Plout proti proudu není výsadou společensky angažovaných osobností, usilujících o tolik potřebné politické změny v naší zemi. Disidenty lze nalézt i ve vědě ohrožené službou ideologickým normám naší doby. Stačí porovnat počty či objemy grantů udělených klimatickým alarmistům oproti podpoře vědců, jejichž výzkumy katastrofické scénáře z množství vypouštěného oxidu uhličitého do ovzduší nepotvrzují.
Objevovat pravdu o světě a smyslu života
Podobná situace panuje i na poli věd společenských – i zde současný režim ukazuje vlídnou tvář takřka výhradně jen těm, kteří se ochotně podvolují diktátu vládnoucího progresivismu. A tak by nás nemělo překvapit, zjistíme-li, že tak je tomu i v oboru té vědy nejobecnější, totiž filosofie. I zde je akademické prostředí – u nás, ale i jinde v Evropě – svázáno s určitými nekriticky přijímanými myšlenkovými schématy, vzešlými z rezultátů novověké filosofie.
Mezi ty nejvýznamněji patří rezignace na metafyziku a z ní plynoucí nepoznatelnost reality jako takové či absolutizace změny a dějinnosti. S takovou výbavou ve filosofické DNA nelze skončit jinde než na hnoji nihilismu, hédonismu a postmoderního relativismu. Naštěstí mezi námi žijí filosofové, kteří tomuto, na první pohled neodvratitelnému trendu, ostře, a přitom kompetentně oponují.
Jedna z jejich nejvýraznějších tváří právě vstupuje do sedmé dekády svého života. Seznamte se – Roman Cardal. Původně aktivní sportovec, prohánějící se v krkonošských lyžařských stopách (jeho otec byl několikanásobným mistrem republiky a účastníkem olympijských her) a student germanistiky na Karlově univerzitě, který v době, kdy jeho vrstevníci dělali nejrůznější skopičiny, zahodil lyže a zanořil se do hromady knih, aby v nich objevoval pravdu o světě a smyslu života.
Není mu umožněno filosofii na akademické půdě přednášet
Podstatné je, že při tom neskončil u pasivního opakování mouder svých pomyslných učitelů (což je častý výsledek dnešních studentů filosofie), ale s poctivostí sobě vlastní kriticky promýšlel jejich myšlenková východiska i závěry, aby se filosoficky postavil na vlastní nohy. Věřte nebo nevěřte, právě to je hlavním důvodem, proč se Roman Cardal stal ve svém vznešeném oboru disidentem.
Odhalením vnitřních rozporů a myšlenkových faulů domnělých autorit a jejich domácích epigonů nezaplatil zrovna malou cenu. Navzdory svým výrazným studijním úspěchům na Lateránské a Gregoriánské univerzitě, licenciátu z filosofie a teologie v Bologni, doktorátu z filosofie na Pontificium Atheneum Regina Apostolorum v Římě, dlouhodobému pedagogickému působení na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (než ho z ní modernisté vyhodili) a autorství velkého počtu odborných článků a knižních publikací, o kterých se jiným českým filosofům může jenom zdát, mu dnes není umožněno filosofii na akademické půdě přednášet.
I akademický titul by mohl mít hodnotnější, nebýt ideových předsudků členů komise, kterým Cardalovo hodnocení moderní filosofie, tedy i jejich vlastních filosofických výkonů, není zrovna po chuti. Přitom každý, kdo jej někdy slyšel přednášet, musí uznat, jak velké pedagogické schopnosti má. Užitek z toho mají alespoň žáci základní školy a gymnázia ve středočeských Světicích (kombinací výuky filosofie a tělocviku se vrátil nejen ke svému mládí, ale jako velký znalec starověké filosofie zde může navazovat na tradici antické kalokagathie), když už nemůže probouzet lásku k pravdě u vysokoškoláků v jím zaplněných aulách univerzit.
Když se láska k pravdě potká s láskou Bohu a bližnímu
Připomeňme zde klíčové Cardalovy knižní tituly, z nichž některé už budou k mání patrně jen v antikvariátech: „Bůh ve světle filosofie“, „Identita a diference: Systematický kurz ontologie", „Teodicejní aggiornamento“, „Čtyři milníky politické filosofie“, „Vybrané otázky z filosofie“, „Filosofie jako lék. Partnerský vztah filosofie a medicíny v Platónově myšlení" či chvílemi až hravé a pro pochopení myšlenkové krize dnešního Západu nepostradatelné „Myslet v diktatuře korektnosti“. Pro koho jsou knihy příliš dlouhé či nedostupné, může se začíst do článků, které psal a píše pro časopis Distance (https://www.distance.cz/).
Mnohé jeho přednášky jsou rozesety po YouTube, včetně těch, které zazněly na půdě pro spolku Acadamia Bohemica či v roli předsedy Společnosti pro Svatováclavská studia (https://www.ssszs.cz/).
O filosofech se traduje, že nejsou příliš praktičtí, že v tom každodenním životě úživy a starosti o rodinu nejsou příliš použitelní. Jistě je na tom něco pravdy, nicméně i v tomto ohledu se Roman Cardal většinové filosofické obci vymyká. Jistě to rád dosvědčí každý, kdo měl tu výsadu trávit s ním čas ve společnosti manželky a jejich čtyř dnes již dospělých děti.
A že má náš nekonvenční filosof kromě dobré hlavy také dobré srdce, nesvědčí jen jeho velké nasazení pro dobro své rodiny, ale i příběh dalších tří dětí, kterým Roman s Kamilou po jistou dobu, kdy to nejvíce potřebovaly, poskytli láskyplný domov a řád. To je tak, když se láska k pravdě potká s láskou Bohu a bližnímu.
Pán Ti za to žehnej, Romane!
