Lipanská bitva ukončila nejzuřivější fázi husitských válek. Brzy po ní uzavřeli konzervativní husité smír se Zikmundem Lucemburským. Když přislíbil, že bude respektovat jejich víru, uvedli jej na královský trůn. Za Zikmundovy aktivní spoluúčasti pak bylo roku 1436 na právě probíhajícím církevním koncilu v Basileji dosaženo i smíru konzervativních husitů s církví.
V rámci dohod, známých jako tzv. kompaktáta, byli husité uznáni za autonomní součást katolické církve se zvláštními liturgickými zvyklostmi. Kompaktáta byla podepsána Zikmundem i papežem Evženem IV. V Čechách nabyla charakteru zemského zákona a stala se základem pokojného soužití mezi husity a katolíky.
Král Zikmund se nicméně z vytouženého, a mnoho let marně dobývaného dědictví dlouho netěšil. Již 9. prosince 1437 zemřel v moravském Znojmě, aniž po sobě zanechal mužského potomka. Dědicem trůnu se stal rakouský vévoda (a později také uherský král) Albrecht Habsburský, manžel Zikmundovy jediné dcery Alžběty.
Ani on však nevládl dlouho. Zemřel nečekaně, zkrušen infekcí úplavice, během tažení proti Turkům v říjnu 1439. Jeho manželka byla v té době těhotná. Syn a následník se jí narodil až po Albrechtově smrti – získal proto ke svému jménu Ladislav též neobvyklé přízvisko Pohrobek (Postumus).
V rozkolísané vnitropolitické situaci pohusitských Čech nebylo ani samozřejmé, ani snadné, prosadit jeho dědický nárok. Trůn zůstal na dlouhých třináct let neobsazený. Správu země v tomto mezidobí vykonávaly regionální šlechtické rady zvané sněmíky či landfrýdy. Ty se často spojovaly do koalic, prosazujících společné politické cíle v celostátním měřítku.
Patrně nejsilnější koalicí byl svaz východočeských landfrýdů, vedený významným husitským konzervativcem Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna. K tomuto východočeskému svazu se roku 1440 přidružil také mladoboleslavský landfrýd, do jehož čela se probojoval mladičký Jiřík z Poděbrad. Bylo mu tehdy pouhých dvacet let.
Opět, tak jako u Lipan, jej nacházíme tam, kde se rozhoduje o budoucnosti země. Jiříkovi se nedostalo příliš hlubokého vzdělání. Uměl dobře číst a psát, znal mnohé z tehdejší vojenské taktiky a strategie, disponoval však jen chabou jazykovou výbavou. Vedle rodné češtiny uměl jen trochu německy, latinu neovládal. Byl proto při diplomatických jednáních odkázán na tlumočníky, což bylo značně nepraktické.
Na druhé straně byl nadán mimořádným politickým talentem, předvídavostí a značnou dávkou osobní disciplíny. Tyto vlastnosti, spolu se zázemím vlivného a bohatého rodu mu pomohly k rychlému vzestupu mezi politické vůdce země v čase neobsazeného trůnu (tzv. interregna).
Téhož roku, kdy se připojil ke svazu východočeských landfrýdů, učinil Jiřík důležitý krok také v osobním životě. Oženil se s o tři roky mladší katolickou šlechtičnou Kunhutou ze Šternberka, která mu v následujících devíti letech porodila sedm dětí. Jiříkovo manželství s dívkou z katolického rodu bývá někdy vykládáno jako důkaz jeho náboženské tolerance, jindy jako pragmatická snaha husitského velmože získat si sympatie v opozičním ideovém táboře. Obě tato hodnocení jsou nepochopením náboženského přesvědčení husitských konzervativců a jejich vnímání sebe sama.
Objektivně vzato, co do obsahu víry se od katolíků nelišili (na rozdíl od radikálních táboritů). Dokonce i tak nápadný znak jako přijímání chleba i vína laiky při mešním obřadu byli ochotni vykládat v duchu katolické nauky. To bylo ostatně součástí dohod obsažených ve výše zmíněných kompaktátech. Rozdíly byly „jen“ rázu disciplinárního.
