Královna Eliška: Cesta za diadémem české královny, uchováním vznešenosti přemyslovského rodu a nezávislosti českého státu

Osudy této výjimečné ženy byly mimořádně spletité a stojí za to si je připomenout. Když si roku 1265 nechali Přemyslovci od římského krále Richarda Cornwallského potvrdit dědičnost rodové kontinuity i v ženské linii, netušili, jak brzy bude tato otázka aktuální.

Výchovy abatyše Kunhuty

Roku 1306 byl úkladně zavražděn Václav III. Pachatelem vraždy byl durynský šlechtic Konrád z Bottensteina, kdo však stál v pozadí atentátu se dodnes objasnit nepodařilo. Václavovou smrtí český trůn osiřel a přemyslovská dynastie v mužské linii vymřela. Tehdy se začal odvíjet dramatický příběh Eliščiny cesty za diadémem české královny.

Eliška se narodila roku 1292, jako třetí z dětí krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské. Guta porodila svému muži celkem deset dětí, dospělosti se však dožily jen čtyři z nich: prvorozený syn Václav, dcera Anna, Eliška a nejmladší Markéta. Václav II. byl tehdy na vrcholu své moci a za pomoci kutnohorského stříbra, obratné diplomacie i bojové síle českého vojska se mu podařilo prosadit přemyslovskou dominanci v celé střední Evropě.

Když bylo Elišce pouhých pět let, tak jí matka zemřela a otec Elišku svěřil do výchovy své sestře Kunhutě, abatyši Svatojiřského kláštera benediktinek na Pražském hradě. Kunhuta byla velmi vzdělaná žena s neobvyklým politickým a duchovním rozhledem. Je autorkou nejstaršího dochovaného psaného textu v českém jazyce a donátorkou množství uměleckých děl vrcholného středověku. Patří k nim mimo jiné i bohatě iluminovaný rukopis známý jako Passionál abatyše Kunhuty.

Spor mezi Rejčkou a přemyslovskými princeznami

Princezně Elišce poskytla Kunhuta mimořádně kultivovanou výchovu a všestranné vzdělání. Jak bylo v mocných rodinách obvyklé, smrt královny Guty s sebou kromě zármutku přinesla i nové možnosti sňatkové politiky. Králi Václavovi II. se v té době naskytla možnost získat polskou korunu sňatkem s osiřelou dcerou polského krále Přemysla Poznaňského Richenzou, které se v Čechách říkalo Rejčka. V roce 1303, kdy k Václavovu novému sňatku došlo, bylo Rejčce sedmnáct let, byla tedy jen o několik málo let starší než královy dcery z předchozího manželství.

Od princezny Elišky ji dělilo pouhých šest let. Snad i to bylo důvodem, proč jejich vzájemné vztahy nebyly dobré. Na hlubší sblížení jim ostatně nebylo dopřáno ani dost času, již v červnu 1305 král Václav II. zemřel na tuberkulózu, kterou dlouhodobě trpěl, a Rejčka se stala mladou vdovou. Její postavení z ní ale brzy učinilo významnou figuru na české politické šachovnici a odtažitý vztah mezi Rejčkou a českými dcerami Václava II. se změnil v otevřené nepřátelství. Ale o tom až později.

Když tedy Václav II. zemřel, stal se dědicem trůnu přirozeně jeho stejnojmenný syn, Václav III. Ten byl nadán nezkrotným temperamentem a mnozí v něm viděli jen mladého bouřliváka. Navzdory tomu se ukázal jako inteligentní a rozhodný panovník. Hned v roce 1305 se oženil s kněžnou Violou Těšínskou a energicky se chopil vlády. Soustředil se zejména na udržení zděděné polské koruny. Během výpravy do Polska však došlo k zákeřné vraždě, o které jsme se zmínili úvodem, a český trůn byl bez dědice.

