Postava Mistra Jana Husa už několik staletí ideologicky rozděluje český národ. Hlavní příčinou je jeho krutá smrt na hranici 6. července r. 1415. Církevní koncil konaný v německé Kostnici ho vydal světským orgánům jako kacíře. Podle tehdejších zákonů platil pro heretiky trest smrti upálením.
Staletý spor
Husova poprava, která byla trestem pouze za jeho přesvědčení, což objektivně nutno kategoricky odmítnout, se stala důvodem k vytváření animozity českého národa vůči katolické církvi. Především konec devatenáctého a první polovina dvacátého století se vyznačovaly zaťatými „husovskými“ spory. V principu v nich šlo o to samé, co je signifikantní i v současných polemikách na téma Jana Husa:
Jaký to byl člověk? Autentický světec, za jakého jej považují všichni jeho ctitelé od pravoslavných a protestantů až po ateisty? Mýlila se tehdejší Církev, když prohlásila některé jeho články za bludné? Nebo se jednalo o buřiče a revolucionáře, který má na svědomí nepokoje a násilí, jež způsobily ostatním četná utrpení?
To vše je zapotřebí objektivně zvážit na základě staronového studia pramenů. Úmyslně píši „staronového“, protože nikdo dosud nezkompletoval a nepročetl dokumenty týkající se Husova života a díla tak důkladně jako skromný a nenápadný profesor katolického brněnského semináře Jan Sedlák, jenž vydal roku 1915 tak vynikající podrobnou a detailní monografii o Husovi, že ji dosud co do kvality nikdo nepřekonal a pravděpodobně už nikdy nepřekoná. Všechny důležité prameny, jež bylo možno k husovské tématice posbírat, jsou u Sedláka, nic nového už se nejspíš neobjeví.
Je zvláštní a také charakteristické, že současní husovští badatelé různých orientací tuto knihu vysoké kvality většinou neberou příliš vážně, ačkoliv v roce 1915, kdy poprvé vyšla, za ni udělila prof. Sedlákovi cenu samotná Evangelická akademie. Proč je dnes tato monumentální práce tolik opomíjena? Proč jsou naopak stále vyzvedávány husovské publikace belgického katolického neomodernisty Paula de Voogta, který označuje proces s Husem přímo za „zločin“ katolické církve?
Odpověď je jednoduchá: Protože Sedlák předkládá informace, jež jaksi „nepasují“ do obrazu Husa jako průkopníka „ekumenismu“, který by se tak údajně mohl stát symbolem sjednocení křesťanů bez nutnosti návratu odloučených k jednotě se Svatým stolcem a přijetí katolické nauky.
Hus hájí Viklefovu nauku o remanenci
Ale po pořádku: Dřívější spory o to, jestli se Hus narodil (patrně kolem roku 1370) v Husinci u Prachatic nebo u Prahy, jsou dnes bez významu. R. 1393 Hus dosáhl na Karlově univerzitě titulu bakalář, r. 1396 titulu mistr. R. 1400 byl vysvěcen na kněze a dělal rychlou akademickou kariéru spojenou s kazatelstvím v různých pražských svatyních. Roku 1403 se stal definitivně kazatelem v kapli zasvěcené Betlémským neviňátkům.
V letech 1401-3 je Hus děkanem fakulty svobodných umění a rektorem univerzity. V této době se odehrává první spor o nauku anglického heterodoxního myslitele Johna Viklefa, kterou hájili zejména Husův učitel Stanislav ze Znojma a přítel Štěpán z Pálče. Viklefovy spisy přinesli do Prahy Čechové studující v Anglii. Hus nepochybně již v téže době sympatizuje s Viklefovými názory, nicméně je opatrný a snaží se příliš nevyčnívat.
V roce 1401 v diskusi na svatojakubské faře, jak dokumentuje Sedlák, hájí Viklefovu nauku o remanenci, byť v umírněné formě. Zatímco Viklef zcela popíral reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti a učil, že jde pouze o „obraznou“ přítomnost, Hus, i když tuto tezi anglického reformátora akceptoval, tvrdil, že Bůh přece jen prý „může“ způsobit transsubstanciaci, tzn. že chléb a víno se „mohou“ stát Tělem a Krví Spasitele, i když v principu se tak prý neděje.
