Před 88 lety zemřel první ministerský předseda Československé republiky Karel Kramář. Muž, o němž se říkalo, že působením v politice zchudnul. Věc dnes, kdy se obyčejně chodí do politiky zbohatnout, skutečně nevídaná. Tento zanícený vlastenec byl svého času považovaný za důstojného nástupce uznávaných vůdců národa Františka Palackého a F. L. Riegera.
Dnes je jeho jméno takřka zapomenuto, ačkoliv bylo kdysi vzpomínáno s úctou. A důvod? Kvůli jednomu nadmíru košatému stromu, není možné zahlédnout další stromy v českém lese. Novodobé dějiny našeho tisíciletého národa totiž při bližším nahlédnutí připomínají spíš dějiny modloslužebnictví, nebo jinak řečeno: aby byl Masaryk věčně oslavovaný jako tvůrce československé státnosti, musel Karel Kramář ustoupit do dějinného stínu.
Koncem listopadu roku 1916 zuřila v Evropě už třetím rokem nejničivější válka v dějinách a zraky všech zainteresovaných stran se upíraly do císařské Vídně, kde pozvolna dohasínal život mocnáře Františka Josefa I., který se po osmašedesáti letech vlády nad rakousko-uherskou monarchií chystal poručit svou duši Bohu. Znepokojivé pohledy však vysílalo v té době do Vídně také mnoho Čechů.
Trest smrti
Odvolací soud totiž potvrdil rozsudky smrti pro čtyři české vlastence odsouzené v červnu válečným soudem pro velezradu k trestu smrti oběšením. Čtveřici odsouzených se přesto podařilo uniknout o vlásek smrti, protože císař nacházející se v agónii už nebyl schopný rozsudky podepsat. Jeho nástupce Karel, vědomý si faktu, že situace mocnářství je den ode dne složitější, nechtěl s ohledem na mezinárodní veřejné mínění začít úřadovat pod majestátem smrti.
Tresty proto odsouzencům nejprve zmírnil a v červenci následujícího roku je dokonce omilostnil. Pobouření rakouskoněmeckých nacionalistů, zejména v případu Karla Kramáře, tohoto podle nich „skutečného původce světové války“, neznalo mezí. Považovali to za vítězství panslavismu a ohrožení říše.
Karel Kramář se vrátil do Prahy s aureolou hrdiny a zároveň mučedníka. Češi si byli totiž dobře vědomi toho, že ortel vynesený nad Kramářem a jeho druhy byl vlastně verdiktem vyneseným nad celým národem. Byl zvolen předsedou rekonstruovaného Národního výboru a stal se nejpopulárnějším politikem v zemi, protože o Masarykově zahraniční akci měl povědomí jen málokdo.
Rodák z Vysokého nad Jizerou se blížil vrcholu své politické kariéry. Vyrůstal v rodině bohatého stavebního podnikatele a od mládí byl nadšeným staročechem. Tehdy zbožňoval F. L. Riegra, který pocházel z nedalekých Semil, ale s obdivem vzhlížel také k Františku Palackému. Jeho vyjádření, že se necítí být Němcem, nýbrž Čechem rodu slovanského, mu mluvilo z duše. V tomto výroku se jako v zrcadle odrážela i Kramářova pozdější politická dráha, která byla vymezena službou českému národu a slovanské vzájemnosti. Po završení právnických studií se nakonec ponořil do studia vídeňských archivů, aby zde hledal poučení o českém historickém státním právu.
Pastýř a dítě
Právě ve Vídni se Kramář seznámil s vůdčími osobnostmi tzv. realistického klubu Josefem Kaizlem a T. G. Masarykem. V té době se už rozešel se staročeskou politikou, protože jí vnímal jako politiku ústupků vídeňské centralizaci a prostřednictvím nových přátel se sblížil s mladočechy. Po dohodě s nimi se rozhodl pro kandidaturu do říšské rady. Postupem doby se začal Masarykovi odcizovat.