Uhájit českou svobodu

Začala přetlačovaná o moc, ve které byla nejslabším hráčem vdova po zavražděném králi Viola. Vzhledem k tomu, že dosud nedala manželovi dědice, a dosud nebyla ani korunována, nebral její možné nároky nikdo vážně. Přemyslovny logicky předpokládaly, že v dané chvíli, jakožto faktické i právní nositelky rodové posloupnosti, uplatní své dědické právo a nástupcem Václava III. bude manžel nejstarší z nich, princezny Anny, Jindřich Korutanský, který také začal královského titulu používat. Do hry ovšem vstoupil král Svaté říše římské, Albrecht I. Habsburský, který se rozhodl využít vzniklé situace k demontáži suverenity českého státu.

Vystoupil proto s připomínkou dávné události z roku 1277, kdy římský král Rudolf I. vnutil tehdy poraženému Přemyslu Otakarovi II. závazek lenní závislosti. Přemysl sice již o pouhý rok později tuto závislost odmítl, to ale nyní král Albrecht nezdůrazňoval. Starou epizodu využil k tvrzení, že se české království smrtí krále Václava III. stalo „odumřelým říšským lénem“ a že má proto nyní právo udělit je komukoli uzná za vhodné.

Vhodným se mu pak, kupodivu, zdál jeho syn Rudolf. Pro českou šlechtu byl samozřejmě takový výklad nepřijatelný, zároveň si však uvědomovala politickou i bojovou sílu říše a hledala cestu, jak uhájit českou svobodu a zároveň se vyhnout střetu s Albrechtovými zájmy. Východisko našel schopný politik a jeden z předních vůdců české šlechtické obce, Jindřich z Lipé. Začal s Albrechtem jednat o možnosti, že by byl jeho syn Rudolf skutečně přijat na český trůn, nikoli však z titulu udělení římským králem, ale na základě sňatku s dosud mladou vdovou po Václavovi II. Rejčkou.

Jindřich Korutanský prchá z Prahy

Ta se tím vracela do první ligy tehdejších politických zápasů. Na jedné straně representovala možnost, jak vyjít s mocichtivým Albrechtem bez újmy na právech a svobodách, na druhé straně její angažmá komplikovalo možnost uchování rodové kontinuity a vytlačovalo ze hry domácí přemyslovské princezny. Vzájemné antipatie mezi nimi a jejich někdejší mladou macechou v tomto období dosáhly vrcholu.

Když česká šlechta jednala o sňatku Rejčky s Albrechtovým synem Rudolfem, dostavily se všechny tři mladé Přemyslovny na jednání, poklekly před pány na zem a prosily je, aby Rejčku za Rudolfa neprovdávali a nezrazovali jejich dědická práva. Marně. Většina šlechty byla získána pro habsburský plán. Proti se postavili jen páni ze Strakonic a Zajícové z Valdeka. Roku 1307 si tedy syn římského krále Albrechta, Rudolf, skutečně vzal Rejčku za manželku a vzápětí byl šlechtou zvolen za českého krále.

Následně začal s vojskem obléhat města a hrady, jež se mu nechtěly poddat. Jindřich Korutanský se svou manželkou, Annou Přemyslovnou, uprchli v obavě z Rudolfova vpádu z Prahy. Patnáctiletá Eliška svou starší sestru na tomto útěku doprovázela. Rudolfův postup, vojensky podporovaný králem Albrechtem i velkou částí české šlechty, se zdál být nezadržitelný, nicméně do rozehrané partie zasáhla, tak jako v klasických tragédiích, vyšší moc.

Nevolit za krále nepřátele české země

Rudolf se chtěl pomstít pánům ze Strakonic, za jejich někdejší odpor proti svému zvolení, a obléhal jejich město Horažďovice. Při obléhání se ale nakazil úplavicí, na kterou po několika dnech zemřel. Vyhlídky paní Rejčky na znovuzískání statutu královny se tím dramaticky snížily. Nicméně velkou oporou se jí stal Jindřich z Lipé, se kterým posléze navázala intimní vztah. Tento vlivný aristokrat a nejtalentovanější intrikán své doby hájil její nároky i nadále.

