S tenisovou raketou srostl Karel velmi brzy. Když mu bylo dvanáct, najal si jej jeden továrník, aby učil tenisu jeho rodinu. Pro Karlovu rodinu to sice znamenalo vítaný přísun peněz, pro Koželuha seniora však i čtyřiadvacetihodinový pobyt za katrem, ježto Karel tak činil na úkor školy. Holt v dobách „zaostalého“ Rakouska-Uherska se netrpělo, aby děti školou povinné školu z rozličných důvodů zanedbávaly…
Žák Karel si tak na roli učitele musel pár let počkat. Konkrétně čtyři. V necelých šestnácti jej totiž angažoval mnichovský tenisový klub TC Iphitos – za byt a stravu, plus 80 marek měsíčně. Rodiče sice zprvu váhali, zda ho pustit, leč Karel našel zastání u samotného T. G. Masaryka. Jeho dceru Olgu učil tenisu Karlův bratr Jan, a ten presidentovi celý problém vyložil. Domů pak přišel s Masarykovým doporučením, aby Karel dostal na cestu do Mnichova zelenou.
Po roce se vrátil domů. Trávil čas na domácích kurtech, nadto začal pořádně prohánět fotbalovou mičudu a později i hokejový puk. Od roku 1914 oblékal dres fotbalové Sparty, než jej za tři roky vyměnil za dres klubu pražských Němců DFC Prag, jehož barvy hájil do roku 1920, kdy přestoupil do Teplitzer FK. V roce 1923 se vrátil do Sparty, aby ve středu jejího útoku nahradil odcházející hvězdu první velikosti Václava Piláta. Dvakrát nakoukl i do reprezentace a jedním gólem se podílel na slavném výprasku Italů 5:1.
Psal se rok 1923. Český univerzální sportovec Karel Koželuh dostal pozvánku do hokejové reprezentace ČSR, s níž vyválčil bronz na mistrovství Evropy, o dva roky později pak dokonce zlato. Nikdo nepochyboval, že v něm má republika špičkového fotbalistu i hokejistu, nadto nadále válel na kurtech. V meziválečné éře nebylo zase takovou výjimkou, že řada sportovců pěstovala na vrcholové úrovni dva sporty, nicméně excelovat ve třech sportech byl unikát i na tehdejší dobu. Zlatým písmem se však Koželuh do tenisových análů zapsal až po třicítce, kdy většina jeho kolegů začíná uvažovat o sportovním důchodu.
Ze Sparty odešel do vídeňského WAC poté, co se její „výboři“ v roce 1925 shlédli v maďarském fenoménu Alfrédu Schafferovi. Za rok ale definitivně pověsil kopačky na hřebík. Krátce na to učinil totéž s bruslemi. Zato na tenisových dvorcích začal řádit jako tajfun.
Mistr světa
Sice měl za sebou již úspěch z roku 1919, kdy na Pershingově olympiádě v Paříži, pořádané na počest vítězných států Dohody, dokráčel se svým bratrem Josefem ve čtyřhře až do semifinále, to už však bylo dávno zapomenuto. A tak první opravdová paráda přišla v onom zlomovém roku 1925.
Účastnil se tenisové exhibice ve Vídni, kde nejprve vyprovodil z kurtu ve třech setech výborného Francouze Foreta, poté ve čtyřhře s Němkou Neppachovou vyřídili pár tvořený hrabětem Salmem a Francouzkou Lengelnovou, ženou, která byla považována za neporazitelnou. V hledišti tehdy seděla celá tehdejší tenisová elita. Byli z předvedené Koželuhovy hry úplně paf. Borotra jej hned po zápase pozval do Francie, kde se měl konat turnaj, jenž byl prakticky mistrovstvím světa profesionálů. „To až naše země opravdu docení vaše schopnosti, pane,“ ujistil ho.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že profesionálové nesměli startovat na olympiádě, ani na žádných turnajích pořádaných tenisovou federací, vyhrazených výlučně amatérům. Kdo přiznával příjem ze sportu, třebas i z jiného, neměl na účast šanci. Tak přišel Koželuh o letní olympiádu v roce 1924, neboť hrál profesionálně fotbal. Proto jeho jméno nenajdeme mezi vítězi grandslamových turnajů, mezi nimiž by s velkou pravděpodobností nejméně jednou figuroval.
