V té době napsal dvě velice uznávané knihy, Obrana státu a Válka s Německem. Zvláště druhé dílo, které předvídalo nutnost vojenského střetu s německou rozpínavostí koncem třicátých let, bylo až mrazivě přímočaré. V roce 1938 měl být v generálské hodnosti jmenován náčelníkem Národního památníku na Vítkově. Stačil se také rozvést a znovu oženit se Slovenkou Ilonou – ještě mladší než Ruska Helena – a přivést na svět třetího syna.
Z vlastence vlastizrádcem
V čase Mnichovské krize stál se svou jednotkou v zákopech pod Znojmem. Odtud urychleně odjel k prezidentu Benešovi a postavil se velmi rozhodně proti přijetí kapitulace. Když jej prezident přijal, našel podle svých slov jen zlomeného bezradného starce, který nebyl schopen postavit se vyděračským vyhrůžkám silou poměrně mocné československé armády. Proti vůli většiny národa prý hanebně podlehl diktátu Anglie s Francií a bez souhlasu parlamentu složil zbraně.
Spolu s mladým Rašínem, Zenklem, Prchalou, komunistou Švermou a s generálním štábem chtěl radikální vlastenec Moravec vyvolat puč a pod vedením vojenské vlády bránit hranice proti Hitlerovi. Stejně jako generál Prchala byl připraven třeba i zastřelit Beneše. Benešovi je tenkrát údajně prozradil generál Ingr. Tehdy Emanuel Moravec zjistil, že v dramatické situaci zradil i „husitský jednooký generál“ – předseda vlády Jan Syrový.
A tak v době druhé republiky ztratil životní cíl. Byl propuštěn do zálohy, úplně se odmlčel a po vyhlášení protektorátu – na rozdíl od generality, která ihned začala stavět masivní podzemní vojenskou organizaci Obrana národa – politicky otočil. Na pozvání Hitlerova ministra propagandy Goebelse projel celým Německem a byl podle svých slov přímo okouzlen „vzorným pořádkem, hospodářskými výsledky a nefalšovaným nadšením a souhlasem celého národa s vůdcem Adolfem Hitlerem.“
Od návratu byl proto přesvědčen, že po hanebné zradě Eduarda Beneše spočívá jediná záchrana českého národa v co nejužší spolupráci a splynutí s cíli Třetí říše. Němcům samozřejmě velmi vyhovovalo, když uznávaný hrdina a legionářský důstojník se sám přihlásil k jejich nadiktované protektorátní politice. Jak si to zdůvodnil? Totální devastací ideálů československé republiky, zradou a dobrovolným odevzdáním střední Evropy našimi spojenci (Anglie s Francií) Hitlerovi. Patrně opravdu autenticky pak jako jedinou záchranu národa viděl v přilnutí k Německu. Průběh války až do roku 1943 jeho odhadu také odpovídal. Šlo opravdu jen o toto „poznání“, nebo snad měl také obavy, že pokud by nic nepodnikl, gestapo by ho velmi brzy poslalo za jeho knihy a vlastenecké aktivity z doby Mnichova do vězení, ze kterého by se už nemusel vrátit? Motivace vlastizrádců bývají někdy překvapivě jednoduché.
Přerod
Pro Němce měl největší význam jako novinář, spisovatel, vyhlášený hlasatel myšlenek „Nové Evropy a spolupráce českého národa v Třetí říši“ na vlnách rozhlasu. Napsal mnoho brožur, knihu V úloze mouřenína a především Rozhovor se skutečností, která v překladech vyšla ve všech zemích pod německou válečnou správou. Německá propaganda ji měla za dokonalý návodový spis a učebnici kolaboranta. Díky ní byl Emanuel Moravec okupanty uznáván jako nejlepší a nejvýkonnější zahraniční spolupracovník Třetí říše vůbec.
Jeho hovory v rozhlase a veřejná vystoupení ho brzy nechvalně „proslavily“ v celém znásilněném národě, který ho od té chvíle vskutku nenáviděl. Ostatně brzy dostal příležitost propagandisticky mrzačit i duše školních dětí – jak je pro naše elitní kolaboranty tradičně typické. K. H. Frank ho od ledna 1942 i proti vůli prezidenta protektorátu Emila Háchy prosadil do funkce ministra školství a osvěty. Tehdy Moravec založil Kuratorium české mládeže. Zvláště nestydaté byly jeho projevy a nucená velká shromáždění ve všech velkých městech po atentátu na Heydricha, kdy donutil masy vystrašených lidí veřejně přísahat věrnost Říši a Hitlerovi. To vše pár týdnů po vyhlazení Lidic a Ležáků, v době výjimečného stavu a plakátových plochách plných červených rozsudků smrti!