Na nově svolaném sněmu šlechty se habsburská strana pokusila o náhradní plán a jeden z jejích exponentů, Dobeš z Bechyně, navrhl jako nového kandidáta na český trůn císařova mladšího syna Fridricha, který se měl patrně stát i dalším Rejččiným manželem. Sympatie většiny šlechty se však již, po zkušenostech s vládou krále Rudolfa, od Habsburků odvrátily. Oldřich z Lichtemburka důrazně vystoupil proti návrhu pána z Bechyně a vykřikl: „Dobeši, jak dlouho chceš volit za krále ty, kteří pocházejí z rodu nepřátel našich králů!“

Po těch slovech tasil meč a řečeného pána zabil. Strhla se šarvátka, která skončila definitivním odmítnutím habsburských aspirací za hlasitého volání: „Nechceme Rakušany, raději se vrátíme ke královskému rodu!“ Rudolfova smrt tak posílila především Přemyslovnu Annu a jejího manžela Jindřicha Korutanského, který se mohl vrátit na pražský hrad jako vítěz a král. Osobní vlastnosti tohoto muže se ovšem ve světle pramenů nejeví příliš sympaticky a nutno říci, že kapitál důvěry nejen nevyužil, ale brzy ztratil. Korunu si chtěl pojistit nevybíravými metodami.

Šlechtě při jakémkoli projevu nespokojenosti vyhrožoval zajetím, takže páni časem přestali jezdit na jím svolávané sněmy, neboť se právem obávali o svou svobodu i životy. Dosud loajální sestru své manželky, Elišku Přemyslovnu, začal, aniž k tomu dala zjevný důvod, považovat za nebezpečného konkurenta, omezoval jí proto finanční rentu, kterou byl zavázán jí vyplácet, a nakonec ji chtěl preventivně diskvalifikovat z možného soupeření o trůn vnucením nerovnorodého sňatku s nižším německým šlechticem.

Eliščiny osobní kvality

Eliška se tím cítila hluboce uražena a viděla v tomto záměru potupu svých předků i celé země. A právě tehdy se poprvé projevuje její silná osobnost, vnímající vlastní životní roli jako závazek služby a vznešenosti, povinnosti předat budoucím to, co člověk sám přijal. Pobouřena na nejvyšší míru, vyvěsila, obrazně řečeno, válečnou vlajku a odvážně předstoupila před Jindřicha Korutanského se slovy: „Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu. Tomu se dobrovolně a ochotně podrobím. Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne nepochybně jako svého nepřítele.“ Korutanec na to reagoval stejně hloupě, jako obvykle. Nechal svou švagrovou uvěznit.

Ze zajetí Jindřicha Korutanského se Elišce podařilo dobrodružným způsobem utéci za pomoci svého starého zpovědníka Berengara, své služebné a muže, který jí byl po celý život oporou, probošta vyšehradské kapituly a kancléře království Jana Volka. Volek byl levobočkem krále Václava II. a tedy Eliščiným nevlastním bratrem. Velmi dobře chápal potřeby dynastie i státu a veden snahou prospět dobrému dal své politické schopnosti plně do služeb Eliščiných. Podařilo se mu přepravit Elišku z Prahy do Nymburka, jehož měšťané byli ochotni princezně na útěku poskytnout azyl.

Je nepochybné, že Elišce pomáhala nespokojenost s vládou Jindřicha Korutanského, zároveň se však ve všech klíčových okamžicích projevovaly Eliščiny osobní kvality. Po svém příjezdu do Nymburka promluvila ke shromážděným patriciům takovým způsobem, že ti z nich, kteří dosud váhali, zda jí pomoci nebo ne, nemohli s čistým svědomím pomoc odmítnout. Princezna opakovaně prokazovala mimořádný státnický a řečnický talent, který by jí leckterá dnešní politička mohla jen tiše závidět.

Domácí i mezinárodní politická situace se přitom pomalu, ale stále zřetelněji obracela v Eliščin prospěch. Ze scény například nečekaně zmizel starý nepřítel svobod českého státu římský král Albrecht Habsburský. V květnu 1308 jej nečekaně zavraždil jeho synovec, Jan Habsburský, který si tím vysloužil přízvisko Parricida – vrah příbuzenstva. Současně, den za dnem, narůstal v českých zemích odpor proti Korutancově vládě, a kromě české šlechty se k němu připojili již i mnozí představitelé duchovenstva.

