Jaký to byl život! Tomu lze jen těžko porozumět, pokud nevezmeme v úvahu dobu, která ho už od chlapeckých let formovala. Byla to epocha završeného národního obrození, která však vyvolávala nové otázky v prudce se měnícím světě.
Moderní revue
Mladý Rudolf Medek projevoval literární nadání i hluboký zájem o poznání národní minulosti. Skromné poměry v ševcovské rodině mu však neumožňovaly univerzitní studia, a tak se zpočátku protloukal jako učitel a „zapadlý vlastenec“ venkovskými štacemi poblíž rodného Hradce Králové.
Se zaujetím pročítal zejména spisy francouzského historika E. Denise, věnované českému národnímu obrození (Konec samostatnosti české, Čechy po Bílé Hoře), a literárně se snažil prorazit v Moderní revue. Právě návštěva v pražské redakci a setkání s vůdčí osobností listu Arnoštem Procházkou o Velikonocích roku 1914 mu otevřela oči.
Starý literát k jeho překvapení hovořil zejména o politice, respektive o nemožnosti a nestatečnosti české politiky, zplanění veřejného života a celkové duchovní bídě národa, z níž nás může vysvobodit jen „zemětřesení nebo válka“. Šokovaný Medek se svěřil známým, že pro zemětřesení nejsou u nás dosud podmínky, takže zbývá válka! Toho přece nebude! Ale jistý si nebyl…
Válka
Netrvalo dlouho a Medek se ocitl v „líbezném, svatoanenském červencovém jitru“, na ulicích rodného města před mobilizačními plakáty, jejichž „černožlutá řeč nemohla být zajisté jasnější“. Přesto se ještě nevěřilo a hloučky lidí se uklidňovaly, že jde o pouhou demonstraci síly, o kapky, z nichž nezaprší. Dva dny na to, 28. července, vyhlásilo Rakousko – Uhersko válku Srbsku. Válka! Tedy skutečně válka!
Medek si uvědomil, že toto slovo nezaznělo v Rakousku už nějakých padesát let. A právě zde, u Hradce Králové 3. července 1866, zaznělo naposledy. A ještě žil pamětník, pan Horák, muž z Baterie mrtvých. Patrioticky založený mladík si přečetl článek Karla Kramáře v Národních listech a ztotožnil se s jeho názorem, že vypukla válka Slovanů s Germány.
Medek ve svých válečných pamětech konstatoval, že Kramářovo slovo „revolucionizovalo už prostým vyjádřením duši českého člověka, byla–li opravdu českou a slovanskou“. Přitom uznával, že každý to v národě nevnímal stejně, protože Rakousko dovedlo zapůsobit na srdce, zejména svou c. a k. armádou, jež opravdu samojediná držela podivnou tu „vlast“, pomáhajíc si defilírkami a kutálkami, které za sebou strhávaly lid obojího pohlaví i obojího zemského jazyka.
Zborov
Pozdějším humoristickým výlevům Haškova Švejka navzdory. Zkrátka, uvědomil si, že Rakousko nebylo bez jistého kouzla, zejména pro ctitele Palackého austroslavismu, ale on se rozhodl, že se už nebude ohlížet zpět.
Přihlásil se do kurzu pro záložní důstojníky a později byl odvelen do zuřivých bojů na haličské frontě. Čekal jen na příležitost, aby mohl přeběhnout k Rusům a přihlásit se do České družiny. Po dost strastiplné cestě, která vedla až na Sibiř a pak zpátky do Kyjeva se mu to zdařilo a byl zařazen k 6. rotě 1. československého střeleckého pluku, kde organizoval velmi nebezpečnou a riskantní činnost rozvědčíků.
Nevěnoval se však pouze vojenským povinnostem, ale přispíval i do kyjevského listu Čechoslovan a psal také básně. Zvláštní básnickou skladbu věnoval památné bitvě u Zborova z 2. července 1917, která byla v jeho podání důkazem české a slovenské národní jednoty, i když zde stáli proti sobě v bratrovražedném boji dobrovolníci z Ruska a jejich krajani v uniformách habsburského mocnářství. Tak trochu to připomínalo úsvit českých dějin a krvavý spor mezi knížetem Václavem a jeho bratrem Boleslavem.
