové věděli, že v dobách studené války nemohou čekat pomoc od Západu. Ten nechtěl Moskvu provokovat a v Pražském jaru viděl jen způsob, jak oslabit SSSR,“ uvažoval po letech Goldstücker.
„Po 21. srpnu 1968 jsem pochopil, že komunismus nebyl reformovatelný a že bylo třeba ho zrušit, pokud jsme se chtěli rozvíjet. Perestrojka o dvacet let později přišla pozdě. Sovětský systém se rozpadal. Již nejsem komunista. Komunismus po zásluze zemřel,“ dodal v roce 1998 Goldstücker. Podle vlastních slov byl v čele seznamu osob, které chtěli Sověti po vpádu zadržet, ale jemu se podařilo včas uprchnout z dovolené ve Vysokých Tatrách přes Vídeň do Londýna.
Období exilu a návrat domů
Období let 1969 až 1990 strávil Goldstücker v emigraci ve Velké Británii, kde působil jako profesor srovnávacích literatur v Sussexu. Po rozpadu Československa se stal členem takzvaného „duchovního parlamentu“, jakéhosi společného kulturního prostoru pro výměnu názorů mezi dvěma sousedními státy (dalšími členy byli například Jiří Hanzelka, Miroslav Horníček, Jozef Króner, Eduard Haken, Fedor Gál nebo Ivan Klíma).
Dlouhodobě se zasazoval za zlepšení vztahů mezi Čechy a Němci. V březnu 1996 vyzval v rakouském deníku Die Presse „k úsilí o překonání bolestné minulosti s odvahou a dobrou vůlí“. O rok později jej posluchači Českého rozhlasu zařadili mezi deset nejoblíbenějších osobností pořadu Host do domu. Společně s Goldstückerem to byli také Václav Klaus, Antonie Hegerlíková, Vlasta Chramostová, Ladislav Smoljak, Luděk Munzar a Zdeněk Svěrák.
Zemřel před pětadvaceti lety, 23. října 2000 v Praze. Jeho životní příběh kromě jiného dokonale ilustruje dramatické dějinné zvraty naší země ve 20. století. I roli levicových intelektuálů v té nelehké době.
