Ctihodný pane a nejváženější guvernére,
Až budete mít příhodný čas, abyste si přečetl tyto řádky, doufám v Boha, že Vás jejich začátek neohromí více, než jakou spokojenost Vám jejich závěr přinese. Předkládám Vám záležitost nemalého významu, která se mě hluboce dotýká, a to stejně citlivě jako samotná otázka mé spásy. Přesto se zcela podřizuji Vašemu uváženému a zralému úsudku, rozvaze, schválení či zamítnutí, neboť pevně věřím ve Vaše horlivé napomenutí a zbožné povzbuzení, ať už mě od mého úmyslu odradíte, nebo mě v něm utvrdíte v nábožném strachu a křesťanské péči.
Od chvíle, kdy se tento záměr zrodil v hlubinách mého srdce, jej doprovázím každodenními a vroucími modlitbami, které vždy byly, jsou a budou pronášeny s co nejčistší a nejupřímnější zbožností. Prosím Boha, aby mne vedl, pomáhal mi a řídil mé myšlenky, slova i skutky k Jeho slávě a k mé věčné útěše. Nikdy jsem necítil větší potřebu vytrvat, nikdy jsem si nedokázal představit, že bych mohl být hnán takovou pohnutkou.
Ale za daných okolností, kde jinde bych měl hledat světskou ochranu, než pod Vaším laskavým vedením? Kdybych necítil čistotu svého svědomí, neodvážil bych se Vám předložit pohnutky své rozrušené duše, neboť pokrytectví a přetvářka jsou provázeny strachem a třesením. Jelikož si však uvědomuji svou upřímnost a zbožné odhodlání, nepochybuji o Vaší laskavé shovívavosti a správném porozumění mým pohnutkám.
Pokud jde o zlé pomlouvače a nepřející duchy, kteří nejsou nikdy spokojeni s ničím jiným než s tím, co lahodí jejich zkaženým chutím, na ty nedbám. Jsem totiž pevně přesvědčen – neboť jsem se v tom opakovaně zkoumal v nejčistších meditacích a modlitbách – že jsem k tomuto kroku povolán Božím duchem. A bude mi stačit, pokud mě Vaše laskavost podpoří ve všech ctnostných a zbožných snahách.
Mým každodenním přáním proto je, aby se z tohoto záměru zrodil tak dobrý výsledek, že Vy i celý svět budete moci říci: “Toto je Boží dílo a je podivuhodné v našich očích.”
Abych se vyhnul zdlouhavým úvodům, dovolte mi, s Vaším svolením, nejprve očistit své úmysly od veškerých pochybností a nedůvěry. Otevřeně a věrně Vám odhalím, co mě k tomuto kroku vede.
Ať tedy mé prohlášení, které zde činím před Bohem a vlastním svědomím, slouží jako dostatečné svědectví v den Posledního soudu, kdy budou odhalena všechna tajemství lidských srdcí. A kéž bych byl v ten den odsouzen, pokud můj nejvyšší záměr není veden upřímným úsilím, abych vynaložil veškerou svou tělesnou i duševní sílu na uskutečnění tak významného činu, aniž bych byl veden (pokud mi to lidská slabost dovolí) bezuzdnou touhou po tělesné žádostivosti, nýbrž:
- pro dobro této kolonie,
- pro čest naší vlasti,
- pro slávu Boží,
- pro spásu mé duše,
- a pro obrácení k pravé víře jedné dosud nevěřící duše – Pocahontas.
Má mysl i srdce byly už po dlouhý čas svázány a zapleteny v tak složitém labyrintu, že jsem byl vyčerpán a nevěděl, jak z něj naleznout cestu ven. Avšak Všemohoucí Bůh, který nikdy neopouští ty, kdo se k němu upřímně modlí, mi otevřel cestu a vedl mě za ruku, abych jasně rozpoznal bezpečné kroky, po nichž mohu kráčet.
Proto se obracím na Vás, nejvznešenější pane, otče a ochránce nás všech v této zemi, abych Vám vyložil výsledek tohoto neklidného zápasu.
Pečlivě jsem zkoumal a tříbil své myšlenky, než jsem nalezl správné řešení, které by mohlo zahojit tuto hlubokou ránu. Každodenně jsem vroucně prosil Boha o jeho svatou pomoc, přemítal jsem o lidské slabosti, o jeho sklonu k hříchu, o pokušeních, jež člověka svádějí ke zkáze – a v tomto světle jsem se znovu a znovu vracel ke svému současnému stavu.
Nebyl jsem nevědomý o Božím hněvu nad syny Leviho a Izraele, kteří si brali cizí ženy. Byl jsem si vědom nebezpečí takového svazku. Přesto jsem však vždy dospěl k závěru, že jsou-li mé úmysly čisté, vedené vírou a dobrem, pak nemohou pocházet od zlého.