Legionářská epopej
Rudolf Medek byl také účastníkem a vlastně i jakýmsi kronikářem slavného obsazení Transsibiřské magistrály, k němuž došlo, když se vyhrotil po 18. květnu 1918 v důsledku čeljabinského incidentu spor legionářů s bolševiky. Plně se postavil za rozhodnutí 1. sjezdu československého vojska vynutit si cestu přes celou magistrálu až do Vladivostoku se zbraní v ruce.
Zaujal tak jiný postoj než prezident Masaryk, který zpočátku požadoval, aby se legionáři do bolševických záležitostí nemíchali. Tento svůj názor pozdější „prezident Osvoboditel“ poopravil až v okamžiku, když si heroické tažení přes Transssibiřskou magistrálu vydobylo světový ohlas.
Medek ve svých vzpomínkách zmínil v této souvislosti svého spolubojovníka Josefa Švédu, prostého a sečtělého chlapce (přečetl celého Jiráska!), jenž patřil k těm, jimž „vrozená inteligence a víra v nějaký čistý a svatý ideál“ umožnila stát se mravním jádrem národa, protože v něm nebylo nic ze špatně studovaných koumáků, jimž se říká intelektuálové.
Lidé typu Švédy podle Medka připravovali uvnitř národního organismu revoluční osvobozovací proces a bez nich by československé legie nebyly ničím, protože by jim scházel mravní étos.
Slavná legionářská odysea měla však i svou odvrácenou tvář. Koncem roku 1918 mezi legionáři unavenými neustálými boji začal i v důsledku působení bolševické propagandy vlastenecký entuziasmus slábnout a v polovině následujícího roku vypukla u části 4. střeleckého pluku otevřená vzpoura.
Byl v tom kus hořké ironie: zatímco se doma už oslavoval vznik samostatného státu, velitel 1. československého střeleckého pluku plukovník Švec, ukončil svůj život na protest proti vzrůstajícímu morálnímu úpadku v řadách legionářů. Svědectví o této tragédii podává Medkovo drama Plukovník Švec, které slavilo monumentální úspěch na prknech Národního divadla.
Štít a meč nové republiky
O Vánocích roku 1919 se Medek vrátil do vlasti. Válečné zkušenosti mu ukázaly, že vznikem samostatného Československého státu není dobojováno. Byl si vědom toho, že hluboko v národním charakteru třímá nesvornost a osobní spory a ambice, které mohou zahubit každou dobrou myšlenku.
Ve válečných pamětech si právem postěžoval: „Už tehdy – a nejen na Rusi – bylo mnoho kandidátů na křesla ministrů i na sedadla zákonodárců ve státě, který se teprve zavařoval v kotli dějinného osudu a z něhož zatím kromě velikých snů a malého regimentu dobrovolníků, nebylo vidět nic konkrétnějšího. Jaký český hlad po místech!“
Také dnešní předvolební boj o místa na kandidátkách ukazuje, že stínů uložených hluboko v nás jsme se dodnes nezbavili.
Po válce se stal Rudolf Medek ředitelem Památníku odboje, který se v roce 1929 transformoval v Památník národního osvobození. V roce 1922 se oženil s Evou Slavíčkovou, dcerou slavného impresionistického malíře. Bohumila, manželka Antonína Slavíčka, se po tragickém skonu svého manžela znovu provdala za dalšího malíře.
Proti Masarykovi a levičáctví elit
Byl jím nejstarší Masarykův syn Herbert. Medek se tak stal součástí širší prezidentovy rodiny, ale osobní situaci mu to nijak neulehčovalo. Byl totiž vyhraněný pravičák, zatímco T.G. Masaryk patřil k sympatizantům levice. Ač to v prvorepublikové, apoliticky formované armádě, nevyvolávalo nadšení, Medek se nepřestal věnovat kritice politických poměrů.
V květnu 1927 napsal pro protihradní pravicový list Karla Horkého Fronta ostrou kritiku poměrů v Československé obci legionářské. Tato zastřešující organizace legionářských veteránů podle něho stranila všemu „pokrokovému“ levičáctví zaštítěnému Masarykem a Benešem, zatímco stoupence jiných názorů ostrakizovala.
