“Bojím se, bojím, že jednou budu rozumný.” Jenže byl do posledního dechu levicový idealista starého střihu

Poválečná generace vyrůstala v době mírových a sociálních ideálů. Zvláště to platí o mladých intelektuálech. Naprostá většina kulturně orientovaných lidí směřovala doleva. Nepochybně i proto Pavel Dostál již během studií vstupuje do KSČ. Hned po škole rezignuje na maturitu z oboru chemika, zakládá písničkovou scénu a šéfuje Divadlu experimentu (DEX-klub).

V srpnových dnech 1968 se angažuje v protiinvazním vysílání rádia Ječmínek a v dubnu 1969 “na protest” po sedmi letech členskou legitimaci KSČ vrací. Normalizační režim se s ním logicky od té doby nemazlil. Paradoxně možná i právě kvůli tomu měl daleko více času věnovat se psaní básní, scénářů, publicistických příspěvků a kulturnímu prostředí obecně.

Na poslední chvíli jej v listopadu 1989 zadržuje StB za podpis Několika vět, aby po pár dnech státní převrat obrátil všechno na hlavu a on mohl v červnu 1990 za Občanské fórum usednout do poslanecké lavice Federálního shromáždění. Zůstává ale stejně neformální a snaží se prosazovat ony ztracené poválečné ideály svobody. Přes Klub poslanců sociálně demokratické orientace přechází v roce 1992 do ČSSD, v jejíž barvách pak už pravidelně obhajuje poslanecký mandát.

Nové možnosti mu dávají předčasné volby roku 1998, Miloš Zeman si ho vybírá do vlády jako ministra kultury. Pavel Dostál prosazoval vícezdrojové financování a dlouhodobě usiloval posílat do kultury 1 % ze státního rozpočtu. Přestože toho nikdy nedosáhl, objem vládních peněz pro kulturu se za jeho působení téměř zdvojnásobil.

Byl nalevo, ale nepatřil k salónním levičákům. Z tohoto ideového zdroje se angažoval v nejrůznějších i sporných tématech, vystupoval na obranu menšin a prosazoval také státní kontrolu nad církevním majetkem. V rámci jednání o restitucích vystoupil proti nárokům šlechtických rodin; matrikářku Janu Talmanovou obvinil z vlastizrady, když potvrdila občanství Františku Kinskému, policie však jeho obvinění odmítla.

Výstižné hodnocení (neboli tzv. hláška) vydá někdy za několikastránkovou esej, proto připomeňme alespoň některé z těch jeho nejznámějších:

Kultura není třešnička na dortu, kultura je ten dort.

Žijeme ve svobodné zemi, kde, co není zakázáno, je povoleno.

Na ministerstvo chodím pěšky a bez ochranky. Politik má být mezi lidmi.

Největší divadlo? Poslanecká sněmovna. Akorát se tam špatně hraje bez scénáře.

Na podzim 2004 mu lékaři diagnostikují rakovinu slinivky. Pavel Dostál však zůstává v úřadu se slovy: „Práce mi pomáhá. Té svini nemoci se nepoddám.“ V létě 2005 pak jako první ministr v dějinách samostatné České republiky zemřel ve funkci. Prezident Miloš Zeman jej vyznamenal in memoriam Medailí za zásluhy.

Do posledních dnů se snažil jednat narovinu a diskutovat témata se zájmem o věc. Oceňovali ho Václav Havel i Václav Klaus. Pokud projdeme Bránou poznání, můžeme si připomenout jeho začátky v DEX klubu nebo legendární povolební debatu s Miroslavem Sládkem.