Jsou lidé, kteří dráždí establishment tím, co říkají. A pak jsou lidé, kteří ho dráždí už jen tím, jak myslí. Zdeněk Neubauer, biolog, filosof a katolík, patřil nepochybně k té druhé kategorii. Tento osobitý učenec byl trvalým trnem v oku samozvaným strážcům toho, co je a co není „vědecké“.
Filosof a významný vědec
Narodil se 30. května 1942 v Brně do rodiny profesora státního práva. Vystudoval biologii a filosofii na Univerzitě Karlově a koncem šedesátých let strávil několik let na stáži v neapolské laboratoři, kde dosáhl významných výsledků v molekulární genetice. Je mu připisován mimo jiné objev takzvaného genového přepínače.
Než se stal filosofem, byl od počátku i významným vědcem. Prošel si tvrdou školou exaktní vědy a znal ji zevnitř. To je ostatně důležité mít na paměti, až se dostaneme k jeho pozdějším sporům s vědeckými dogmatiky.
Po návratu z Itálie pracoval na Přírodovědecké fakultě UK. V době normalizace, se ale nekonformní myšlení v oficiálních institucích moc netolerovalo. V roce 1982 musel univerzitu opustit a živil se jako programátor. To mu ale nezabránilo, aby zůstal jedním z nejaktivnějších účastníků neoficiálního filosofického života.
Podílel se na bytových seminářích navazujících na odkaz Jana Patočky, po jehož smrti tento kruh dále šířil svobodné myšlení navzdory režimní perzekuci. Do samizdatových sborníků přispíval pod pseudonymy Sidonius, Jakub Zeman či Jan Pravda.
Filosofie, teologie a hermetismus
Po listopadu 1989 se mu otevřela cesta zpět na univerzitu. V roce 1990 založil a do roku 1996 vedl Katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK, v roce 1991 se stal docentem obecné biologie a o rok později profesorem. Jeho přednášky, věnované vztahu vědy, filosofie, teologie a hermetismu, přitahovaly generace studentů, kteří v něm nacházeli vzácnou alternativu k suchopárnému scientismu, jenž se na některých fakultách stále považoval za jedinou legitimní podobu rozumu.
Neubauerovo dílo se totiž vymykalo úzkým kolejím, po kterých se ubírala oficiální akademická věda. Ve svých esejích – Nový Areopág, Přímluvce postmoderny, Smysl a svět, O svatém Františkovi aneb zrození ducha novověku, Mystéria křesťanská a dalších dílech, ukazoval, že novověká věda není jediným možným, natož nadřazeným způsobem poznání skutečnosti, ale svého druhu novodobým náboženstvím se svými dogmaty a kněžími.
Postmodernu nechápal jako úpadek či relativizaci, ale jako příležitost k návratu k celistvému, symbolickému, a nakonec i náboženskému vnímání světa. K tomu, co racionalistický tzv. vědecký názor z lidského obzoru vytěsnil. Jako křesťanský myslitel čerpal z Mikuláše Kusánského, z patristiky i z františkánské tradice a nebál se jedním dechem mluvit o genetice, alchymii i liturgii velikonočních obřadů.
Držitelem Bludného balvanu
Právě tato svoboda myšlení, která se nenechala spoutat žádnou ideologickou šablonou, si logicky vysloužila hněv samozvaných strážců „jediné správné“ vědeckosti, sdružených v Českém klubu skeptiků Sisyfos. Tento spolek, vedený astrofyzikem (a formálním katolíkem!) Jiřím Grygarem, si vzal za úkol bojovat proti všemu, co neodpovídá jeho úzce pozitivistické představě o rozumu.
Jednou z jeho zbraní se stala i výroční anticena Bludný balvan, udělovaná těm, kdo podle mainstreamových “vědců” prý přispívají k „matení veřejnosti“. Mezi jejich laureáty se ocitl také Zdeněk Neubauer.
Jeho „vina“ byla přitom prostá: odmítal se sklonit před materialistickým světovým názorem a tvrdil, že věda má své hranice, za nimiž začíná prostor pro filosofii, teologii i mýtus. Neubauer měl za sebou seriózní vědeckou dráhu v molekulární biologii, ale poté zaujal odstup od tradičního stylu vědy, a právě proto si získal spoustu odpůrců, protože nesnášel ono tradiční, vědecké a materialistické pojetí poznání.
Víc než jen povolený vědecký názor
Materialističtí propagandisté ze spolku Sisyfos jeho hluboce erudovaný, na antické i křesťanské tradici založený způsob přemýšlení jednoduše zaškatulkoval jako „bláznivé myšlení“. Symbolické přitom je, že podobný osud potkal i věhlasný časopis Vesmír, který Neubauerovy texty publikoval. Neubauer na takové útoky nikdy neodpovídal hněvem ani křikem jeho zbraní zůstávala trpělivá, hluboká a poctivá práce s tradicí, kterou jeho kritikové ani nebyli s to docenit, natož vyvrátit.
S odstupem let, je zřejmé, na čí straně zůstala trvalejší hodnota. Zatímco recesistické ceremoniály Sisyfa upadají do zapomnění jako kuriozita své doby, Neubauerovo dílo, jeho eseje o svatém Františku, o velikonočních mystériích, o setkání vědy a víry nadále oslovují čtenáře, kteří hledají něco víc než jen plochou absolutizaci vědy.