Medek nezůstal jen u psaní, ale sám se aktivně podílel na vzniku Nezávislé jednoty československých legionářů, která chtěla mít ke všem stranám „stejně daleko i blízko, pokud usilují o věc národa a prospěch státu“.
Nejvíce však Medek pobouřil levicové intelektuály koncem roku 1934 po vypuknutí tzv. insigniády. Čeští studenti se tehdy zasloužili o to, že německá univerzita musela vydat na základě tzv. lex Mareš starobylé insignie Univerzity Karlovy.
Levice však čin českých vysokoškoláků označila za „akt zfašizované mládeže“ a na její stranu se přidal i Masarykův blízký spolupracovník, spisovatel Karel Čapek. Na obranu českých vysokoškoláků tehdy vystoupil v otevřeném dopise Karlu Čapkovi právě generál Rudolf Medek a nebral si žádné servítky.
Napsal: „Ani slova…není v manifestu, který jste podepsal o tom, že němečtí – a zřejmě hakenkrajclerští studenti – násilím obsadili Karolinum…Dopustili se násilí…a v této zemi to muselo být teprve studentstvo české, které je odtud vyhnalo – ne státní moc…Mluvíte tam o demokracii, jež se vám zdá být ohrožena…Neohánějte se mi stále tím slovem jako plácačkou po mouchách…neboť nevíte, co činíte.“ Navzdory obrovskému pobouření na české levici Medek neuhnul a zůstal svůj.
Náraz do zdi
Své rodné zemi zůstal legionářský spisovatel věrný až do posledních okamžiků svého života. Prokázal to zejména na konci třicátých let, kdy společenská atmosféra po mnichovské zradě západních spojenců nebývale zhoustla. Všechny předchozí vyhlídky a předpoklady se zhroutily takřka ze dne na den a národ hledal přijatelné východisko ze zoufalé situace.
„Náraz do zdi“ šokoval, ale také aktivizoval skutečné vlastence. Právě v Památníku národního osvobození se v přítomnosti jeho ředitele generála Rudolfa Medka scházela skupina zapřisáhlých patriotů a společně přemýšlela o tom, jak zabránit nejhoršímu. Podle historika Jana Tesaře tam dokonce vznikla myšlenka o vstupu Československa do nějakého svazku se Sovětským svazem.
Plán skutečně nesmírně překvapivý, protože neměl a nemohl mít v spíše pravicovém prostředí komunistické pozadí. Byl dílem nacionalisticky smýšlejících důstojníků, mezi nimiž pochopitelně nechyběl ani Rudolf Medek, celoživotní ctitel Ruska, ale nikoli bolševiků. Březnová okupace však rychle smetla také tyto plány ze stolu. Nacisté dobře věděli, koho mají před sebou. Generál Medek se musel vystěhovat ze služebního bytu a jeho dílo bylo vyřazeno z veřejných knihoven.
Zemi krásnou, zemi milovanou
Velký bojovník, jehož zdravotní stav se však zhoršoval, uvažoval o penzi a odchodu do ústraní. Jeho svědomí vojáka a vlastence mu to však nedovolilo. Jednou z prvních demonstrací vlasteneckého odporu se stal v květnu 1939 převoz ostatků národního básníka Karla Hynka Máchy na Vyšehrad. V roli hlavního řečníka se objevil právě Rudolf Medek. Před posmutnělým publikem tehdy pronesl tato hřejivá slova: „Nemáme jiné vlasti než tuto zemi krásnou, zemi milovanou…než tuto vlast jedinou. Není lehká země, do které tě ukládáme. Celý náš národní osud byl ještě tvrdší než tato země…Tato země celou svou polohou je určena k hrdinství… Můj drahý český národ neskoná!“
Vyšehradský projev nad rakví národního básníka byl vlastně Medkovým testamentem a zároveň odkazem českému národu. V tu chvíli mu zbýval jen jediný rok života. Stojí za připomenutí, že pocházel z Hradeckého kraje, který zanechal tak hlubokou stopu v dějinách českého národního obrození. V tomto smyslu završil dílo svých předků žijících v kraji, který i dnes zůstává sloupem češství v záplavě cizoty.
Víc o tomto příkladném a statečném vlastenci najdete za Branou poznání.
