Génius i ničitel: Architekt, který nás Čechy obklopuje ze všech nejvýrazněji

Jeho jméno možná většině Čechů nic neříká — ale jeho umělecký rukopis zná naprosto každý. Člověk vyrůstající v Čechách se totiž celý život pohybuje ve světě, který Mocker přestavěl, dotvořil, sjednotil a někdy i přepsal.

Jeho práce je přítomná v panoramatech měst, na pohlednicích, ve filmech, ve školních učebnicích, na historických reprodukcích, turistických plakátech i v nekonečných amatérských fotografiích pražských dominant. Přesně jeho interpretace gotiky se nám vtiskla do vizuální paměti do té míry, že jsme začali považovat jeho díla za původní.

Ať už se díváme na Pražský hrad, Týnský chrám, věže pražských kostelů, Karlštejn či fasády mnoha městských staveb, velmi často se díváme na svět Josefem Mockerem přepracovaný – očištěný od pozdějších stavebních vrstev, upravený do podoby, která odpovídala romantickým představám 19. století o ryzí gotice.

Tímto způsobem Mocker mimořádně silně ovlivnil náš kolektivní obraz středověké architektury. V podstatě vytvořil „českou gotiku“, tak jak ji dnes většina lidí očekává: vysoké štíty, ostré věže, zdůrazněnou vertikalitu, rytmizované kružby, estetikou sjednocené fasády.

Jeho vliv je tak hluboký, že si často ani neuvědomujeme, že právě on je autorem ikon, které považujeme za věčné. A díky tomu je Mocker paradoxně jedním z nejvlivnějších architektů v české historii — ač jej veřejnost zná méně než jeho díla.

Povedené a ceněné regotizace

Ačkoli je Mockerův odkaz často spojován hlavně s dramatickými a kontroverzními zásahy, existuje řada jeho prací, které jsou odborníky dodnes ceněny. Tam, kde se opíral o pečlivý archivní a archeologický průzkum a kde respektoval dochovanou substanci, dokázal být mimořádně citlivým restaurátorem. Patří sem zejména opravy a regotizace některých pražských kostelů a věží, při nichž neprováděl násilné očišťování od historických vrstev, ale snažil se obnovit původní konstrukční logiku a estetickou jednotu stavby.

Pozitivní hodnocení často získávají jeho zásahy tam, kde došlo k opravám dlouhodobě zanedbaných objektů: technické zpevnění konstrukcí, doplnění kružeb podle dochovaných vzorů, sjednocení povrchů a odstranění novodobých nevhodných zásahů. Tam, kde šlo o skutečnou obnovu, nikoliv o rekonstrukci podle fantazie, byl Mocker mimořádně precizní. Jeho práce u kostela sv. Jiljí, některé zásahy v Týnském chrámu či řada menších regotizací ukazují, že byl architektem s opravdovou znalostí materiálu, konstrukce a gotické stavební logiky.

Je třeba mít také na zřeteli dobový kontext: regotizace byla tehdy evropským trendem, inspirovaným autoritou Eugèna Viollet-le-Duca. Celá Evropa tehdy toužila po „návratu ke gotice“, v níž viděla ideál národní minulosti a duchovní ryzosti. Mocker v tomto prostředí nevybočoval; naopak, stal se jedním z jeho nejvýraznějších představitelů. Jeho nejlepší práce proto představují spojení historické erudice, konstruktérského nadání a romantického étosu 19. století.

Monument, který definoval českou identitu

Když Josef Mocker roku 1873 převzal vedení dostavby katedrály svatého Víta, šlo o úkol, který se v české historii vyskytne jednou za staletí, ne-li za celou historii. Chrám stál nedokončený od husitských válek, jeho západní část byla jen torzem s provizorním uzavřením, a před nově vznikajícím českým národním vědomím stála výzva dokončit symbol státu. Mocker přistoupil k projektu jako muž své doby: s obrovskou úctou ke gotice, ale zároveň s vlastní představou o jejím „čistém“ ideálním tvaru.