To ovšem neznamená, že by je šlo snadno překlenout. Týkalo se to konkrétně poměru k papežskému úřadu, což byla otázka trvale zatěžující i pozdější Jiříkovu politiku. Vztahy husitského panstva vůči církvi a církevním institucím byly navíc zatíženy majetkovými otázkami, neboť mnozí urození hejtmané husitských vojsk si během válek přilepšili rozchvácením biskupských či klášterních statků.
Vraťme se však zpět do doby Jiříkova mládí a k počátkům jeho cesty za královským hermelínem. Když v srpnu 1444 zemřel vůdce svazu východočeských landfrýdů Hynek Ptáček z Pirkenštejna, byl za jeho nástupce ustaven tehdy čtyřiadvacetiletý Jiřík. Dostal tím k dispozici značnou vojenskou i ekonomickou sílu a stal se respektovaným vůdcem konzervativních husitů.
To se odrazilo i ve vývoji svazu. Už v červnu 1448 byl přejmenován na Jednotu poděbradskou a stal se Jiříkovou ozbrojenou paží. Třetího září téhož roku ji použil k nečekanému obsazení Prahy. Do městských úřadů dosadil sobě oddané lidi a sám si přisvojil titul zemského správce čili regenta království. Českému sněmu pak nezbylo, než tento stav akceptovat a v dubnu 1452 přiznat Jiříkovi titul zemského správce oficiálně.
Regent
Proti Jiříkovu energickému postupu se nicméně stavěla opozice zleva i zprava. Táborští vůdci, kteří v Jiříkovi viděli takřka „papežence“, začali okamžitě organizovat odboj husitských měst. Toto nebezpečí Jiřík zažehnal prakticky bez boje rychlým vojenským obsazením Tábora a postupnou likvidací radikálů. Poslední z nich, táborští kazatelé Mikuláš Biskupec a Václav Koranda, byli na podzim 1452 zatčeni, a následně v Jiříkově vězení zemřeli. Táboritství jako náboženský a politický směr, který ovlivňoval dění v Čechách, tímto úderem fakticky zaniklo.
V téže době byla též zmařena snaha o vojenský odpor, připravovaný bojovným protivníkem veškerého husitismu Oldřichem z Rožmberka. Mezitím se Jiřík stihl také podruhé oženit. V roce 1449 mu zemřela jeho první manželka Kunhuta a již o rok později slavil nový sňatek, opět s dívkou z katolického rodu, Johankou z Rožmitálu. Z tohoto druhého manželství měl Jiřík dvě dcery a syna.
Když se chopil správcovství země, snažil se postupovat razantně, ale zároveň diplomaticky. Aby dal českému sněmu najevo, že si nehodlá moc v zemi přivlastnit trvale, zahájil brzy vyjednávání o přijetí mladičkého dědice trůnu, Ladislava Pohrobka, za českého krále. Tehdy třináctiletý kralevic Ladislav pobýval ve Vídni u svého strýce a poručníka Oldřicha Celského.
Jiřík se tedy vydal do Vídně, kde si během osobního setkání na jaře 1453 svými názory a vystupováním zcela získal Ladislavovy sympatie. Měl štěstí v tom, že kralevic byl neobvykle sečtělý, ovládal češtinu a byl schopen orientovat se v problematice, o níž jednali. Shodli se na potřebě a podmínkách stabilizace poměrů v Čechách, na brzkém datu Ladislavovy korunovace i na potřebě dočasné vlády „pevné ruky“ (Jiřík si domů odvážel kralevicovo potvrzení svého regentství na dalších šest let).
V říjnu téhož roku pak kralevic Ladislav na Jiříkovo vyzvání zamířil do Prahy, kde byl v chrámu sv. Víta slavnostně korunován. Sebevědomá šlechta si nicméně vymohla, že Ladislavovu uvedení na trůn musela předcházet jeho volba českým sněmem. Nestával se tedy králem dědičným, ale voleným.
Za nedospělého Ladislava pochopitelně i nadále vykonával vládu zkušený Jiřík. Jejich vzájemný vztah zůstával podle svědectví kronikářů až neobvykle srdečný. Zdá se, že Ladislav, který neměl příležitost poznat vlastního otce, našel v českém aristokratovi otcovského rádce a přítele. Veřejně jej oslovoval „otče“ a Jiřík mu směl říkat „synu“.
