Centrální banka je označení pro instituci odpovědnou za tvorbu politik, které ovlivňují nabídku peněz a úvěrů v dané zemi. Konkrétněji řečeno, centrální banka využívá nástroje měnové politiky – operace na volném trhu, diskontní okno (půjčky bankám), změny povinných minimálních rezerv – k ovlivnění krátkodobých úrokových sazeb a měnové báze (hotovost držená veřejností a rezervy bank), a tím dosahuje klíčových cílů hospodářské politiky.
Jeden z nejvýznamnějších ekonomických historiků vysvětluje síly, které stály za vznikem moderních centrálních bank, a přináší pohled na jejich roli ve finančním systému a ekonomice.
Tři hlavní cíle moderní měnové politiky:
- Stabilita cen, tedy zachování hodnoty peněz. V dnešní době to znamená udržování nízké a stabilní inflace.
- Stabilní reálná ekonomika, obvykle ve smyslu vysoké zaměstnanosti a udržitelného hospodářského růstu. Měnová politika by měla vyhlazovat hospodářský cyklus a tlumit šoky.
- Finanční stabilita, zahrnující efektivní platební systém a předcházení finančním krizím.
Počátky
Příběh centrálního bankovnictví začíná v 17. století, se založením první instituce, která je považována za centrální banku – švédské Riksbanky v roce 1668. Ta měla poskytovat půjčky vládě a fungovat jako zúčtovací centrum. O něco později, v roce 1694, byla založena Bank of England za účelem nákupu vládního dluhu. Další centrální banky vznikaly v Evropě ze stejných důvodů – buď kvůli financování státu, nebo kvůli stabilizaci měny.
Tyto banky byly často soukromé subjekty a kromě vládního financování vykonávaly běžné bankovní činnosti. Jelikož držely vklady jiných bank, začaly plnit funkci „banky bank“, tedy instituce poskytující služby jiným bankám, a staly se věřiteli poslední instance (lender of last resort).
Přechod k moderním centrálním bankám
Americký Federální rezervní systém (Fed) patří do druhé vlny centrálních bank, které vznikaly na přelomu 19. a 20. století. Tyto banky měly poskytovat stabilitu finančnímu systému a často také spravovat zlatý standard.
Zlatý standard znamenal, že měna byla navázána na pevné množství zlata. Centrální banky držely zlaté rezervy, aby zajistily směnitelnost bankovek za zlato. V době ekonomických nerovnováh zvyšovaly úrokové sazby, čímž přitahovaly kapitál a zlato zpět do země.
Centrální banky tehdy příliš nedbaly na stabilitu domácí ekonomiky. Jejich hlavním cílem byla stabilita měny skrze zlatý standard.
Vývoj v USA
USA měly dvě centrální banky v 19. století, ale kvůli odporu veřejnosti proti koncentraci finanční moci nebyly jejich licence obnoveny. Následovalo období tzv. „Free Banking Era“ (1836–1863) s minimální regulací, častými krachy bank a neefektivním platebním systémem. Po krizi v roce 1907 byl založen Fed v roce 1913.
Po 1. světové válce
Po roce 1914 začaly centrální banky více sledovat stabilitu ekonomiky. Ve 20. letech se Fed snažil balancovat mezi vnější stabilitou (zlaté rezervy) a vnitřní stabilitou (zaměstnanost, ceny). V období Velké hospodářské krize Fed selhal jako věřitel poslední instance, což vedlo ke kolapsu peněžní zásoby a deflaci.
Reformy a změny
Po krizi byl Fed reorganizován a jeho pravomoci přešly na Radu guvernérů. Po roce 1951 získal opět nezávislost a začal uplatňovat proticyklickou politiku. V 60. letech se však prioritou stala zaměstnanost, což vedlo k vysoké inflaci v 70. letech. Paul Volcker na konci 70. let zvýšil sazby, čímž inflaci zkrotil, i když za cenu recese.
Od 90. let Fed sleduje nepřímý cíl nízké inflace prostřednictvím úrokových sazeb, což se blíží principům zlatého standardu.
Finanční stabilita
Původní centrální banky byly nezávislé a soukromé. Ve 20. století byly z většiny znárodněny a podřízeny fiskálním autoritám. Fed získal zpět nezávislost v roce 1951, jiné banky až v 90. letech.
Po Velké depresi vznikla síť finančního zabezpečení – pojištění vkladů a silná regulace. Od 70. let vedla deregulace a inovace k návratu nestability. Řešením bylo posilování kapitálových požadavků a lepší dohled.
Centrální banky čelí výzvám v podobě cenových bublin. Typický přístup je nereagovat předem, ale reagovat po splasknutí bubliny dostatkem likvidity.
Výzvy do budoucna
- Vyvážení tří hlavních cílů: stabilita cen, růst reálné ekonomiky, finanční stabilita.
- Reakce na finanční inovace, které mohou narušit stabilitu.
- Možné přijetí explicitního inflačního cílení, jaké má Bank of England nebo Bank of Canada.
- Zohlednění globalizace a vnějších šoků, např. cen ropy nebo politické nestability.
- Diskuse o přechodu k cílení cenové hladiny místo inflace.
