Do dějin země tak vstoupil statečný vládce, který si trochu neprávem získal přízviska jako „bludný rytíř“ nebo „král cizinec“. Syn římského krále Jindřicha VII., manžel dědičky českého trůnu Elišky Přemyslovny a otec „Otce vlasti“ Karla IV. Král, který nikdy z boje neutíkal – Jan Lucemburský.
Roku 1306 byl úkladně zavražděn český král Václav III. Pachatelem vraždy byl durynský šlechtic Konrád z Bottensteinu, kdo však stál v pozadí zločinu, se nikdy nepodařilo objasnit. Václavovou smrtí tehdy přemyslovská dynastie v mužské linii vymřela. Už od roku 1265 však Přemyslovci disponovali privilegiem, které získali od římského krále Richarda Cornwallského, a které potvrzovalo dědičnost jejich rodové linie i v ženské větvi. Znamenalo to, že sestry zavražděného krále mohly uplatnit své dědické právo na český trůn. Nástupcem Václava III. se stal manžel nejstarší z nich, princezny Anny (1290–1313), Jindřich Korutanský.
Jak uhájit českou svobodu
Do hry ovšem vstoupil král Svaté říše římské, Albrecht I. Habsburský, který se rozhodl využít vzniklé situace k demontáži suverenity českého státu. Vystoupil proto s připomínkou dávné události z roku 1277, kdy římský král Rudolf I. vnutil tehdy poraženému Přemyslu Otakarovi II. závazek lenní závislosti. Přemysl sice již o pouhý rok později tuto závislost odmítl, to ale nyní král Albrecht nezdůrazňoval. Starou epizodu využil k tvrzení, že se české království smrtí krále Václava III. stalo „odumřelým říšským lénem“, a že má proto nyní právo udělit je komukoli, jak uzná za vhodné. Vhodným se mu kupodivu zdál jeho vlastní syn Rudolf III.
Pro českou šlechtu byl takový výklad nepřijatelný, zároveň si však uvědomovala sílu říše a hledala cestu, jak uhájit českou svobodu a zároveň se vyhnout střetu s Albrechtovými zájmy. Jeden z předních vůdců české šlechtické obce a schopný intrikán, Jindřich z Lipé, začal s Albrechtem jednat o možnosti, že by byl jeho syn Rudolf skutečně přijat na český trůn, nikoli však z titulu udělení římským králem, ale na základě sňatku s dosud mladou macechou přemyslovských princezen, vdovou po jejich otci Václavovi II. Richenzou (v Čechách zvanou Rejčka). Ta na jedné straně reprezentovala možnost, jak vyjít s mocichtivým Albrechtem bez újmy na právech a svobodách českého státu, na druhé straně komplikovala možnost uchování rodové kontinuity a přemyslovské princezny vytlačovala ze hry.
Roku 1307 si tedy syn římského krále Albrechta, Rudolf, skutečně vzal Rejčku za manželku, a vzápětí byl šlechtou zvolen za českého krále. Následně začal s vojskem obléhat města a hrady, jež se mu nechtěly poddat. Jindřich Korutanský se svou manželkou Annou Přemyslovnou a její sestrou Eliškou uprchli z Prahy. Rudolfovo vítězství se zdálo být nezadržitelné. Do rozehrané partie však zasáhla, podobně jako v klasických tragédiích, vyšší moc. Rudolf se chtěl pomstít pánům ze Strakonic, kteří se stavěli proti jeho volbě, a oblehl proto jejich město Horažďovice.
Eliščin sňatek s Janem Lucemburským
Při obléhání se ale nakazil úplavicí, na kterou po několika dnech zemřel. Přemyslovna Anna a jejího manžel Jindřich Korutanský se vrátili na Pražský hrad. Tehdy se ovšem projevily Jindřichovy negativní osobní vlastnosti. Trůn si chtěl pojistit nevybíravými metodami. Šlechtě při jakémkoli projevu nespokojenosti vyhrožoval zajetím a sestru své manželky, Elišku Přemyslovnu, chtěl, jakožto možnou konkurentku, diskvalifikovat z možného soupeření o korunu vnucením nerovnorodého sňatku s nižším německým šlechticem. Když to Eliška odmítala, dal ji uvěznit.
Teprve v důsledku těchto událostí se Eliška rozhodla odložit dosavadní loajalitu ke své sestře Anně a jejímu manželovi. S pomocí svých stoupenců uprchla z vězení a vyhledala svého nevlastního bratra Jana Volka, nemanželského syna Václava II., probošta vyšehradské kapituly, a od roku 1334 biskupa olomouckého. Tomu se podařilo zorganizovat opozici soustředěnou kolem Elišky a namířenou proti vládě Jindřicha Korutanského.