V Praze dokázal nahnat na Václavské náměstí a okolní ulice na půl milionu lidí, což je rekord do dnešních dnů stále nepřekonaný. Když K. H. Frank vyhlásil odměnu 10 milionů korun za odhalení pachatelů atentátu, Moravec donutil Háchu, aby přidal dalších 10 milionů. Kuratorium bylo pro mládež povinné, a aby se naše mládež co nejrychleji začlenila do říše, nařídil jako jednací jazyk němčinu. Je smutné, že zde (na poli sportovním) tenkrát působili i pozdější naši hrdinové Jaroslav Foglar nebo Emil Zátopek.
Moravec sám šel příkladem „dokonalé adaptace“: dal Němcům i své tři syny. Nejstarší Igor se stal důstojníkem SS, mladší Jurij řadovým vojákem a nejmladší Emanuel Pavel zakotvil v internátě pro výchovu vedoucích kádrů Hitlerjungend v Salzburku. A aby proměna byla úplná, když skončilo stanné právo po Heydrichově smrti, rozvedl se s druhou ženou a vzal si třetí manželku – tentokrát šestnáctiletou služebnou své druhé ženy.
Heydrich místo Moravce?
Pamětníci z Moravcova okruhu po válce tvrdili, že své úloze zachránce českého národa bezezbytku věřil a učinil by cokoli, co by k tomuto „ušlechtilému ideálu“ směřovalo. K. H. Frankovi například navrhoval, že vytvoří Svatováclavskou legii z tisíců dobrovolníků a převezme i vládní vojsko, aby se tomuto „národnímu konglomerátu“ postavil do čela na východní frontě. Že mu to Němci neschválili, protože českému národu jako svému spojenci oprávněně nikdy nedůvěřovali, považoval za osobní prohru.
Ve své osvětové germanofilské činnosti byl natolik aktivní a nekompromisní, že s ním odmítal hovořit i Emil Hácha a bála se ho i celá protektorátní vláda. Hácha proto i při své duševní chorobě a počínající demenci chtěl vydržet v úřadu prezidenta co nejdéle, neboť K. H. Frank mu vyhrožoval, že jestliže podá demisi, nahradí ho právě Moravcem – což Hácha pokládal za poslední ránu, která by na zotročený národ mohla dopadnout. V tom se vskutku nemýlil.
Moravec podporoval plán postupného rušení českých středních škol, místo nich chtěl zřídit omezený počet škol německých. Co dokázal vymyslet, pokud jde o osnovy výuky (nejen, ale především) dějepisu, to dodnes žádný z jeho propagandistických dědiců v příštích totalitách asi nepřekonal – a že se snažili! Po návštěvě okupovaného Krymu založil Ligu proti bolševismu a zorganizoval putovní výstavu názorně líčící bolševické hrůzy. Z té zůstal v paměti národa populární plakát s hrůznými bolševickými pařáty natahujícími se po Hradčanech, a pod nimi slogan „Zachvátí-li tě, zahyneš“! (Vlastenci nedbajíce rizika zastřelení na plakáty dopisovali dovětek „My se nebojíme, my tam nebydlíme!“) Snažil se, seč mohl, ale faktické výsledky jeho propagandistické práce byly prakticky nulové. Ani z toho si jeho pozdější nástupci dodnes nevzali poučení.
Národ se chtěl svého nejhoršího zrádce zbavit. Odboj žádal londýnskou exilovou vládu o zorganizování atentátu na „českého Goebelse“. Když se pak odbojáři dozvěděli o připravovaném atentátu na Heydricha, varovali před Hitlerovou pomstychtivostí a znovu navrhovali, aby demonstrativně odstraněnými byli K. H. Frank a Emanuel Moravec. Netušili, že už několik měsíců předtím připravoval v Londýně jiný Moravec, velitel našich zpravodajců, dva parašutisty pověřené právě tímto úkolem.
Dne 29. dubna 1942 přistáli na padácích v lese u Rožmitálu Ludvík Cupal a Jaroslav Švarc. Měli však mimořádnou smůlu. Cupal se při seskoku vážně zranil, ale naštěstí jej našli členové skupiny Intersivite. Když ho vyléčili, bojoval pak na jižní Moravě. V lednu 1943 ho Němci obklíčili v chatě u Velehradu, kde se v beznadějné situaci raději zastřelil. Švarc, který se při přistání ztratil, doputoval do Prahy k nadporučíku Opálkovi a spolu s ním a atentátníky na Heydricha nakonec rovněž skončil po beznadějném boji sebevraždou v pražské kryptě. O skutečném úkolu Ludvíka Cupala a Jaroslava Švarce se Emanuel Moravec nikdy nedozvěděl.