„Pastýř“, jak ho nazýval, zatímco Masaryk Kramářovi říkal „Dítě“, mu připadal jako solitér, který upřednostňuje své zájmy před potřebami celku. Masaryk, který pocházel z německého jazykového prostředí, si sice jako univerzitní profesor získával přízeň zejména u nonkonformních studentů, ale na českou společnost nahlížel jako na „zápecnickou“ a rád ji provokoval. V roce 1886 například poskytl prostor ve své revue Čas“ H. G. Schauerovi, který položil českému národu otázku, zda bychom nepřinesli lidstvu víc, kdybychom svou duchovní energii spojili s kulturou velkého národa, který je na mnohem vyšší úrovni než klíčící kultura česká?
Sociolog Emanuel Chalupný Masarykovi vytýkal, že „jeho zjev už tisíce lidí rozeštval“ a označil ho za pouhé torzo velkého talentu. Chalupný si také všiml, že se Masarykovi všichni jeho známí s výjimkou básníka Machara slepě podřizují. Také Eliška Krásnohorská soudila, že Masaryk a jeho parta „realistů“ bagatelizují snahy českého národa a jeho zápas o svá práva. Masaryk byl podobně jako Kramář nejprve vůči monarchii vcelku loajální. Jeho mysl se však ubírala západním směrem, což stvrdil také svým sňatkem s Američankou Charlottou Garrigue.
Láska k Rusku
Carské Rusko považoval za zaostalé a zpátečnické, za jakýsi symbol historického regresu. Jakkoli byl zejména zpočátku k Čechům kritický, oceňoval, že se poněkud „zgermanizovali“ a „obrátili se zády k slovanskému Východu“. K české schopnosti dosáhnout státní samostatnosti byl až do vypuknutí války skeptický. Povahou a založením byl spíš agitátor, muž akce, ale myslitel nikterak výjimečný. Byl to chladný racionalista, kosmopolita a eklektik se zálibou v dobově módním pozitivismu. V češtině se musel po příchodu na pražskou univerzitu zdokonalovat. Nábožensky byl oddaný protestantismu s hlubokým odporem vůči všemu katolickému. Profiloval se proto jako bojovný antiklerikál.
Masarykova reformační humanitní idea českých dějin byla ryzí konstrukt. Z vědeckého hlediska ji rozbil profesor Josef Pekař na padrť. Masaryk se však žádným neúspěchem rozdrtit nenechal. Nescházel mu totiž tah na branku, nezměrná ctižádostivost, odvaha a jistá žurnalistická obratnost, kterou dokázal prodat v rukopisné aféře nebo v hilsneriádě.
Pekař však příznačně ve sporu vedeném o smysl českých dějin upozornil Masaryka a jeho věrného následovníka Jana Herbena, že nemá nic proti sporům vědeckým, ale proti těm, kteří si vyhradili naše národní dějiny pro sebe, aby je upravili na prostředky své agitace a takto upravené pak předkládali k obecnému uctívání! Největší český historik po Palackém intuitivně vycítil, že Masaryk je zdatný agitátor, který upřednostňuje politiku před vědou. Nic nového pod sluncem, protože i dnes můžeme pozorovat, že věda je některým politikům jen výtahem k moci.
Karel Kramář byl v politickém slova smyslu přesným opakem Masaryka. Jeho celoživotní láskou se stala Ruska Naděžda Abrikosová, od roku 1900 Kramářová. Kramář se stal v politice hlavním představitelem tzv. novoslovanství. Spolupráce slovanských národů měla podle něho tvořit protiváhu germánské moci. Kramář přitom odmítal starý panslavismus, který počítal s tím, že se „všechny slovanské potoky budou vlévat do ruského moře“.