Pod královým patronátem se zemskému správci Jiříkovi dařilo krok za krokem rekonstruovat fungování státu. V březnu 1454 došlo k obnově činnosti českého zemského soudu, který řádně nezasedal prakticky již od roku 1419, a k obnově standardních majetkoprávních zápisů do zemských desek. Byla dokonce zřízena komise pro revizi pozemkové držby v Čechách, prověřující doklady majitelů půdy k její držbě. Činnost této komise vedla mimo jiné k návratu 126 rozkradených vesnic do majetku královské komory.
Smrt krále Holce
Jiřík mladého krále postupně uváděl do zákonitostí vlády. Koncem roku 1454 podnikli společnou cestu po vedlejších zemích Koruny české, konkrétně po Lužici a Slezsku, aby upevnili jejich vazby k Čechám. Pravomoc obsazovat výnosné úřady v těchto zemích dávala Jiříkovi do rukou nástroj, jak si naklonit přízeň nebo ocenit loajalitu konkrétních osobností a rodů. V létě 1455 byla zřízena regentská vláda také na Moravě, v čele s Jiříkovým spojencem, zemským hejtmanem Janem Tovačovským z Cimburka.
Postupně se zlepšovaly i husitskými válkami narušené hospodářské poměry. Nejcitelněji se to patrně projevilo na poklesu cen potravin. Později vzniklo pořekadlo: „Za krále Holce byla za groš ovce!“ Králem „Holcem“ se mínil mladý Ladislav Pohrobek, protože mu ještě nerostly vousy a měl holé tváře.
Když Ladislav dospěl, měl se oženit s dcerou francouzského krále Karla VII., Magdalenou z Valois. Šlo vlastně o obvyklé směřování české zahraniční politiky, ve které se už za časů posledních Přemyslovců objevila myšlenka vyvažovat dominantní vliv Svaté říše římské ve střední Evropě vlivem francouzským. Svatba francouzské princezny Magdaleny a Ladislava Pohrobka, jejíž dojednání bylo mistrovským dílem české diplomacie, se bohužel neuskutečnila. Těsně před plánovaným sňatkem, 23. listopadu 1457, ve věku pouhých sedmnácti let, král Ladislav nečekaně zemřel. Příčiny náhlého králova skonu byly nejasné.
Ať je pan správce králem naším!
Tělo mrtvého Ladislava Pohrobka bylo vystaveno v otevřené rakvi ve svatovítském chrámě. Mladý a pohledný král, s dlouhými světlými vlasy vzbuzoval dojetí šlechty i lidu. V dalekém Kyjevě dokonce vznikl epos o českém králi Zlatovláskovi, který byl nepochybně inspirován Ladislavovým zjevem. V řadách šlechty ovšem králova smrt budila nejen dojetí, ale také vážné obavy, aby opuštěný trůn nevedl k obnovení náboženských sporů a znehodnocení ekonomických a politických úspěchů minulých let.
I to patrně přispělo k tomu, že český sněm, narychlo svolaný koncem února 1458 na pražskou Staroměstskou radnici, zvolil králem muže ze svého středu. Muže, jenž měl se správou země potřebné zkušenosti, dosavadního regenta Jiřího z Poděbrad. Kandidátů na český královský trůn bylo ovšem několik: strýc zemřelého krále, císař Fridrich III., dále polský král Kazimír IV., jenž byl manželem Ladislavovy sestry Alžběty, a tedy jeho švagrem, ale také bratr zamýšlené Ladislavovy nevěsty, jedenáctiletý francouzský princ Karel z Valois či saský vévoda Vilém.
Stále častěji ovšem zaznívalo právě Jiříkovo jméno. Přirozeně měl sympatie husitských konzervativců, podařilo se mu však získat na svou stranu také většinu katolických pánů. A byl to právě jeden z předních českých katolíků, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, kdo nakonec po složitém čtyřdenním jednání rozhodl o jednomyslné volbě Jiříka z Poděbrad všemi účastníky sněmu. Odstoupil od původní podpory francouzského prince Karla a přidal se na poděbradskou stranu s hlasitým zvoláním: „Ať je pan správce králem naším!“
Král dvojího lidu
Veřejně proklamovaným Jiříkovým programem bylo, stát se „králem dvojího lidu“, tedy husitů i katolíků, vést je ke smíru a nikomu nestranit. K tomuto záměru získal i podporu papežské kurie, když společně s manželkou Johankou složil do rukou papežských vyslanců tajnou přísahu, že bude hájit práva církve a potírat kacíře. Tato přísaha se později stala předmětem mnoha nedorozumění a sporů.