Jeho zásluhy jsou nepopiratelné. Navrhl a realizoval celou západní část chrámu, především velkolepé vstupní průčelí a dvojici ikonických věží, které dnes spoluutváří nejznámější siluetu Pražského hradu. Dále sjednotil podobu celé katedrály tak, aby se staré části logicky propojily s novými, a dál rozvíjel koncepci věže jižní (staré) tak, aby vynikla její gotická vertikalita. Jeho práce byla natolik systematická, že i po jeho smrti na ni mohl Kamil Hilbert plynule navázat. Naštěstí nedošlo na původně zamýšlenou radikální přestavbu vrcholových částí hlavní věže, která si zachovala některé barokní prvky. I díky tomu je celá katedrála natolik jiná a nezaměnitelná.

Dostavba svatého Víta se Mocker stal architektem, který změnil nejen Prahu, ale i způsob, jakým Češi vidí sami sebe.

Karlštejn jako symbol problému

Vedle monumentálních úspěchů však stojí Mockerův druhý, mnohem problematičtější odkaz: regotizace, které se dnes řadí mezi nejdiskutovanější památkářské zásahy 19. století. Mocker byl přesvědčen, že gotika je „nejryzejší“ fází dějin, a že vše, co přišlo po ní — renesance, baroko, klasicismus — jsou přídavky, které je třeba odstranit, aby se památka vrátila „k sobě“. Jenže taková představa nebyla historická. Byla ideologická. A mnohdy destruktivní.

Mocker na Karlštejně odstranil rozsáhlé renesanční a barokní úpravy a přístavby, které byly samy o sobě historicky cenné. Nahradil je konstrukcemi a detaily, které spíše než středověk připomínají dobové romantické ilustrace. Věžové prvky, štíty, sokly, tvary oken či podoby interiérů byly často výsledkem idealizovaných představ, nikoli rekonstrukce na základě pramenů. Dnes jde o jednu z nejznámějších ukázek toho, jak regotizace může památku vizuálně sjednotit – ale zároveň nenávratně zničit její historické vrstvy. Mimochodem: díky tomu nebyl Karlštejn zařazen na seznam památek UNESCO.

Na řadě kostelů a městských věží Mocker odstranil novější přestavby, které dnes považujeme za cenné, protože dokumentovaly proměny architektury v čase. Jeho zásahy byly vedeny upřímnou snahou o estetické očištění, ale přístup „stylové čistoty“ byl v mnoha případech necitlivý. Pozdější památkáři století se tak shodují, že část historické tváře naší země je dnes nevratně ztracena.

Dvojí odkaz

Dnešní hodnocení Josefa Mockera je nevyhnutelně dvojznačné. Na jedné straně stojí jeho obrovské zásluhy, včetně technických záchran staveb, které bez něj možná ani nepřežily 20. století.

Na druhé straně zůstávají jeho regotizace, které přepsaly dějiny mnoha staveb a nahradily autentickou historickou památku stylizovanou představou. Tyto zásahy jsou dnes předmětem ostré kritiky. Mnohé z těchto úprav jsou přirozeně nevratné, některé vytvořily hybrid, který nikdy neexistoval.

A přesto: Čechy by bez Mockerova rukopisu nevypadaly tak, jak je známe. On definoval podobu Prahy, krajiny českých hradů, siluety gotických kostelů a ikonické obrazy, které máme zakořeněné hluboko v paměti. Bez něj by česká vizuální identita vypadala jinak. Možná historičtěji, možná mnohovrstevnatěji — ale pravděpodobně méně monumentálně.

Mocker je tak postavou, která stojí mezi obdivem a kritikou: architekt, bez něhož si neumíme představit české památky, a zároveň restaurátor, který některé z nich svou dobovou vírou ve středověký ideál trvale pozměnil.

I tato nejednoznačnost dělá jeho odkaz natolik fascinujícím.

O světě, době i osobnosti Josefa Mockera se mnohé další můžete dovědět, projdete-li Branou poznání.