„Je lepší míti poslední slovo nežli držeti poslední ránu,“ říká se ve Vančurově Rozmarném létu. A já se tedy, ve vší drzosti, zhostím tohoto posledního slova, ačkoli by bylo gentlemanské vzít na vědomí, že jsem měl již slovo první, a tohle už je poněkud nadutost, ale nešť, Vy mi to jistě odpustíte a laskavého čtenáře snad neubude.
Toho Vančuru jsem v úvodu necitoval naplano. Krom toho, že jsem jeho velikým obdivovatelem, což mi proniká občas do volby slovotvarů, a to mne pak nutně vzdaluje „tepu doby“, což mě spíše těší, než by bolelo, jsemť na svou konzervativní zatvrzelost docela hrd, hlavní důvod je jinde: Celá tato kniha vznikla z rozmaru. Vašeho, mnou obratem a s radostí přijatého. To Vy jste mi kdysi napsala: „Přestože s Vámi v mnohém nesouhlasím, bylo by zajímavé si vyměnit názory na to, co se děje.“ Možná jste mínila „děje kolem nás“, ale já si to od prvních řádků vyložil také (možná i silněji) jako „děje v nás“. Tento rozmar pak byl podnětem pro víc než půlroční dopisování, jehož plod má p.t. laskavý čtenář právě v ruce.
Proč jsem na to bez váhání kývl? Protože mě dráždí příležitost porovnat na první pohled oddělené až mimoběžné světy, zkušenosti, prožitky, obrážející se v hodnotových vzorcích. Myslel jsem si, po pravdě řečeno, že to bude ideová řež. A místo toho odcházím z této knihy s pocitem, že jsem získal přítele, tedy přítelkyni. A nevím o ničem důležitějším.
Můžeme, a jistě i nadále budeme, se sebou navzájem nesouhlasit, ale už skutečnost, že o tom dokážeme mluvit, vést dialog, jejž jste v předchozí epištole tak hezky oslavila, je vítězství. Vaše, moje, společné.
A za to Vám upřímně děkuju.