Zato je najdeme mezi vítězi onoho mistrovství světa profesionálů (od roku 1926 pojmenované Bristol Cup), a to v letech 1925–1930, 1932 a 1937. Když vyhrál poprvé, čekalo jej v Praze pompézní přivítání. „Nástupiště nestačilo, nestačila ani dvorana, před nádražím byl zastaven veškeren provoz,“ psaly noviny o nadšení desítky tisíc lidí, kteří přišli přivítat nejlepšího tenistu světa. Nesli jej tehdy na ramenou přes celý Václavák. Když vyhrál pošesté, prohodil strýc anglického krále předávající mu trofej: „Jsem zvědav, jestli se dožiju toho, že budu tento pohár předávat i někomu jinému.“ Dožil se hned za rok, ale ten následující si opět ceremoniál zopakoval se starým známým…
Kouč celebrit
Karel Koželuh udělal pořádnou díru do světa, jak mu svého času prorokoval Borotra. „Uměl s raketou všechno, jeho hra neměla slabin, a hlavně měl bojovné srdce,“ vzpomínal jeho tenisový kolega Jiří Tožička. Diváky udivoval na svou dobu výtečnou kondičkou, pramenící z jeho sportovní všestrannosti. Jeho doménou byla hra od základní čáry, někteří jej kvůli tomu označovali za „generála obrany“.
V roce 1931 pak vybuchla pravá tenisová bomba: „Velký Bill“ Tilden oznámil přechod od amatérů k profíkům a zároveň i úmysl uspořádat turné s nejlepšími profesionálními hráči. Odstartovat je hodlal s nejlepším z nejlepších – s Karlem Koželuhem. Ten výzvu přijal. V prvním vzájemném měření sil, označovaném za „zápas století“, podlehl Tildenovi v Madison Square Garden ve třech setech, když nastoupil jen pár hodin po několikadenní únavné plavbě parníkem. Při turné napříč Spojenými státy a Austrálií pak ovšem svému velkému soupeři porážku několikrát oplatil. Zejména ta v Hollywoodu před zraky Charlieho Chaplina, Bustera Keatona alias Friga či „božské“ Grety Garbo slavného Tildena pořádně bolela. Ostatně při oficiální pražské odvetě zase prohrál Karel Koželuh.
Jeho jméno se díky exhibicím hraným v rámci „Tildenova cirkusu“ s definitivní platností stalo pojmem. Největší osobnosti USA stály frontu, aby je tenisovému umu učil tento pražský rodák. Jeho pilnými žáky byli například pozdější viceprezident Wallace, pozdější prezidenti F. D. Roosevelt či malý George Bush, dále David Rockefeller, boxerský šampion Tunney nebo automobilový magnát Henry Ford ml., jenž mu za první lekci věnoval zbrusu nový bourák.
Jeho trenérské služby si vyžadovali i samotní tenisté a takového Dona Budgeho přivedl jako prvního muže k velkému Grand Slamu, tedy k vítězství na všech čtyřech grandslamových turnajích v jediném roce.
Nečekaný konec
Za II. světové války chtěl vlastenecky smýšlející Koželuh narukovat do naší zahraniční armády. Jan Masaryk mu to vymluvil argumentem, že v pětačtyřiceti letech nebude coby voják moc platný, zato že se s ním po vítězné válce počítá na místo rektora Vysoké školy tělovýchovy a sportu, případně ministra sportu.
Koželuh tedy pomáhal tím, co uměl nejlépe – na tenisových exhibicích vydělával dolary pro Červený kříž a domácí odboj. V roce 1946 se konečně do milované vlasti vrátil, otevřel si na Václavském náměstí obchod se sportovními potřebami a koučoval daviscupový tým.
Po únoru 1948 si jako mnozí jiní naivně myslel, že režim brzy padne, proto neemigroval, ač měl v USA dveře otevřené dokořán. Než aby svůj obchod učinil součástí národní podniku, raději jej zavřel. Byl tak solí v očích soudruhů, navíc s nimbem prvorepublikové hvězdy světového formátu. Z pozice tělovýchovného referenta podniku Stavobet se pak tento bývalý mistr světa a kouč největších celebrit staral o sportovní vyžití jeho zaměstnanců…
Život Karla Koželuha se skončil předčasně – při autonehodě 27. dubna 1950, kdy vůz řízený jeho přítelem narazil v pozdních nočních hodinách do neosvětleného nákladního auta. Jeho manželku pak soud poslal do vězení za nepřihlášení cenností – manželových medailí a trofejí.
V roce 2006 byl Karel Koželuh v americkém Newportu uveden in memoriam do tenisové Síně slávy.