Teologie v prvních letech patnáctého století nestála ještě v popředí Husova zájmu. Tou byla v té době kritika zlořádů v duchovenstvu, již nutno schvalovat jako oprávněnou. Papežské schizma, kdy vládcové se přidávali k římskému nebo k avignonskému papeži z pouhé politické vypočítavosti a využívali toho k ovlivňování církevního života a prosazování svých stoupenců, často pochybných mravních kvalit, na vedoucí posty, se tak stalo příčinou velkého pohoršení.
Začínající renesanční mentalita odmítající askezi a propagující pozemskou rozkoš nalezla svůj ohlas i u kléru, jehož mnozí příslušníci žili v přepychu a ve smilstvu, i když nesmíme podléhat pozdější propagandě, která líčila většinu kněžstva jako mravně zkaženou. Nutno si uvědomit, že příslušníků duchovenského stavu bylo obrovské množství, v Praze jenom u sv. Víta bylo na tři sta kněží, proto také i těch nemravných byl relativně velký počet, i když procentuálně tvořili menšinu.
Kritika zlořádů
Objektivně nelze v té době Husovi upřít poctivou snahu o nápravu Církve. Nebyl ale zdaleka sám. Stačí vzpomenout známé reformní kazatele Konrada Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže ještě z doby Karla IV., později dominikána Jindřicha z Bitterfeldu a další., kteří se nikdy nedostali do konfliktu s katolickou pravověrností. I pražští arcibiskupové podporovali reformu, ať už šlo o Arnošta z Pardubic, kardinála Jana Očka z Vlašimi nebo Jana z Jenštejna.
O nápravu mravů v kléru horlivě usiloval v době Husově též arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka, o němž Sedlák píše na str. 210 s odvoláním na dobové prameny, že „byl muž bezúhonný, dobrého srdce a šlechetných úmyslů…“ Právě on se stal na počátku patnáctého století hlavním protektorem Jana Husa.
O upřímnosti reformního zápalu arcibiskupa Zbyňka Zajíce svědčí, že dvakrát Husa pověřil, aby na synodě duchovenstva kázal proti zlořádům v kléru. O tom, jak si Husa cenil, svědčí fakt, že mu dal za úkol vypracovat negativní stanovisko k tzv. zázraku ve Wilsnacku. Tato německá vesnice byla přepadena a zničena loupeživými rytíři, za oběť padl i tamní kostel. V troskách se našla konsekrovaná hostie potřísněná krví, což si lid vyložil jako zázrak. Hus poukazoval na to, že krev se na hostii mohla dostat přirozeným způsobem, když lapkové masakrovali místní obyvatelstvo, není proto žádný důvod k tomu, mluvit o zázraku.
Po roce 1405 však začal arcibiskup svůj přátelský vztah k Husovi měnit. Souviselo to s ostrým odsouzením viklefismu v Čechách římským papežem (Čechy se držely římského, nikoli avignonského) Innocencem VII. Hlavní protagonisté těchto bludů Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče byli povoláni do Říma, kde Viklefovy hereze odvolali. Univerzitní mistr Ondřej z Brodu vydal ostrý spis proti viklefismu v Čechách.
Současně s tím se zde šířily i nauky heretiků valdenských, zastávané horlivě Mikulášem z Drážďan. Valdenští popírali očistec a hierarchickou strukturu Církve, kterou považovali za „babylónskou nevěstku“ a papeže pokládali za Antikrista. Arcibiskup Zbyněk zahájil proces proti hlasateli valdenství Mikuláši z Velenovic řečenému „Abrahám“, Hus se ale postavil na jeho stranu. Tím definitivně ztratil Zbyňkovu přízeň a vztah obou se stal od r. 1408 krajně napjatý. Hus se otevřeně postavil do čela tábora wicklefistů.
Král Václav IV. byl opilec a cizoložník
Úspěšně se uchází o podporu krále Václava IV., což mu neslouží ke cti. Václav byl opilec, cizoložník a ukrutník, jenž mj. i kvůli těmto vlastnostem přišel o císařskou korunu. K Církvi se choval nepřátelsky, chtěl ji mít plně pod kontrolou jako svůj poslušný nástroj, proto všude, kde mohl, dosazoval do vedoucích úřadů své milce.
To se stalo r. 1393 osudným arcibiskupovi Janu z Jenštejna a jeho generálnímu vikáři sv. Johánkovi (Janovi) z (Ne)Pomuku: první skončil v doživotním exilu, druhý mučednickou smrtí ve Vltavě. To, že Hus ostře napadal – ať už právem, či neprávem – nemravný život části kléru, zato však mlčel k obrovskému pohoršení, jež dával svým životem a násilnými skutky král Václav, nelze nazvat jinak než pokrytectvím a účelovým jednáním.