Patrně od Jana Volka také vzešel plán na Eliščin sňatek s Janem Lucemburským. Jan byl synem římského krále (a od roku 1312 císaře) Jindřicha VII. a neteře francouzského krále Markéty Brabantské. Patřil tedy k nejvyšší západoevropské aristokracii s příbuzenskými vazbami v Německu a Francii. K Eliščině straně se přidali i mocní opati cisterciáckých klášterů na Zbraslavi a v Sedlci, Konrád a Heidenreich, původem Němci.
Své jazykové a diplomatické dovednosti dali do služeb mladé princezny a roku 1309 se jim sňatek podařilo dojednat. Svatbě nicméně předcházelo pozvání Elišky k návštěvě dvora Jindřicha VII. v německém Špýru. Pro Elišku, fakticky stále na útěku před mocí Jindřicha Korutanského, nebylo vůbec jednoduché cestovat a bez obtíží nebylo třeba ani sehnání vhodné garderoby. S pomocí přátel ale všechny komplikace překonala a díky osobnímu charismatu se jí podařilo římského krále Jindřicha VII. i jeho manželku doslova okouzlit.
Slavná korunovace královského páru Jana a Elišky Přemyslovny
Sňatek s Janem se pak uskutečnil o necelý rok později, opět ve Špýru, 1. září 1310. Eliška byla v té době osmnáctiletá, pohledná dívka, její manžel byl o čtyři roky mladší a postavou menší, což byla disharmonie, která se stala zdrojem četných vtipů a možná stála za řadou pozdějších „kompetenčních sporů“ mezi královskými manžely.
Brzy po svatbě se nicméně mladičký Jan ukázal jako rozhodný vládce a vydal se s vojskem ku Praze, aby z ní vypudil Jindřicha Korutanského. Podle legendárního podání mu otevřeli cestu do opevněného města pražští řezníci, kteří přepadli korutanské stráže a rozsekali dřevěné městské brány, za což jim prý mladý Jan udělil cechovní znak lva s řeznickou sekyrou v tlapách. Když pak Janovi bojovníci pronikli do města, volali hlasitě: „Mír, mír“, aby zabránili zbytečnému krveprolití. Jindřich s manželkou Annou uprchl do Korutan. Tentokrát definitivně.
V únoru 1311 se pak konala slavná korunovace nového královského páru, Jana a Elišky Přemyslovny. Ačkoli jejich manželství bylo plné turbulencí, porodila Eliška svému muži sedm potomků, z nichž čtyři se dožili dospělého věku: dcery Markétu a Jitku a syny Václava (který bude později známý jako Karel IV.) a Jana Jindřicha.
Janovou mateřštinou byla francouzština, česky se patrně naučil jen málo, a ještě méně pronikl do českých poměrů a složitých vztahů mezi šlechtickými rody. Představitelé domácí aristokracie se proto se svými záležitostmi obraceli spíše na Elišku než na Jana, a energická královna aktivně vstupovala do české politiky. To bylo příčinou mnoha roztržek mezi královskými manžely. Asi i proto Jan často pobýval v cizině.
Účastnil se různých místních válek v západní Evropě, například v severní Itálii, přičemž jeho spojenectví obvykle rozhodlo o výsledku. Bylo by ale nesprávné vidět v něm „krále dobrodruha“ a přehlížet jeho zásluhy o český stát. Ve dvacátých letech 14. století získal Jan pro české království strategicky významné území Chebska, většinu Slezska a Lužice. Na Starém městě pražském zřídil první radnici v zemi a dal vydláždit ulice. Razil kvalitní zlaté mince, tzv. florény a zahájil přestavbu baziliky svatého Víta na Pražském hradě na velkorysou gotickou katedrálu.
Koruna svatováclavská
Ale vraťme se ještě k Janově únorové korunovaci. Jakou korunou byl vlastně ozdoben? Je vysoce pravděpodobné, že šlo o tutéž slavnou korunu, kterou nechal Janův syn Karel později nákladně přepracovat, vyzdobit drahokamy a zasvětit svatému Václavu. Takzvané pohřební koruny posledních Přemyslovců, tedy koruny z prostého kovu, které bývaly ukládány do hrobů zemřelých panovníků, jsou se svatováclavskou korunou Karla IV. tvarově prakticky shodné. Jan je také první, kdo v listině z roku 1322 použil spojení Koruna česká jako označení státu. Koruna vyjadřuje soudržnost celku našich zemí, tedy Čech, Moravy a českého Slezska.