Nepředbíhejme však událostem a vraťme se do doby Jiříkova zvolení králem. Krátce po něm, 7. května 1458, se konala jeho slavnostní korunovace, kterou provedli právě zmínění papežští vyslanci, uherští biskupové Augustin z Rábu a Vincentius z Vácova. Zdálo se, že náboženský smír je zabezpečen a Jiří se může věnovat řešení jiných problémů.
Nejaktuálnějším z nich byla obnova územní a politické integrity státu, kterou ohrožovaly ambice sousedů. V létě Jiří vojensky pacifikoval Moravu, kde proti němu organizoval odpor rakouský vévoda Albrecht IV. Habsburský. Stejně razantně vyřešil zjara následujícího roku též saský pokus o usurpaci Mostecka. Jednání o této věci v dubnu 1459 pak využil k dohodě sňatků svých dětí s potomky saských vévodů.
Svou dceru Kateřinu naopak provdal za uherského krále Matyáše Korvína. V září téhož roku přijal hold slezské a lužické šlechty. Velmi dobré vztahy navázal též s císařem Fridrichem III., který jej dokonce v únoru 1461 učinil oficiálním spoluvladařem Svaté říše římské.
Současně s těmito územními a dynastickými záležitostmi ovšem Jiřík připravoval i program finanční rekonstrukce státu. Podle dispozic italského ekonoma Antonia Mariniho z Grenoblu vydal v prosinci 1459 zákaz vývozu zlata, stříbra a veškerých peněz ze země. Současně byl také zakázán dovoz drobných mincí, aby byli cizí kupci nuceni v Čechách platit většími, a tudíž hodnotnějšími mincemi.
Ani travič, ani křivopřísežník
Hned po nenadálé smrti krále Ladislava na podzim 1457 se objevily spekulace o možné otravě, a mezi osobami podezřívanými z travičství bylo nejčastěji skloňováno Jiříkovo jméno. Toto podezření ještě zesílilo po Jiříkově královské volbě a všichni jeho oponenti je rádi opakovali. Hypotéza o otravě se houževnatě udržovala i v novověkém německém dějepisectví, kde upevňovala obraz Jiříka (Čecha) jako padoucha.
Po antropologickém výzkumu ostatků Ladislava Pohrobka profesorem Emanuelem Vlčkem v osmdesátých letech minulého století lze s jistotou říci, že král Ladislav otráven nebyl, ale zemřel na akutní fázi jedné z forem leukémie. Alespoň po pěti stech letech tak byla v této věci pověst krále Jiřího očištěna a naplnilo se heslo, jež si vepsal do svého erbu: „Veritas Dei Vincit - Pravda Boží vítězí!“
Dalším hříchem, který byl Jiříkovi již během jeho života vyčítán, bylo údajné křivopřísežnictví. Týká se to oné tajné přísahy, kterou se zavázal chránit církev a potírat kacíře. Problém této přísahy spočíval v tom, že její formulace bylo možno vykládat odlišnou optikou. Jiřík si je pro sebe interpretoval v intencích basilejských kompaktát.
Umírněné husity, ke kterým se sám hlásil, považoval za věrné syny církve, zatímco kacíře viděl v někdejších táboritech. Papežská kurie však později vykládala obsah přísahy v tom smyslu, že prý Jiřík přislíbil postupný, ale úplný odklon od husitismu, což nedodržel. Tento přísnější výklad by ovšem Jiřík asi jen těžko akceptoval a zdá se, že kurie začala hájit takovou interpretaci přísahy až po nepříjemné roztržce v roce 1462.
Středověká EU
Příčinou byl pokus české diplomacie oživit někdejší plány na užší vazby s Francií. K tomu měl posloužit projekt takzvaného Mírového bratrstva křesťanských panovníků, který bývá často prezentován jako středověká verze Organizace spojených národů či evropské integrace. Ve skutečnosti šlo o značně nedomyšlený tah, který Jiříkovi přinesl mnoho škod a prakticky žádný užitek.
Oficiálním cílem mělo být vytvoření obranné koalice evropských zemí proti Turkům. Ve vedení koalice měli zasednout jednotliví panovníci, hlavou se měl stát francouzský král. Tento koncept ovšem zcela ignoroval tehdy obvyklou integrační roli papeže v mezinárodních vztazích.