Jidášský konec
Od roku 1943 změnil Emanuel Moravec rétoriku. Přidal ruského strašáka a společný boj všech národů Hitlerovy „Nové sjednocené Evropy“ proti komunistickým a šikmookým barbarům. S vírou v nové vítězné zbraně zůstal vůdci a bezvýhradné spolupráci s Němci věrný až do konce. Ještě v lednu 1945 žádal znovu o nasazení vládního vojska a svatováclavské roty na frontu při obraně Českomoravské vysočiny a stále pronášel plamenné projevy v rozhlase.
Korunu všemu nasadil 5. května 1945, kdy ho K. H. Frank pověřil prakticky posledním veřejným projevem k zachování klidu a pořádku ve zbytku protektorátu. Projev k národu sice již nepronesl, ale jeho připravené znění zachoval tehdejší ministr sociální péče a prezidiální šéf Háchovy vlády František Kraus. Když se v Praze stavěly barikády a vzbouřenci bojovali o rozhlas a všude již vlály československé prapory, vyrazil Moravec do Mělníka k poslednímu funkčnímu německému vysílači, aby národ ubezpečil, že ještě není konec. Němci prý teď nasadí zázračné zbraně a všichni Češi se musejí postavit se zbraní proti bolševickým nájezdníkům.
Ze svého sídla v Kolovratském paláci však už veřejně vyjet nemohl. Frank mu poslal v doprovodu příslušníků SS nákladní auto, aby přes povstalou Prahu vůbec mohl tajně projet. Než z jeho sídla v Černínském paláci do Mělníka nakonec odjel, musel se nejdříve ze své proslulé operetní černé uniformy převléci do anonymního civilu s kloboukem naraženým hluboko do čela.
Při průjezdu Chotkovou ulicí však řidiči došel benzin, takže vystoupil z vozu, aby z pohotovostního kanystru doplnil nádrž. Emanuel Moravec ztratil nervy. Vytasil pistoli a střelil se do hlavy. Byl okamžitě mrtev. Jeho mrtvolu dovezli do zahrady Biskupského gymnasia, kde sídlila Bezpečnostní policie, a tam ho urychleně pohřbili do jámy připravené pro padlé příslušníky SS. O měsíc později byl jeho hrob označen zatčeným gestapákem a největší kolaborant byl exhumován. Ironií osudu skončil nakonec na Ďáblickém hřbitově ve společném hrobě nejen s dalšími nacisty, ale i s popravenými hrdiny odboje. Leží tam dodnes.
Nejsou žádná kdyby
A co se stalo s jeho třemi syny? Také osudy na román:
Nejstarší Igor se stal důstojníkem SS v divizi Totenopf. Prošel celou Ukrajinou, a nakonec ustupoval jako velitel jednotky těžkých zbraní Hauser. Byl fanatickým nacistou a nositelem rytířského kříže. U Berlína byl zajat Rudou armádou s doklady sudetského Němce Pavla Konečného. Díky bezvadné znalosti ruštiny (po matce) se stal nepostradatelným tlumočníkem a písařem v zajateckém táboře na Ukrajině. Ale již na podzim z obavy z prozrazení své příslušnosti k SS uprchl a dostal se až do Prahy k bratrovi svého otce. Odtud jej vypravila rodina s novými doklady do obce Brněnec u Svitav. Zde pracoval na statku, ale nakonec byl na základě udání dopaden četnickou hlídkou. Při zatýkání oba četníky i statkářova syna postřelil, sám byl také zraněn a nakonec přemožen. Následovala Ruzyň, soud a 10. června 1947 poprava. Bylo mu 27 let.
Prostřední bratr Jurij narukoval na ruskou frontu jako obyčejný voják, ale ve funkci kreslíře v propagandistické skupině. Od roku 1944 byl v zajetí ve Francii, pak údajně v polském vojsku, po válce byl předán ČSR a odsouzen na 7 roků žaláře. V roce 1957 byl propuštěn a odsunut do Německa. Zde jeho stopa končí.
Nejmladší Emanuel Pavel zemřel v roce 1944 při bombardování kdesi u Salzburku. Bylo mu teprve 12 let.
Všechny tři Moravcovy manželky se znovu vdaly.
Kdyby se plukovník generálního štábu Emanuel Moravec zastřelil již po mnichovské kapitulaci v roce 1938, po nezdařeném generálském puči proti Benešovi, byly by po něm dnes nejspíš pojmenovány ulice a svůj život by jako opravdoví Češi, potomci tragicky zahynulého národního hrdiny, prožili nejspíš i jeho nebozí synové.
Jenže historie nezná kdyby.
