Před 106 lety se na Frýdecko-místecku odehrávaly těžké boje mezi českými a polskými vojáky. Jablkem sváru bylo Těšínsko, na které si činily nárok oba státy. Spor vyústil v takzvanou sedmidenní válku, kterou zastavila až přímá intervence vítězných mocností první světové války.
V obecném veselí konce do té doby nejkrvavějšího válečného konfliktu a osvobození „zotročených“ národů byla zaseta semena nových problémů, která se vydrala na povrch až nečekaně brzy. V listopadu 1918 skončila první světová válka a v troskách skončily říše jako Rakousko-Uhersko nebo také carské Rusko. Nezávislost nabyli Češi i Poláci a pocit vítězství oba národy naplňoval sebevědomím k uskutečnění obnovení svých států v novodobých hranicích.
Historické právo proti národnostnímu
Jednou z hlavních třecích ploch, která se později ukázala jako nejžhavější, se stala otázka Těšínska. Přesněji řečeno Těšínského Slezska. Toto historické knížectví po téměř 600 let patřilo pod Země koruny České. Češi si tak na celou oblast – od pravého břehu Ostravice až po dnešní Bielsko-Biaľou – činili historický nárok.
Československá strana navíc zmíněnou oblast dnešního Karvinska, Frýdecko-Místecka a dále Těšínska potřebovala i z čistě strategických a hospodářských důvodů. Bohatá naleziště černého uhlí, hutě, průmyslové objekty byly životně důležité pro to, aby se nová Masarykova republika postavila na nohy a mohla přežít. Takzvaná Bohumínsko-košická dráha, tedy železniční trať, byla navíc v té době jedinou spojnicí Česka se Slovenskem, která byla schopná zvládnout i vojenské transporty a celkový nápor dopravní situace.
Oproti tomu si na oblast celého Těšínska činila nárok i polská strana. Ta jej podpírala o národnostní původ většiny obyvatel. Na přelomu 19. a 20. století se do této oblasti hromadně stahovali Poláci. Jejich motivem byla práce ve zdejších průmyslových závodech a dolech. Díky tomu podíl polského obyvatelstva na Těšínsku rapidně vzrostl. Své sehrála také zdejší komunita místních, řekněme Slezanů, kteří dodnes používají své unikátní nářečí. Tomu sice plně nerozumí ani Češi, ani Poláci, nicméně polská strana tuto skupinu považovala za svou.
Krátce po konci první světové války
Situace v oblasti Těšínska začala být nejasnou hned v listopadu 1918. Na území si činil nárok jak český Národní výbor pro Slezsko, tak polská Rada Narodowa Ksiestwa Cieszyńskiego. Poté, co Poláci oblast vojensky v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadili se napětí stupňovalo. Takzvaná prozatímní dohoda z 5. listopadu sice na určitý čas zmrazila dění v oblasti, nicméně jednalo se jen o akt, který byl závazný pro místní orgány, státy jako takové se jím zavázány necítily a pro českou stranu bylo momentální rozložení a obsazení většiny Těšínska Poláky doslova nepřípustné. Každopádně o osudu regionu měla rozhodnout mírová komise v Paříži, to Češi byli ochotní respektovat. Nicméně přerušení aktivit na polské straně mělo krátkého trvání.
Poláci měli po listopadovém obsazení většinu Těšínska pod svou kontrolou. Prozatímní dohoda měla držet jejich další kroky, jenže s přelomem roku 1918 a 1919 situace opět eskalovala. Polsko čekaly v lednu volby do parlamentu – sejmu. Volební komise začaly připravovat uskutečnění voleb také na Těšínsku, navzdory faktu, že ještě nebylo oficiálně uznáno za polské území. Druhým a ještě závažnějším krokem polské suverenity na dosud nerozhodnutém území však byla realizace odvodů do polské armády. Poláci totiž při probíhajícím konfliktu na východní hranici s bolševickým Ruskem zoufale potřebovali vojáky. Vojenské odvody obyvatelstva v oblasti, které si nárokovalo i Československo se tak staly hnacím motorem i pro akci Čechů.
Nelze už dál čekat
Pro rozhodnou akci na Těšínsku a demonstraci síly byl i jinak většinou zdrženlivý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Dokonce prý měl při jedné z porad na toto téma prohlásit, že si Poláci „zaslouží ťafku“.
Československo se odhodlalo k rozhodné akci, vojenské síly složené především z francouzských a italských legionářů, doplněné o příslušníky dobrovolnických sborů, měly uskutečnit zábor inkriminované oblasti a dostat tak pod kontrolu jak Bohumínsko-košickou dráhu, tak uhelný revír a další části Těšínska.
Šnejdárkova těšínská lest
Velením v akci byl pověřen podplukovník Josef Šnejdárek, někdejší voják francouzské cizinecké legie a veterán těžkých bojů na západní frontě první světové války. Zkušený důstojník se v první chvíli chtěl vyvarovat otevřenému ozbrojenému střetu, a tak zkusil lest.
Ráno 23. ledna 1919 vyrazil od vojenského velitelství v Moravské Ostravě konvoj vojenských vozidel do Těšína (tehdy ještě jednotného města). Zde na místním zámečku, v doprovodu vojáků oblečených ve spojeneckých dohodových uniformách, vyzval velitele polských jednotek generála Latinika, aby jeho vojska vyklidila spornou oblast. Podle všeho Šnejdárek operoval s tím, že celá akce probíhá v souladu s Dohodou a je konzultována s Paříží. Ve skupině byl dokonce i důstojník oblečený v americké uniformě, mělo jít o někdejšího Masarykova spolupracovníka Emanuela Vosku.