Jiřík si zřejmě neuvědomoval, jak zásadně to může zkalit poměr papežské kurie k němu samotnému i k českému státu. Nebo předpokládal, že jej vliv Francie před možnou reakcí kurie ochrání. Své závazky vůči církvi každopádně považoval za splněné, neboť v půli března 1461 tvrdě zasáhl proti zbytkům táboritů i nově se formující Jednotě bratrské.
Na jaře 1462 proto bez obav poslal do Říma k papeži Piu II. žádost o potvrzení basilejských kompaktát a vysvěcení husitského arcibiskupa Jana Rokycany. Papež, podle všeho už informovaný o projektu Mírového bratrstva, však odmítl obě žádosti, přičemž o kompaktátech prohlásil, že měla jen dočasnou platnost a vztahovala se jen na první generaci husitů.
Celá křehká konstrukce náboženského smíru v Čechách, na níž Jiřík postavil svou vládu, se tím otřásla v základech. Jiřík odpověděl veřejnou kritikou papeže, uzavřením dohod s polským a uherským králem, které mohl prezentovat jako základ Mírového bratrstva, a demonstrativní přísahou věrnosti kompaktátům. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Kurie začala mobilizovat Jiříkovy protivníky a v červnu 1464 jej Pius II. povolal před církevní soud.
Tento vývoj realizaci Mírového bratrstva prakticky znemožnil. Marně vysílal Jiřík do světa delegace mávající česko-polsko-uherskými dohodami. Marně se čeští diplomaté plahočili až k portugalským břehům Atlantiku, tehdy považovaným za konec světa. Odezva byla minimální. I sám francouzský král Ludvík XI., jemuž byl projekt takříkajíc psán na tělo, couvl před otevřeným sporem s papežem a projektu se od něj dostalo jen vlažného přijetí.
Kterak Jagellonci k Čechám přišli
Daleko nejvážnější dopady měl ovšem Jiříkův spor s papežem na domácí poměry. V listopadu 1465 se proti Jiříkovi zformovala skupina katolické šlechty, známá jako Jednota zelenohorská. V jejím čele stál paradoxně Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, tentýž muž, který sedm let předtím prosadil Jiříkovu volbu na český trůn.
Současně proti Jiříkovi vystoupil i jeho někdejší zeť, uherský král Matyáš Korvín, který býval manželem Jiříkovy dcery Kateřiny, bohužel roku 1464 zemřelé. Korvín se postavil do čela křížové výpravy proti „kacířskému králi“, obsadil Moravu a zamířil do Čech. U Vilémova se však uherské vojsko dostalo do českého obklíčení a sám Matyáš padl do zajetí bývalého tchána.
Jiřík ho ovšem velkoryse propustil na svobodu za příslib, že zanechá nepřátelství a zprostředkuje nová jednání s papežem. Korvín to slíbil, avšak nesplnil. Pokračoval v tažení, a 3. května 1469 se dokonce nechal svými moravskými příznivci prohlásit českým králem. Jeho nové pokusy o vpád do Čech se ale nezdařily a musel nakonec výpravu přece jen vzdát.
Na Jiříka z Poděbrad v té době doléhalo stáří a četné nemoci, uvažoval proto o následníkovi. Každý z jeho synů byl jiného vyznání a bylo zřejmé, že ten, který by se stal králem, by musel okamžitě čelit opozici z opačného náboženského tábora. Jiří se proto rozhodl vzdát se nástupnictví svých synů, pro něž raději zajistil výnosná knížectví ve Slezsku, a nabídnout český trůn polsko-litevskému královskému rodu Jagellonců.
Ti byli vyznáním katolíky, zároveň se však o nich vědělo, že za husitských válek podporovali Jana Žižku, neboť již tehdy se zajímali o získání koruny českých králů. Zigmund Korybutovič, velmož z tohoto rodu, byl dokonce v letech 1426-1431 jedním z husitských hejtmanů. Jagellonci se proto zdáli být přijatelní pro katolíky i husity. Když roku 1471 král Jiří zemřel, zvolil český sněm podle jeho přání za krále mladého Vladislava Jagellonského.
S ním přišel do Čech renesanční umělecký a životní styl. A s nimi i zcela jiný příběh.