Arcibiskup Zbyněk měl s králem podobně napjatý vztah jako jeho předchůdce. Ten se ještě prohloubil, když Václav r. 1408 přistoupil k obedienci nově zvoleného nepravého papeže Alexandra V., jenž se usadil v Bologni. Kardinálové se totiž ve snaze řešit papežské schizma sešli v Pise, kde prohlásili římského i avignonského papeže za sesazené a zvolili Alexandra. Oba dosavadní ale neposlechli, takže Církev měla v čele nikoli dva, nýbrž tři papeže. Protože Alexander po roce zemřel, zvolili kardinálové jeho nástupcem Balthasara Cosu, hodnostáře nemorálního života zapleteného do četných podvodných finančních afér.
Původně sloužil jako námořní důstojník, těm se lidově říkalo „piráti“, odtud pochází pomluva, že byl původně námořním lupičem. Přijal jméno Jan XXIII. Arcibiskup Zbyněk se držel tehdejšího římského papeže Řehoře XII., který je dodnes uznáván jako právoplatný, avignonský Benedikt XIII. a boloňští Alexander V. i Jan XXIII. jsou kvalifikováni jako vzdoropapežové. Bohužel roku 1410 i Zbyněk nakonec podlehl politickým tlakům a uznal za pravého boloňského papeže Jana.
S pomocí krále Václava získává Hus v Praze téměř neomezenou moc, vycházející z jeho pozice na univerzitě. Středověké univerzity nebyly jen institucemi pro formaci budoucí inteligence, ale zároveň i orgány se značným ideologickým a potažmo politickým vlivem. Známý Kutnohorský dekret r. 1409 zajistil Čechům na univerzitě tři hlasy, zatímco cizincům pouze jeden. Toto opatření samo o sobě bylo celkem logické, protože v době založení Karlovy univerzity r. 1348 měly na ní početně přibližně stejné zastoupení čtyři národy: český, polský, saský a bavorský. Každý z nich měl jeden hlas.
Z reformního kazatele ideolog krutovlády Václava IV.
Od té doby ale vznikly univerzity v Krakově, v Erfurtu a ve Vídni, které byly pro cizince přitažlivější, takže jejich počet v Praze rapidně klesl, bylo tedy spravedlivé, aby Čechové měli většinu hlasů. Hus ale nesledoval prioritně tuto praktickou úpravu, nýbrž něco úplně jiného. Čeští univerzitní mistři v čele s ním byli poplatní viklefismu, rovněž tak čeští studenti, zahraniční mu naopak oponovali. Petrifikace většinových tří hlasů pro Čechy tak prospěla nejen Čechům, ale především viklefistům, kteří tak zcela ovládli univerzitu. Hus jako staronový rektor se stal na ní neomezeným pánem a také, není třeba obávat se toto říci, hlavním ideologem režimu nemravného a zločinného krále Václava IV.
Tady už nastupuje stinná a neslavná stránka Husovy činnosti. Na kazatelně již nekárá jenom zlořády, ale demagogicky rozeštvává lid, a hlavně studentstvo proti duchovenstvu a arcibiskupovi Zbyňkovi, který dal spálit Viklefovy spisy. Husův tábor sahá přímo k nechutné pomluvě, když podsouvá Zbyňkovi analfabetismus. Studenti volali „Zbyněk Zajíc Abeceda spálil knihy, nic nevěda, co je v nich napsáno…“ (srov. Sedlák, str. 176). Stárnoucí arcibiskup měl totiž slabý zrak a čtení mu proto dělalo potíže. Je absurdní představa, že by toto Hus a jeho stoupenci nevěděli, neboť analfabet by nikdy nemohl přijmout ani nižší svěcení, jenže v tomto ideologickém boji byla Husovi každá pomluva šlechetného arcibiskupa dobrá, králova krutost a nemravný život byly však pro něho tabu.
Hus si počínal fakticky jako nejvyšší církevní představitel České země. Veřejně hlásal Viklefovy bludy z kazatelny i z univerzitní katedry (o Viklefových herezích srov. níže pasáž věnovanou Husovu pobytu v Kostnici). Zvlášť nevybíravě napadal odpustky, a to nikoliv jenom nešvar prodávání odpustkových modliteb, ale odpustky jako takové vůbec, neboť Církev prý nedostala od Krista žádné právo disponovat odpouštěním časných trestů za hříchy.