Proto se také snažil usmířit Rusy s Poláky nebo Srby s Bulhary. Vzájemná spolupráce slovanských národů měla nahradit utlačování jednoho bratrského národa druhým. Vrcholem jeho aktivit bylo svolání Všeslovanského sjezdu do Prahy v roce 1908 a do Sofie v roce 1912. Do vypuknutí první světové války však nebyl jeho projekt novoslovanství namířený proti existenci habsburské monarchie.
Jeden emigroval, druhý zůstal s národem
Masaryk v obavě ze zatčení uprchl brzy na Západ, aby tam organizoval zahraniční odboj, Kramář už na počátku srpna 1914 vyložil v Národních listech velmi statečně, ačkoliv dost netakticky, svůj pohled na válku. Vyplývalo z něho, že konflikt chápe jako dějinný střet Slovanů s Germány, což spolu s jeho podílem na organizování domácího protirakouského odboje vedlo v květnu 1915 k jeho zatčení. Kramář se totiž příliš netajil ani s tím, že by uvítal, kdyby válka vyústila do vzniku velké slovanské říše pod žezlem ruských Romanovců, jejíž součástí by bylo i České království.
Masaryk se po příjezdu na Západ potýkal s personální nouzí. Jako poslanec vídeňské říšské rady byl jedinou známou osobností, zatímco jeho věrný sekretář Edvard Beneš si jméno teprve postupně získával. Navíc chtěl udržovat kontakty s domovem, takže se rozhodl využít služeb dalšího poslance říšské rady, jímž byl muž, dokonce o tři roky starší než on. Agrárník Josef Dürich, zemědělský odborník, mlynář a zdatný organizátor politického života s vynikajícími kontakty v Rusku tedy dostal příležitost vyniknout.
Masaryk měl však problém s jeho názory, které ho sbližovaly s Kramářem. Dürich byl postaven do čela ruské odbočky České národní rady, zatímco Masaryk se usadil v Londýně a Beneš v Paříži. Dürich se činil, neboť dokázal využít svých kontaktů u carského dvora. Hlavní cíl jeho mise postavit zárodek silného vojenského kontingentu, složeného zejména z válečných zajatců, jichž bylo tehdy v Rusku na sto tisíc, splnil. V žádné jiné dohodové zemi neměla československá akce do jara 1917 takovou podporu státních orgánů jako v Rusku. První krok k vybudování později tak proslavených legií byl učiněn. Dürich však zastínil Masaryka a Beneše, a to se neodpouštělo. Navíc mělo prozápadní odbojové křídlo obavy, aby nebylo exilové vedení obviněno dohodovými spojenci z panslavismu. Když došlo v Rusku k únorové revoluci, využili oba svého vlivu, aby Düricha odstranili
Pařížský diktátor Beneš
Postupně se vytvářela legenda, že během války jiný než prozápadní odboj reprezentovaný jmény Masaryk, Beneš a Štefánik ani neexistoval. Dürichův zeť Karel Horký, který se domníval, že za celou diskreditací stojí zejména „pařížský diktátor“ Beneš, pak napsal, že Masaryk se stal sice nepřehlédnutelnou, ale zároveň bezbrannou ikonou protirakouského hnutí, „mrtvou velrybou, okolo které krouží žraloci“. Horký své rozhořčení korunoval slovy, že Masarykovo osvobozovací dílo bylo mnohem větší padělek než Rukopisy (RKZ). Dürichovo jméno však podobně jako později Kramářovo, upadlo téměř do zapomnění.
Kramář v této době šplhal na politický vrchol. Určitě by ho ani nenapadlo, že je další na řadě. Měl nepochybně velkou radost i z diplomatických úspěchů, jichž dosáhla Masarykova zahraniční akce u dohodových velmocí. Vedly totiž k destrukci monarchie a k naplnění vysněné státní samostatnosti Čechů a Slováků. V slavných říjnových dnech roku 1918 pobýval s delegací domácí politické reprezentace ve Švýcarsku, kde se ladily noty s Benešem. Nestal se tak vedle Antonína Švehly, Františka Soukupa, Jiřího Stříbrného a Aloise Rašína „Mužem 28. Října“.