Sňatek s Janem Lucemburským

I mocní opati cisterciáckých klášterů na Zbraslavi a v Sedlci, Konrád a Heidenreich, původem Němci, dali své jazykové a diplomatické dovednosti do služeb rodící se politické opozici kolem princezny Elišky. Roku 1309 se jim podařilo dojednat Eliščin sňatek s Janem Lucemburským, synem nového římského krále (a od roku 1312 císaře) Jindřicha VII. Lucemburský rod měl četné příbuzenské vazby v německých zemích i ve Francii a spříznění s ním znamenalo otevření nových možností pro českou zahraniční politiku.

Sňatku předcházelo pozvání Elišky k návštěvě dvora Jindřicha VII. v německém Špýru. Pro Elišku, fakticky stále na útěku před mocí Jindřicha Korutanského, nebylo vůbec jednoduché cestovat a bez obtíží nebylo ani sehnání vhodné garderoby pro návštěvu špýrského dvora. Eliška však s pomocí přátel všechny komplikace překonala a díky opět se projevujícímu osobnímu charismatu se jí podařilo římského krále Jindřicha VII. i jeho manželku Markétu doslova okouzlit. Sňatek s Janem se pak uskutečnil o necelý rok později, opět ve Špýru 1. září 1310.

Eliška byla v té době osmnáctiletou, pohlednou dívkou, její manžel byl o čtyři roky mladší a fyzicky menší, což byla disharmonie, která se stala zdrojem četných vtipů a možná stála za řadou pozdějších „kompetenčních sporů“ mezi královskými manželi. Brzy po svatbě se nicméně mladičký Jan ukázal jako rozhodný vládce a vydal se s vojskem k Praze, aby z ní vypudil Jindřicha Korutanského.

Podle legendárního podání mu otevřeli cestu do opevněného města pražští řezníci, kteří přepadli korutanské stráže a rozsekali dřevěné městské brány, za což jim prý mladý Jan udělil cechovní znak lva s řeznickou sekyrou v tlapách. Když pak Janovi bojovníci pronikli do města, volali hlasitě: „Mír, mír“, aby zabránili zbytečnému krveprolití.

Intrikán Jindřich z Lipé

Jindřich Korutanský s manželkou Annou uprchl, tentokrát definitivně, do Korutan. V únoru 1311 se pak konala korunovace nového královského páru, Jana a Elišky Přemyslovny. Svému manželovi pak Eliška během let porodila sedm potomků, z nichž čtyři se dožili dospělého věku, dcery Markéta a Jitka a synové Václav (pozdější Karel IV.) a Jan Jindřich.

Česká šlechta podpořila nástup Jana a Elišky na trůn jednak s ohledem na neudržitelnost vlády nešikovného Korutance, jednak ale také proto, že jí Jan četnými sliby garantoval její práva a také se mimo jiné zavázal, že do nejvyšších úřadů země nedosadí žádné cizince. Těmito přísliby získal i mocného Jindřicha z Lipé. Ten naopak poskytl mladému králi účinnou vojenskou pomoc v boji s uherským magnátem Matúšem Čákem, jenž v roce 1315 loupeživými vpády plenil moravské pohraničí.

Jindřich z Lipé si tehdy získal Janovu přízeň a byl jmenován královským podkomořím, tedy správcem financí. Eliška ovšem znala Jindřicha z dřívějších politických peripetií a viděla v něm nebezpečného manipulátora a uzurpátora moci. Odlišný postoj krále a královny k tomuto vlivnému muži způsobil mezi manželi napětí, a nakonec dlouhodobý politický rozkol. Oporou Elišky v jejím zápase proti Jindřichovi z Lipé se stal vůdce odlišné šlechtické kliky, Vilém Zajíc z Valdeka. S jeho podporou se Elišce podařilo získat důkazy o tom, že se pan z Lipé tajně obohacoval na úkor královské pokladnice. S tímto obviněním se pak Eliška vydala za svým manželem, aby mocného aristokrata zbavila panovníkovy důvěry.