Marně arcibiskup Zbyněk dával Husa do klatby, král ji pokaždé prohlásil za neplatnou, panovník se dokonce velmi energicky ujal Husa i proti rozhodnutí papežské kurie v Bologni, která odsoudila Husovy nauky. Hus byl vyzván, aby se šel osobně do Bologně obhájit, odmítl to ale, neboť měl za sebou mocenskou podporu krále.
Schvaloval ukradení církevní majetku
Roku 1411 král Václav zabavil všechny arcibiskupské statky, což Hus nadšeně schvaloval. Sám totiž k tomu již dříve ve svých kázáních vyzýval („psi se o kost hryžú, vezmi ji a přestanú…“). Zbyněk vyhlásil nad Prahou interdikt, dokud Hus bude v Praze, král však nařídil, že nesmí být na to dbáno. Arcibiskup Zbyněk vyčerpán a nemocen téhož roku zemřel.
Léta 1411-12 představují eskalaci násilí Husova tábora. Hus ve svých kázáních i univerzitních přednáškách líčí tu část duchovenstva, jež stála na straně arcibiskupově, jako mravně zkaženou bez výjimky. To vedlo k tomu, že luza přepadá duchovní osoby a řeholníky, bývalý Husův přítel a nyní odpůrce Štěpán z Pálče píše, že „mnoho svatých kněží bylo pronásledováno… někteří z nich usmrceni, jiní oloupeni, jiní vyhnáni z vlastních kostelů…“
V Klatovech a Žatci byli někteří duchovní upáleni nebo utopeni. Nevíme nic o jejich počtu, ani neznáme jejich jména s výjimkou klatovského dominikána Jana řečeného Malík. Tato zvěrstva byla přímým důsledkem Husova nenávistného štvaní, on sám se nikdy nezastal uvedených obětí z řad duchovních osob.
Nepravý papež Jan XXIII., pod jehož obedienci se tenkrát Čechy hlásily, vyhlásil po zprávách o tomto pronásledování duchovenstva r. 1412 nad Prahou interdikt. Bezprostřední popud dal k tomu spis Husova stoupence Jakoubka ze Stříbra, v němž prohlásil papeže a veškeré duchovenstvo, které ho podporuje, za Antikrista. Tehdy se stal Hus nepohodlným i samotnému králi Václavovi.
Reputaci si u něj „pohoršil“ tím, že v kázání velebil jako svaté tří mladé výtržníky Martina, Jana a Staška, kteří vyvolali bouři lidu proti prodávání odpustků a jež král dal zatknout. Konšelé je potom odsoudili k smrti a tajně sťali. Václav, který měl v té době maximální zájem na klidu uvnitř země, zejména v Praze, již poté Husovi nedůvěřoval a obával se jej jako příliš radikálního. Proto ho přiměl k opuštění Prahy a k uchýlení se na venkov, kde kázal ponejvíce na Kozím hrádku a na hradě Krakovci.
Husovo chování na kostnickém koncilu
Václavův bratr, uherský král a posléze římský císař Zikmund počítal s českou korunou, a proto mu záleželo na úpravě rozvrácených poměrů v Čechách. Z toho důvodu se rozhodl pozvat Husa na kostnický koncil, který měl řešit zoufalou otázku „tří papežů“ v čele Církve a problematiku Viklefových bludů. Již před jeho zahájením pověřil české šlechtice Jana z Chlumu a Václava z Dubé, aby s Husem jednali o jeho účasti na sněmu. Hus to zpočátku odmítal, přijal teprve na naléhání Václava IV.
Pomluva, že Zikmund věrolomně svým glejtem slíbil Husovi bezpečný návrat, je již dávno vyvrácena a ani odpůrci Církve k ní již nesahají. Jednalo se o ochranu během cesty tam i zpět, o nic více. Nebudeme se zde rozepisovat podrobně o Husově pobytu v Kostnici, což je běžně dostupné v kterýchkoliv jiných publikacích, připomeneme pouze to, o čem se převážně nepíše.
Husovo chování v Kostnici nebylo totiž takové, jak je líčeno jeho dnešními stoupenci. Nestál hned od prvopočátku „neohroženě za svou pravdou“. Když mu příslušná koncilní komise předložila k vyjádření čtyřicet pět Viklefových článků na základě obvinění, že je hlásal, u dvaatřiceti odpovídá „nec tenui nec teneo“ (nedržel jsem a nedržím) a u zbylých mlží tak, že není jasné, jestli s nimi souhlasí, či ne.