V polovině listopadu ale už svým slavným projevem na půdě Národního shromáždění účtoval s habsbursko – lotrinskou dynastií a proklamoval vznik Československé republiky. Zároveň byl jmenován jejím prvním ministerským předsedou.Kramář zanedlouho odejel v nové funkci na jednání Pařížské mírové konference. Už v červenci 1919 však dostal od Masaryka dopis oznamující, že došlo vzhledem k výsledku voleb k rekonstrukci vlády a jeho mise ministerského předsedy je u konce. Kalich hořkosti však dosud nebyl dopitý až do dna.
Muži 28. října
Masaryk, který v polovině dvacátých let přistoupil k vydání svých válečných pamětí pod názvem Světová revoluce, si hodlal vyřídit účty s těmi, kterým podle jeho názoru připisují neúměrné zásluhy na vzniku demokratického Československa. Masaryk se nikdy nesmířil s tím, že státní svátek připomínající vznik republiky se slaví 28. října a nikoliv 14. října, tedy v den, kdy on slavnostně vyhlásil Washingtonskou deklaraci. Po diskreditaci Düricha byl po válce na řadě Kramář. Posloužily opět stránky Masarykovy letité revue „Čas“, kde se objevil názor, že Kramář pracoval pro osvobození národa „jen tím, že se dal zavřít, že seděl ve vídeňském kriminále a že byl odsouzen na šibenici“.
Je velmi pravděpodobné, že dehonestace Kramáře vzešla z pera samotného Masaryka nebo jeho oblíbence Jana Herbena. Zaskočený Kramář si myslel, že toto pletichaření je nejspíš dílem Beneše, který je „ochotný jít přes mrtvoly“. Proto nechtěl jít do sporu na ostří nože, aby to nevyvolalo rozkol v národě. Nicméně se zařekl, že v žádné vládě jmenované Masarykem už nikdy nebude, stejně jako nebude členem kabinetu, v němž by s ním zasedal také Beneš.
Masaryk ve svých pamětech znevážil domácí odboj jako celek a dotkl se tak nejen Kramáře, ale zpochybnil i zásluhy tzv. „Mužů 28. října“. Bojovný Rašín byl už po smrti a Švehla se Soukupem to téměř mlčky přešli. Jediný, kdo si nenechal nic líbit, byl známý bouřlivák Stříbrný, který prohlásil, že nebýt 28. října, tak by se pan prezident Masaryk možná dodnes potuloval po Evropě jako emigrant.
Spory s hradním křídlem
Spory nepohodlných politiků s Masarykovým hradním křídlem a atmosféra plná vyhrocených sporů vyvrcholily v roce 1929 v brožuře Ad usum pana presidenta republiky, v níž vlastenecký básník a Kramářův spolustraník Viktor Dyk, polemicky zaútočil na prezidenta Masaryka a jeho oblíbence Beneše. Rozhořčený básník tehdy napsal: „Před kolika rakvemi máme ještě stanout s hořkostí, aby ukojena byla chorobná ctižádost člověka, jenž stůj, co stůj, přes živé i mrtvé… jde za svým cílem?... Je dr. Edvard Beneš víc než Československo?... Je nejvýš třeba, aby se zakroutil krk těmto metodám, aby dr. Beneš ustoupil zájmu lepší budoucnosti republiky.“
Dyk mluvil nepochybně Kramářovi z duše, protože i on soudil, že Beneš kráčí za svým cílem bez skrupulí a bez morálky. V dané situaci nezbylo pronásledovaným politikům nic jiného, než se spojit a pokusit se ještě jednou převážit pomyslnou misku vah na svou stranu. Klíčovou událostí se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy se spojily síly Jiřího Stříbrného, univerzitního profesora Františka Mareše a Karla Kramáře ve volebním bloku pod názvem Národní sjednocení. Bohužel výsledky bloku kandidujícího pod heslem „Nic než národ“ skončily daleko za očekáváním, takže rok 1935 včetně prezidentských voleb v závěru roku, skončil velkým triumfem Edvarda Beneše.
