František Uher se narodil v Bystřeci u Lanškrouna. Pocházel z prostých poměrů, přesto se prokousal až na práva. Nikomu nelezl do pozadí, a přece to dotáhl na koncipienta u pražského advokáta Josefa Baráka, tehdy známé osobnosti veřejného života. Zní to jako příběh „českého snu“, a vskutku to tak bylo.
Veřejně vystupoval, řečnil, angažoval se. Byl vidět. Roku 1861 byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Mladší čtenáře možná překvapí, že tehdy ještě neexistovaly sociální sítě, takže člověk ve veřejném prostoru musel zapůsobit sám za sebe. A Uher působil. Měl pověst výmluvného, ba ohnivého mluvčího, který se nebál postavit na stranu slabších.
A pak… přestal chodit. Do sněmu. Dlouhodobá neúčast, absence, nezájem? Kdepak. Odpověď byla lidská, krutá, ale ne zcela neznámá: démon alkohol. Přílišná záliba v pití ho pomalu stahovala mimo veřejný život i mimo právo. Sněm ho nakonec zbavil mandátu (to tehdy bylo možné, dnes by to parlament docela propucovalo).
Byl to začátek konce. Jeho kariéra nepokračovala, nikdy se nestal samostatným advokátem, jeho veřejný život se rozplynul v šumu pražských hospod. A pokud v počátcích jeho kariéry mnozí předpovídali, že na něho jednou bude vzpomínat národ jako na obhájce chudých, pokud dne (výjimečně) na něj někdo vzpomene, pak hlavně v souvislosti s jeho pádem.
Ale tehdy, když byl Uher zvolen, věřil možná někdo, že právě on dokáže změnit svět. Stejně jako dnes mnozí věří těm, kteří předstírají, že pracují pro blaho národa, a přitom jenom papouškují fráze z mocenských ústředí.
Nezhojitelná blbost
V jeho době byl svět ještě poměrně normální. Když začal František Uher propadat alkoholu, nepsalo se o „problému se závislostí“, ale prostě o tom, že pije. A když začal kvůli pití absentovat ve sněmu, nevyšetřovala to “etická komise”. Prostě ho odvolali. Když se začal vytrácet i z advokacie, nikdo neřešil, jestli nemá nárok na psychologickou podporu. Byl opilec. A hotovo.
Dnes by jeho náklonnost k alkoholu mohla být stylizována jako nepochopený protest, osobní krize nebo lidský příběh hodný kavárenských sloupků. Možná by dostal podcast. Tehdy se prostě stal součástí pražské ulice.
Ve chvíli, kdy přestal být veřejně užitečný, zmizel ze scény. Nezanechal dílo, nerozvinul reformu, nezapsal se do učebnic právní vědy. A přece v paměti utkvěl. Jeho pád a tragický konec — bezdomovec, který umírá v nemocnici, kam ho přivezli z ulice — byl natolik silný, že se stal předobrazem hlavní postavy kabaretního románu Batalion. V tom se z opilce stává skoro mučedník lidské bídy. Lékař u něho stanovil diagnózu "všeobecné ochřadnutí těla a pokročilá nezhojitelná blbost".
A přesto: nebyl to jen tak někdo. Zvolený poslanec, někdejší naděje, výmluvný muž, kterému v jednu chvíli možná věřili. Ne proto, že měl billboardy. Ale protože mluvil tak, že to někoho zajímalo. Jeho život lze shrnout do třech vět: Měl talent. Měl slabost. Měl smůlu.
Uherova smrt a naši živí mrtví
František Uher zemřel roku 1870. V nemocnici. Sám. Víc než smrt, to byla výstraha. V tom roce ještě nikdo netušil, že se z jeho osudu stane později umělecká metafora – ačkoliv v jistém smyslu se jím stal spíš mementem toho, co se stane, když se řeč odtrhne od reality.
Dnes máme politiky, kteří by Františka Uhera považovali za slabocha. Žádné PR oddělení, žádné teplé místo po pádu, žádný think-tank, kde by se schoval za titul poradce. Když přestal fungovat, vypadl z oběhu. Dnes ti, co nefungují, zůstávají. Mluví dál. Jen o jiných věcech. Dřív o daních, teď o energii, zítra o umělé inteligenci. Jedno mají společné: Stejně jako František Uher mají rádi slova. Rozdíl je v tom, že on jimi kdysi aspoň riskoval.
Možná bychom měli někdy vytáhnout jejich jména a ptát se, kde skončili. Ne v životopisech. V reálném životě. Kolik z nich má dnes už „všechno za sebou“, jen se to ještě neví. Nechlastají sice v putyce u nábřeží, ale jejich slova už dávno ztratila kontakt s ulicí. Chodí do sněmu, ale mentálně jsou mimo.
František Uher měl všechno, co dnešní rétor nemá: přesvědčení, odvahu, poklesek a pád. A taky nepříjemný konec, který zanechá pachuť. To se dnes nenosí. Dnes se padá do měkkého, do trafiky, do přednáškového sálu.
Smutný konec se odkládá na neurčito.
Až už si na ně nikdo nevzpomene.
Ale pozor: až jednou někdo natočí další Batalion, možná nebude o chudých advokátech. Možná to bude o mluvčích, kteří nikdy nic neobhajovali – kromě své vlastní existence.
Ještě více se o Františku Uhrovi dozvíte za Branou poznání.