Členové komise, překvapeni tímto Husovým postojem, se jej tedy ptali, proč potom napsal potupné poznámky k bule papeže Jana XXIII. odsuzující viklefismus. Hus se od toho nechutně distancoval a tvrdil, že toto nepsal on, ale mistr Jesenic (srov. Sedlák, str. 321). Hus se tím jasně zřekl Viklefa a své dřívější výroky v jeho prospěch sváděl na druhé. To velice rozhořčilo jeho přátele přítomné v Kostnici, především Jana z Chlumu a Petra z Mladenovic. Chlum ho žádal, aby „neodstupoval od pravdy kvůli zachování tohoto bídného života“ (srov. Sedlák, str. 322). Čeští viklefisté, k nimž Chlum i Mladenovic patřili, si velmi dobře uvědomovali, jakou ostudnou prohru by pro ně znamenalo Husovo odvolání, toho Husa, jenž při každé příležitosti hlásal, že ve Viklefových spisech je Boží pravda, od níž se nedá odvrátit.
Mlžení obvyklá taktika všech heretiků
Tři Husova veřejná slyšení před koncilem v červnu r. 1415, o nichž nám podává nejpodrobnější zprávy Petr z Mladenovic, jen ukazují, jak Hus neustále mlžil a chtěl po koncilu nemožné: aby s ním na téma jeho nauky diskutoval a dokazoval mu z Písma sv., že se mýlí. Teologická diskuse však nebyla v pravomoci tohoto sněmu, Hus se měl pouze vyjádřit, jestli inkriminovaným větám, odporujícím zjevené pravdě, učil, nebo ne, a pokud učil, tak jestli se bludů zříká, či nikoliv.
Ostatně, i kdyby koncil na diskusi s Husem přistoupil, nepochodil by. Hus se za celou tuto dobu vůbec jasně nevyjádřil, jestli se ke své nauce hlásí, či nikoliv. Nejprve na otázky kardinálů d´Aillyho, Zabarelly a dalších popřel, že by inkriminované Viklefovy bludy hlásal, když mu ale na pokyn kardinála přečetl dominikán Michael de Causis věty z jeho knihy De ecclesia, které ho usvědčily ze lži, Hus poté obrátil a chtěl, aby ho „přesvědčili z Písma, že se mýlí“.
Použil obvyklé taktiky všech heretiků v dějinách, když se museli zodpovídat před církevní autoritou: Nejprve popřel, že by učil bludy, když byl ale usvědčen, tak chtěl diskutovat, jako by ve věcech víry a mravů byla nějaká diskuse možná. Přesně tak si počínal např. r. 1979 Hans Küng před komisí německého episkopátu: Nejdříve tvrdil, že nikdy nepopíral božství Kristovo, když mu ale doložili, že ve svých publikacích toto činí, tak žádal „otevřenou a svobodnou teologickou diskusi“.
Co jiného měli tedy dělat otcové kostnického sněmu než jej odsoudit jako heretika, byť se tomu mermomocí bránili, neboť věděli, jaké to bude mít pro Husa následky a nepřáli mu to? Protestant František Palacký píše o chování prelátů v Kostnici vůči Husovi toto: „…Konečně zdálo se, jako by oni, a ne Hus ku prosbám se utíkali… Neměl-li sněm jemu přisvědčiti a dáti se od něj posléze i mistrovati, musil konečně přikročiti k jeho odsouzení, jak toho žádaly zákonové církve…“ (František Palacký: Dějiny národu českého III, str. 176–7, Praha 1939).
Husovi na koncilu dokázali z jeho spisů třicet bludných vět, původně jich bylo třicet devět. Žádali po něm, aby je odvolal, neustále měnili formulace, aby pro něj zněly co nejpřijatelněji a nejméně potupně (osm prelátů přišlo za ním až do vězení, navštívil ho tam i jeho bývalý přítel Štěpán z Pálče). Když Hus všechny odmítal, bylo zřejmé, že si smrt na hranici sám přeje – a s tím už nemohl koncil nic dělat. 6. července r. 1415 se tedy uskutečnila jeho poprava ohněm.
Chcete se seznámit i s dalšími názory na tuto pravděpodobně nejkontroverznější postavu českých dějin posledních staletí? Pak otevřete Bránu poznání...