A právě když jsem si myslel, že jsem nalezl klid, přišlo ke mně nové – tentokrát však milostivé pokušení, které znovu otřáslo mými nejhlubšími přesvědčeními.
Navíc k tomu všemu mě posiluje její velká náklonnost ke mně, její touha být vyučována a zasvěcena do poznání Boha, její schopnost porozumět pravdě, její vnímavost a ochota přijmout jakékoli dobré podněty, a také její vlastní vnitřní podněty, které mě vedou k tomuto kroku.
Co bych měl tedy dělat? Mám být tak nepřející, že bych odmítl vést slepého na správnou cestu? Mám být tak nelidský, že bych odmítl dát hladovému chléb? Mám být tak bezcitný, že bych neposkytl oděv tomu, kdo je nahý? Mám pohrdat naplněním těchto zbožných povinností křesťana? Mám dovolit, aby mne obyčejný strach z lidského posměchu zadržel od toho, abych lidem odhalil duchovní dílo Boží, které mi bylo každodenně v meditacích a modlitbách svěřeno? Bůh zapoví!
Jsem pevně přesvědčen, že to vše se mi přihodilo pro mou věčnou spásu a ke slávě Boží, a doufám, že mě jeho nebeská milost povede tak, že skrze svou věrnou námahu a křesťanskou práci dosáhnu toho požehnaného zaslíbení, jež bylo proneseno svatým prorokem Danielem: “Spravedliví, kteří přivedou mnohé k poznání Boha, budou zářit jako hvězdy navěky.”
Pro pravého křesťana nemůže být větší útěchy, ani většího povzbuzení k tomu, aby zasvětil celý svůj život naplnění této pravdy, ani většího zisku v podobě útěchy, než si lze přát v hodině smrti a v den Posledního soudu.
Dále jsem četbou Písma a rozhovory s čestnými a zbožnými lidmi získal ne malé povzbuzení, kromě serena mea conscientia, jasnosti mého svědomí, prostého veškeré nečistoty, quae est instar muri ahenei, které je mi jako měděná hradba. Kdybych měl podrobně popsat všechny vnitřní zápasy a zbožné myšlenky, které se ve mně střetávaly, byl by to jen zdlouhavý a nepotřebný svazek. Věřím však, že to, co jsem zde uvedl, postačí, abyste porozuměl mým upřímným záměrům – jak v tom, že plním svou povinnost vůči Bohu, tak i v tom, že ji plním vůči Vám, do jehož moudré správy se pokorně svěřuji, pro jeho slávu, Vaši čest, dobro naší země, prospěch této kolonie a pro obrácení jednoho zatím neznovuzrozeného člověka k víře v Krista – což nechť Bůh milostivě dopustí pro svého drahého Syna, Ježíše Krista.
A pokud snad prostý lid, který posuzuje skutky všech lidí pouze podle vlastní zkaženosti, bude mne tupit a posmívat se mému zbožnému úsilí, nechť vědí, že není to žádná hladová touha po tělesném ukojení, co mě vede – neboť kdybych byl smyslněji založen, mohl bych své žádosti uspokojit jinak, třebaže ne bez provinilého svědomí, ale s křesťankou líbivějšího vzhledu a bez obav z hříchu tak těžkého a nezákonného.
Nejsem v tak zoufalém stavu, abych nebral v úvahu vlastní osud. Neztratil jsem naději, že se ještě jednou vrátím do své vlasti. Nejsem bez přátel. Nejsem bez urozeného původu, takže bych tam nemohl naleznout sňatek ke své plné spokojenosti. Nezanevřel jsem na své dosavadní naděje. Nejednám lehkovážně, ani bez uvážení toho, co to může znamenat pro lásku mých přátel.
Ale pokud si Bůh přeje, aby se mnou naložil tímto způsobem – a já sám si vroucně přeji naplnit záměry, které jsem výše vyložil – přijmu to srdcem pokorným jako božský úděl, který mi byl uložen. Nepřestanu (s Boží pomocí), dokud toto svaté dílo nenaplním a nepřivedu k dokonalosti, přičemž se každodenně budu modlit, aby mi Bůh žehnal k věčné spáse mé, její i všech zúčastněných.
A tak si nepřeji žít déle, než dokud mé odhodlání povede k tak vznešeným a zbožným cílům, jaké jsem zde popsal. Bez pochybností o Vaší vlídné shovívavosti se loučím a prosím Všemohoucího Boha, aby na Vás vylil hojnost své nebeské milosti, jak jen Vaše srdce může přát a toužit.
A tak zůstávám, zcela oddán Vašim službám, ochoten být Vám kdykoliv k dispozici, John Rolfe
