Na přímluvu tehdejšího liběchovského faráře, ušlechtilého vlastence, Filipa Čermáka, mohl Levý na zámku svůj talent rozvíjet a po čase byl Antonínem Veithem vyslán na studia do dílny sochaře Linna v Praze.
Evropské kulturní ovzduší poloviny 19. století, kdy Václav Levý žil a tvořil, bylo výrazně ovlivněno romantickým uměleckým slohem. Jeho centrem a v jistém smyslu kvintesencí byl v českém prostředí právě liběchovský zámek. Tehdejší majitelé mu vtiskli svéráznou estetiku.
Eklekticky, ale dobově příznačně, se v něm s původním barokem smísila „středověká“ neogotika, orientální maursko-mandarínský styl, segmenty antické mytologie, zabydlující umělecky dotvářená přírodní zákoutí říčky Liběchovky i obrozenecká malířská výzdoba Josefa Navrátila, zachycující výjevy ze slovanského bájesloví. V tomto výčtu tak lze rozpoznat všechny charakteristické znaky romantismu.
Liběchov byl až do druhé poloviny 19. století místem častých schůzek vlastenecky smýšlejících i uměleckých osobností tehdejší doby (J. K. Tyl, K. S. Amerling, F. L. Rieger, malíři Quido Mánes, J. Navrátil aj.) a vznikaly zde smělé projekty na rozvoj kultury a vzdělanosti v Čechách. Mimo jiné i myšlenka na zbudování českého pantheonu, Slavína, který původně neměl být umístěn na pražském vyšehradském hřbitově, ale v samostatném, k tomuto účelu vystavěném zámku v nedalekých Tupadlech.
Také Levý zanechal na Liběchově nesmazatelnou stopu v podobě svých ranných děl v zámecké zahradě a kuriózních, v přírodních skalách tesaných, monumentálních skulptur. Levého bizarní sochy v krajině Liběchovska (Blaník, Klácelka, Čertovy hlavy, Harfenice či Had) dodnes fascinují návštěvníky divokou silou lidského genia, přestože z jejich autentického výrazu už zub času a vandalové mnoho setřeli.
Éra budování, dobrého hospodaření, odvážných plánů a velkorysých uměleckých objednávek na Liběchově bohužel v padesátých letech 19. století skončila. Došlo tehdy k bankrotu kolínského podnikatele Václava Veitha, jenž byl bratrem liběchovského pána a mecenáše Antonína.
Antonín Veith chtěl bratrově rodině pomoci a převzal jeho závazky, ale roku 1853 sám umírá, bez potomků. Dědicem panství se stává jeho sedmnáctiletý synovec, papežský hrabě Antonín Ladislav, který se zpočátku snaží kráčet ve strýcových šlépějích a udržet zámek jako centrum umění a kultury, postupně je však z finančních důvodů donucen veškerý majetek včetně milovaného zámku odprodat.
Václav Levý tak přichází o zázemí a štědré podporovatele svého díla. Po určitý čas působí v Praze, ale pak odchází do Říma, což se ukázalo být velmi dobrým rozhodnutím nejen pro jeho život, ale především pro jeho tvorbu. Řím se mu stal na dlouhou dobu druhým, velmi přívětivým, domovem.
Vzory italského renesančního a barokního sochařství, i ušlechtilý materiál bílého italského mramoru silně ovlivnily jeho estetické cítění a Levý v Římě dospěl k nezaměnitelnému autorskému rukopisu. Jeho tvorbu si tehdy oblíbil i samotný papež Pius IX., který rád navštěvoval Levého římskou dílnu a sledoval vznik jeho nejlepších soch.
Levý tehdy tvoří výhradně díla s náboženskou tématikou, a to pro římské kostely, ale i pro zadavatele z Čech a Vídně. Vzniká Kristus na kříži s klečícími anděly, reliéf Krista s Martou a Maří Magdalenou pro vojenskou kapli v Karlových Varech, velkolepá Madona na trůně vytvořená pro chorvatského biskupa a slovanského buditele Josipa Strossmayera, sousoší Cyrila a Metoděje, sochy sv. Františka a sv. Alžběty, které objednává rakouská císařovna Alžběta, manželka Františka Josefa I., a řada dalších prací. Levý v nich razí vlastní výtvarnou cestu, neopouští však citovost, heroismus a velkorysost romantismu.
V šedesátých letech se Levý vrátil do Prahy a zřídil si sochařský ateliér na Hradčanech. Vznikla tehdy mimo jiné socha sv. Jana Křtitele pro stejnojmennou kapli v pražské Svatovítské katedrále. 30. dubna 1870, v padesáti letech, Václav Levý umírá na chronické jaterní onemocnění. Pohřben je na pražském Vyšehradě.