Král Jan byl skutečně těmito zprávami přesvědčen a pověřil Viléma Zajíce, aby Jindřicha z Lipé zatkl a deportoval do vězení na hradě Týřov. Jindřichovi stoupenci ovšem vyvolali ozbrojené povstání a země se ocitla na prahu domácí války. Do probíhajícího dramatu se dokonce opět zapojila někdejší královna Rejčka, v té době už Jindřichova blízká přítelkyně. Nechala na jeho podporu verbovat ve Slezsku žoldnéřské vojsko. Po složitých vyjednáváních byl nakonec Jindřich z Lipé nejen propuštěn, ale byly mu králem vráceny i dřívější úřady.

Jan Lucemburský uvěznil manželku Elišku i jejího syna

Eliška to, nikoli neprávem, vnímala jako osobní porážku, a nehodlala se s tímto stavem smířit. Když král pobýval v zahraničí, přesvědčila svého spojence Viléma Zajíce, aby zahájil proti Jindřichovi novou válku. Jindřichova šlechtická klika však předchozím úspěchem výrazně zmohutněla a hlásila se k ní většina nejmocnějších aristokratů v zemi. Král proto musel po svém návratu vypuknuvší požár nové války s námahou hasit složitými vyjednáváními.

Považoval Eliščino jednání za svévolné a nezodpovědné a mezi manželi došlo ke skutečnému odcizení. Eliška se stáhla z veřejného života a uchýlila se se svým malým synkem Václavem na hrad Loket. Na Lokti ji občas navštěvoval její věrný přívrženec Vilém Zajíc. Jindřich z Lipé se toho rozhodl využít k úplnému triumfu a zlomení moci svých oponentů, zejména samotné Elišky. Podařilo se mu přesvědčit krále, že, v komplotu s Vilémem Zajícem, připravuje státní převrat, při kterém má být Jan sesazen a na trůn formálně dosazen malý princ Václav, jakožto nositel krve přemyslovských králů, za něhož by vládu prakticky vykonávala Eliška. Král tomuto vážnému obvinění uvěřil a zmítán hněvem nechal obsadit Loket. Zajatou královnu pak internoval na Mělníce a uvěznit dal i svého malého synka (později jej poslal na vychování do Francie, kde přijal jméno Karel).

Nezávislost českého státu

I když se Eliščiny životní podmínky časem mírně zlepšily, zůstávala již trvale izolována od vlivu na politické dění. Šlechtická skupina kolem Viléma Zajíce se ji sice ještě roku 1319 pokusila z této izolace vysvobodit, neměla však dostatek potřebných sil. Když roku 1321 zemřel Vilém Zajíc, Eliščiny politické aktivity fakticky skončily. Závěr svého života pak věnovala zvelebování přemyslovského rodového pohřebiště ve Zbraslavském klášteře, kde také nalezla místo svého posledního odpočinku.

Zemřela na tuberkulózu, 28. září 1330, v den svátku českého světce a patrona přemyslovské dynastie, svatého Václava. Její dobrodružný život nebyl, jak by se mohlo zdát, výsledkem svéhlavosti či samoúčelné bojovnosti její povahy. Eliška si vždy byla vědoma odkazu svých předků a jednala podle toho. Jejím životním úkolem a poselstvím bylo uchovat vznešenost přemyslovského rodu, nezávislost českého státu a silnou královskou autoritu.

To vše chtěla předat budoucím, a to se jí také, navzdory veškeré nepřízni osudu, podařilo předat svému synovi, největšímu z českých králů. Když se mladý Karel IV. vracel roku 1333 z Francie do vlasti, nezastihl již svou matku mezi živými, jeho první kroky však vedly k jejímu hrobu. A právě tam se stal z Eliščina syna Otcem vlasti.

Více se o těchto mimořádných osobnostech našich dějin dozvíte v Bráně poznání.