Latinik ovšem neměl z Varšavy informace o tom, že by měl někomu území předávat a celá akce se mu zdála podezřelá. Výprava českých vojáků nepochodila. Ještě téhož dne, 23. ledna 1919 ve 13 hodin vypršelo ultimatum na vyklizení oblasti a v pozdějších odpoledních hodinách zazněly první výstřely.
Rychlý postup Čechoslováků
Československé jednotky útočily, jak bylo na tehdejší dobu zvykem, především podél železničních tratí. Útok tak probíhal ve třech směrech – od Ostravy přes Vrbici na Bohumín, od přibližně Šenova směrem na Horní Suchou, Karvinou a Albrechtice, a také ze strany od Slovenska přes Jablunkov.
Útok ze slovenské strany však byl víceméně zastaven překážkami na trati. Postup ze západu, především severním směrem však úspěch měl, a to nemalý. Ještě 23. ledna byly obsazeny Bohumín a po těžkých bojích také původní Karviná. Dařilo se i ve druhém podpůrném směru, kde se vyznamenali i dobrovolníci z Orlové a vytlačili Poláky z Horní Suché do Albrechtic. Linie současné státní hranice a tedy Českého Těšína dosáhly československé jednotky do 4 dnů, tedy 27. ledna. Polská vojska mezitím ustoupila až za řeku Vislu.
Československý postup zastavil až zásah dohodových mocností
Boje byly těžké především při obsazování průmyslových areálů, dokonce se často hovoří i o šarvátkách mezi havíři v podzemí samotných dolů. Každopádně po rychlém postupu až na řeku Olši dostal ještě 27. ledna podplukovník Šnejdárek rozkaz postoupit dále, zajistit železnici Bohumín – Těšín – Jablunkov. Polská vojska se stáhla ke Skočovu. Pod toto polské město se následně posunuly i československé jednotky a 30. ledna chystaly útok, po kterém se předpokládalo zhroucení polské obrany a obsazení celého sporného území českými vojáky.
K útoku na Skočov ale nedošlo. V Paříži na mírové konferenci totiž zprávy o vojenském konfliktu mezi dvěma spojenci způsobily doslova skandál. Československý ministr zahraničí Edvard Beneš musel čelit velké kritice hlavně ze strany Francie. Na nátlak dohodových mocností Čechoslováci bojové akce 31. ledna zastavili. Příměří bylo podepsáno 26. února 1919.
Krvavé boje
Celkem mělo během 7 dní bojů padnout na československé straně 55 vojáků, 214 mělo být zraněno, 7 zůstalo nezvěstných. Větší ztráty počítali Poláci, a to 92 padlých, 855 zraněných, nezvěstných nebo zběhlých napočítali 813 a kromě toho v českém zajetí zůstalo 539 vojáků.
Boje navíc probíhaly za krutých mrazů, v některých dnech spadly teploty až pod minus 20 stupňů. Velitel Šnejdárek později vzpomínal, že kvůli tomu povolil, aby mužstvo dostávalo čaj obohacený o rum.
Ztráty počítalo i civilní obyvatelstvo. V oblasti byl navíc vražen velmi hluboko klín mezi českou a polskou národnost, a to v oblasti byla také silná německá menšina.
Situace pořád nejasná
Příměřím se ovšem nevyjasnilo vůbec nic. Od února bylo Těšínsko postaveno pod mezinárodní kontrolu. Češi ustoupili na novou demarkační linii. Následovaly další tahanice a spory, které se vyřešily až v červenci 1920.
Rozdělení Těšínska
Všem arbitrům česko-polského konfliktu bylo jasné, že ani jedna strana neustoupí. Klid nepřinesla ani myšlenka referenda. Příprava plebiscitu s sebou přinesla ještě větší pnutí a další vlnu nenávisti a násilností.
Nakonec došlo k šalamounskému rozhodnutí. Těšínsko bylo rozděleno. Československo získalo větší část uhelného revíru a především oblast, kterou protínala Bohumínsko-košická dráha. Její strategickou hodnotu pro nový stát uznávali i Francouzi a vzhledem k tomu, že v té době vedli boje s bolševiky, tentokrát z Maďarska, i Češi na Slovensku, nebylo myslitelné, že by Dohoda republiku připravila o spojení pro vojenské transporty.
Polákům připadla rozlohou větší část historicky českého území. Symbolem umělého rozdělení se stalo město Těšín, které leželo na nově vzniklé hranici. Vznikla dvě města – Český Těšín a Cieszyn.
Zárodek dalších problémů
Národnostní problémy mezi Čechy a Poláky ale trvaly na území i rozděleného Těšínska dále. Na československé straně zůstala početná polská menšina. Období klidu střídala období relativních střetů. Ve druhé polovině 20. let se situace uklidnila. Hospodářská krize a nárůst šovinistických a revizionistických nálad v Polsku ale znovu připomenuly staré sváry. Vše vyvrcholilo v období podzimu 1938, kdy Poláci využili oslabení Československa během takzvané Mnichovské krize a obsadili svými vojsky celou oblast i západního, tedy českého Těšínska.
Návrat do českých rukou se uskutečnil a po konci druhé světové války. Tehdy hrozil další konflikt, který přímou výhrůžkou silovým řešením zažehnal Sovětský svaz a donutil obě země v roce 1947 podepsat definitivní smlouvu o přátelství, která jasně ukotvila původní rozdělení Těšínska a státní hranici mezi Československem a Polskem.
