Štefánik – narozdíl od Beneše s Masarykem – byl zastáncem boje našich legií s ruskými bolševiky na Sibiři. Nechal zatknout agitátory v legiích a poslat je do Československa před soud, k němuž však nakonec nedošlo. Známý je jeho výrok „bolševismus je největším nepřítelem lidstva a musí se proti němu bojovat.“ Politické spory s Benešem vyvrcholily, když jej obvinil z nečestného jednání a defraudace velkého množství peněz určených pro zahraniční odboj.
Před odletem na ruskou frontu k našim legionářům požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem ve Švýcarsku, za přítomnosti dalších představitelů našeho odboje, od Beneše vysvětlení, kam se poděla většina sbírky amerických Čechů a Slováků ve prospěch zahraničního odboje. Ve francouzském tisku se objevily zprávy, že tyto peníze Edvard Beneš, kterého tisk nazýval „králem rulety“, prohrál v kasinu v Monte Carlu. Štefánik chtěl po návratu do vlasti údajnou Benešovu defraudaci řešit před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka.
Dne 4. května 1919 odletěl Štefánik dvouplošníkem Caproni z italského Udine do vlasti. Lidé čekající na bratislavském letišti slyšeli střelbu a viděli padající letadlo. Přestože všichni znali předpokládanou dobu generálova příletu, protiletecká obrana dostala zprávu o maďarském výzvědném letadle, jež má být sestřeleno. Vojáci sice včas rozpoznali italskou značku na křídlech, rozkaz však přesto zněl jasně: sestřelit!
Nehoda?
Podle oficiální verze, kterou razila většina prvorepublikového tisku a potvrdila ji i vyšetřovací komise, se letoun k Bratislavě přiblížil asi v 11:15. Krátce zakroužil nad městem, pak začal klesat k letišti. Podle některých svědků se pokusil i o přistání, ale pro podmáčený terén zase vzlétl. Podle jiných svědectví poté, co z kouře ze zapálených ohňů zjistil směr větru, opět mírně nabral výšku a provedl okruh, aby mohl přistát proti větru. Otočil se k jihu a letěl zpět směrem k Dunaji. Tam se znovu otočil a vracel se stejnou cestou zpět na sever. Během návratu klesl na výšku asi 60-70 m. Ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů od letiště letoun náhle prudce sklopil nos dolů, přičemž někteří cestující z otevřené kabiny vypadli. Po dopadu na zem se letoun vznítil, ale vzhledem k malému množství zbývajícího paliva trval požár jen krátce. V době, kdy na místo doběhli první lidé, generál Štefánik údajně ještě chvíli žil, i když jeho zranění naději na přežití nedávala. Ostatní byli již mrtví. Čas pádu: 11:45. Tolik oficiální sdělení.
V roce 1919 nicméně začal neveřejný proces s vojáky, kteří celou událost popsali trochu jinak. Při přeletu letadla nad dělostřeleckými kasárnami ve výšce asi sto metrů vypálili na rozkaz salvu z pušek a potom stříleli i jednotlivě. Pravděpodobně letadlo zasáhli, protože začalo hořet. „Dostali jsme rozkaz”, vypovídali, „prý přiletí nepřátelské letadlo, které musíme sestřelit”.
Veřejnost doufala, že na základě těchto svědectví dojde k řádnému vyšetřování a praví viníci v pozadí tohoto zločinu budou usvědčeni. Místo toho bylo sestaveno několik komisí. Výběr jejich členů ovšem ovlivnili zásadním způsobem Masaryk s Benešem, takže výsledek znovu zněl: nešťastná náhoda.
Po výsleších v květnu 1919 začali za záhadných okolností umírat vojáci, kteří přiznali, že se osudové střelby účastnili. To se dozvěděli vojáci Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, oba v tu dobu pracující v Praze. Když vypozorovali, že i oni jsou sledováni, uprchli jedné noci do Paříže. Tam se živili až do roku 1938 jako malíři pokojů.
Teprve po odletu Beneše z Prahy do Londýna se odvážili vrátit domů. Zde zjistili, že až na další dva vojáky žijí z celé jednotky nasazené tehdy k sestřelení letadla jen oni dva. Jenže v květnu 1945, po slavném návratu Edvarda Beneše do vlasti, byla tato zbývající čtveřice očitých svědků zatčena.
Dlouholetý politický vězeň komunismu a vydavatel časopisu Svědomí Milo Komínek (zemřel 25. května 2010) uvedl ve svém časopise k atentátu na generála Štefánika následující: „V mé knížce I pod oblohou je peklo je na konci seznam vězňů, se kterými jsem byl na cele nebo se s nimi stýkal. Mezi nimi byl i inženýr Jan Horáček, majitel textilky v Brně, který byl v květnu 1919 velitelem vojenské posádky v Piešťanech a stal se očitým svědkem havárie generála Štefánika v Ivance u Bratislavy. Byl jedním z prvních na místě dopadu letadla a tvrdil, že Štefánik byl zastřelen. Byl přinucen podepsat protokol, že o pravé příčině Štefánikovy smrti nepromluví. Další potvrzení o sestřelení letadla Caproni jsem měl od spoluvězně Jana Sýrového, který byl ruský legionář v hodnosti generála. I on potvrdil verzi o atentátu zosnovaného Benešem,“ uvedl Komínek.
I toto svědectví politického vězně, jenž se osobně znal s přímými svědky této tragédie, ukazuje na to, že s havárií jedné z velkých osobností našich novodobých dějin, jíž Milan Rastislav Štefánik nepochybně byl, tomu zdaleka nemusí být tak, jak se v oficiálních zdrojích dodnes uvádí.