Karel Kramář, velký bojovník známý svým sloganem „Pravdou, třeba proti všem“, tentokrát porážku neunesl a ulevil si výrokem: „Ten národ je bahno!“ Na konci roku nicméně oslavil své 75. narozeniny ve smířlivém duchu. Svá léta v politice okomentoval slovy“ „…ani v nejmenším necítím zklamání nad nějakým nevděkem. V politice jsem nikdy nehledal vděku ani výdělku, pro mne politika nebyla ničím jiným než oddanou službou národu, konáním povinnosti…Celou dobu věřím, že…nic nás nespasí, než věrná oddanost národu a státu než to staré české vlastenectví, kterým jsme vydobyli vítězství…“ Byla to však již jeho labutí píseň, protože v květnu 1937, tedy ve stejném roce jako Masaryk, zemřel.
Kramářův životní příběh ukázal, jak nesnadné bylo naplnit jeho vlastní slova ještě z roku 1919. Tehdy na půdě parlamentu pronesl: „…na nás jest, aby český národ dokázal, že dovede býti svobodným…“ Ukázalo se, že Masarykova republika se pod pláštěm ekonomické prosperity, kterou utnula až hospodářská krize, nedokázala zbavit starých neduhů: osobní a partajnické nesnášenlivosti, obohacování se na úkor státu, zákulisního pletichaření a nesvornosti, žurnalistického modloslužebnictví, podléhání cizím vzorům, servilnosti vůči mocnostem hlídajícím si jen své vlastní zájmy. Národ bloudil, až musel narazit na zeď nevyhnutelného osudu.
Masaryk a Havlova ikona
Teprve prudký náraz do zdi reality ho probudil. Mnichovská zrada západních spojencůpevně zabušila na hráz naší netečnosti. Teprve nyní národ zaslechl varování, která zazněla dřív jen od nemnohých, ale jasně třeba od Kramáře. Teprve nyní byla srozumitelná slova vydavatele pravicové protihradní Fronty Karla Horkého, že Dürich byl první obětí režimu, který znal jen Západ, sebe a skončil ztrátou jedné třetiny našeho území. Horký v tom viděl důsledek toho, že elity první republiky myslely mezinárodně a cítily polonárodně.
Také dnes zoufale bloudíme a mnohdy marně hledáme kořeny našeho národního bytí. Zase postáváme ve frontě na jedinou spásnou ideologii, zaklínáme se pevným spojenectvím s těmi, kteří nás už jednou zradili a zapomínáme na všechny včerejší a případné dnešní Kramáře, kteří nám nastavují zrcadlo. Místo toho opět nasloucháme žurnalistům - modloslužebníkům, kteří si k Masarykovi přibalili novou polistopadovou ikonu Václava Havla.
A k němu bohužel navíc každého názorového vrtichvosta, který jen od rána do večera papouškuje to, co se po něm žádá. Ostatně není to poprvé v českých dějinách, kdy slovy nesmlouvavého kritika Václava Černého, „nezkušená, nedovzdělaná, ctižádostivá mladá poslušnost, řízená ze tmy politického machrovství“ káže ostatním, v co mají věřit a koho určitě zavrhnout, po případě nezvolit. Zapomínáme i na varování našeho největšího romanopisce Milana Kundery, že existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí, neboť se emancipoval až na prahu národního nebytí. Když zoufale bloudíme a scházíme na scestí, můžeme také zahlédnout záblesk pravdy, která nepomíjí.
A právě v tom tkví odkaz Karla Kramáře.
