Spisovatel a překladatel, jeden z nejvýznamnějších českých dramatiků poválečné doby.
Otec byl strojním topičem u státních drah, matka lesní dělnicí. Vychodil obecnou a měšťanskou školu ve svém rodišti, reálné gymnázium studoval v Benešově (1950–53). Po maturitě odešel do Prahy a stal se nejprve knihovníkem a archivářem, později (do roku 1956) lektorem u E. F. Buriana v tehdejším Armádním uměleckém divadle (později D 34). V letech 1954–59 studoval divadelní vědu a dramaturgii na DAMU. Po studiu byl ve svobodném povolání. Roku 1965 absolvoval čtyřměsíční stipendium Fordovy nadace v USA. V témže roce se stal jedním ze zakládajících členů Divadla za branou, kde působil jako lektor a také jako režisér. Po zákazu premiéry jeho hry Dvě noci s dívkou a následném zrušení divadla (1972) ztratil možnost publikovat a vidět své hry na jevišti. V letech 1974–75 byl korektorem nakladatelství Vyšehrad, roku 1977 pracoval na půl úvazku jako provozní pracovník v Lyře Pragensis. Po podpisu Charty 77 na podzim 1977 krátce pracoval jako dělník u stavebního podniku, záhy však odešel do invalidního důchodu.
Do oficiální literatury vstoupil jako dvacetiletý básnickým dramatem Půlnoční vítr, jež mu ve svém divadle uvedl E. F. Burian. Proslavil se zejména svými hrami z 60. let, především podobenstvím z kolektivizovaného venkova Konec masopustu či existenciální Kočkou na kolejích, jíž zahajovalo Divadlo Za branou, které v roce 1965 spoluzaložil s dramaturgem Karlem Krausem a režisérem Otomarem Krejčou. Napsal pro ně i další své úspěšné hry Slavík k večeři a Hodina lásky. V roce 1972 režim zakázal premiéru inscenace jeho hry Dvě noci s dívkou a Divadlo Za branou zrušil. Poté publikoval jen v samizdatu či pod cizím jménem. Po podpisu Charty 77 na podzim 1977 krátce pracoval jako dělník u stavebního podniku, záhy však odešel do invalidního důchodu.
Josef Topol (ač narozen v r. 1936) patřil mezi tzv. Šestatřicátníky, generační okruh spisovatelů kolem Václava Havla. se sešli. Na unikátním snímku zleva: Josef Topol, Josef Šafařík, Zdeněk Urbánek, Jiří Kuběna a Václav Havel na Hrádečku začátkem 70. let. FOTO archiv Ač narozen v r. 1935, patřil mezi tzv. Šestatřicátníky, generační okruh spisovatelů kolem Václava Havla. Na snímku Šestatřicátníci (zleva): Josef Topol, Josef Šafařík, Zdeněk Urbánek, Jiří Kuběna, Václav Havel a – o generaci mladší – Ondřej Hrab na Hrádečku začátkem 70. let. FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK
Na divadelní scénu se vrátil těsně před listopadem 1989 vinohradskou inscenací hry Hlasy ptáků, která se stala jeho poslední divadelní hrou. V 90. letech měly premiéru jeho starší hry Sbohem, Sokrate! (1976) a Stěhování duší (1986).
V roce 1997 vydalo nakladatelství TORST jeho básnická tvorbu v souborném vydání s názvem Básně. Loni vydalo stejné nakladatelství jeho eseje, úvahy o divadle, umění a fotografii, vzpomínky a rozhovory v souboru O čem básník ví (viz O čem ví jen básník). K jeho nedávným osmdesátinám pak v dubnu letošního roku jeho dosud nevydanou básnickou prvotinu Jitřní flétna.
Byl nositelem literární Ceny Karla Čapka a zvláštní ceny Kolegia pro udělování cen Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění. V roce 1998 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy. Jeho starší syn Jáchym je spisovatelem. Mladší Filip byl zpěvákem a hudebníkem, vedoucím skupiny Psí vojáci (zemřel v roce 2013).
Zemřel po dlouhé nemoci. O jeho smrti dnes informovala jeho snacha Barbara Topolová.
