Husitské období českých dějin se vzpírá jednostranným výkladům. Idealizace „Božích bojovníků“ stojí v protikladu s hospodářským a kulturním úpadkem, který zemi během husitských válek postihl, realitě však neodpovídají ani zjednodušující odsudky, líčící husity bez potřebného rozlišení jako pouhé „lupiče a žháře“. Obě tato hodnocení přehlížejí skutečnost, která je pro dějiny husitství příznačná, totiž, že se nejednalo o kompaktní hnutí s jednotnou organizací, pevnou hierarchií, přehlednou náboženskou naukou a jasnými válečnými cíli.
Pravice, střed a levice
Naopak, šlo o široké řečiště názorových proudů, skupinových zájmů, ideálů i osobních ambicí, jehož jednotlivé frakce byly sice schopny pod vnějším tlakem spolupracovat, nikdy však mezi nimi nebylo dosaženo skutečné jednoty. Společný husitský program čtyř článků čili Čtyř artikulů pražských přijali sice účastníci slavného Čáslavského sněmu roku 1421 za zemský zákon, tato shoda však byla možná jen díky vágnímu znění textu artikulů, do něhož si různé skupiny mohly promítat, a také promítaly, různé obsahy. Dokonce i společný znak kalicha a požadavek prvního z pražských artikulů na přijímání Krista věřícími při bohoslužbě oběti pod obojí způsobou byl různými frakcemi husitů chápán velmi odlišně.
V zásadě lze rozlišit tři základní proudy husitských skupin, které je možno s vědomím hrubého zjednodušení označit novověkým politickým názvoslovím jako pravici, střed a levici. První z nich tvořili pražané, universitní mistři a husitská šlechta, střed představovala většina husity ovládaných měst a na levici stála táborská obec, lidové vrstvy a výstřední náboženské skupiny. Během válečných let se ovšem tyto okruhy různým způsobem přeskupovaly a měnily se i postoje konkrétních osobností. Tak například nejslavnější z husitských vojevůdců, Jan Žižka z Trocnova, je v obecném povědomí zapsán jako vrchní hejtman táboritů, ve skutečnosti však tohoto postavení dosáhl teprve na počátku roku 1421, tedy až po svých geniálních vítězstvích u Sudoměře, Mladé Vožice a na Vítkově, a už v lednu 1423 se pak kvůli ideovým sporům s tábority rozešel.
Vedl potom svaz východočeských husitů, takzvaných orebitů, a to až do své smrti v říjnu 1424. Dělicí linii jednotlivých frakcí určovaly tři vzájemně se prolínající hlediska: náboženské názory, politické cíle a skupinové zájmy. Pokud jde o náboženství, objevovali se mezi nimi buď postoje konzervativní, jak tomu bylo u pražských universitních mistrů, nebo výrazně reformní, jako u většiny táboritů, nebo i zcela extravagantní, jako u sekt takzvaných pikartů či adamitů, kteří opovrhovali tradiční vírou i společenskými normami. Kronikář Vavřinec z Březové, patřící k umírněným husitům, o adamitech píše, že „ve dne smilnili, v noci vraždili“.
Upálení Adamitů Janem Žižkou
Tyto skupiny ovšem představovaly i v rámci husitství rozkladný prvek a netěšily se přízni hejtmanů (sám Žižka proto nechal adamity pozatýkat a upálit). Vyhroceně radikální názory se ovšem objevovaly i v řadách běžného táborského kněžstva. Dalším diferenčním znakem husitských skupin byly postoje politické, konkrétně otázka ochoty k jednání s císařem Zikmundem o míru a možnosti jeho znovupřijetí za českého krále. K tradičním stoupencům jednání patřili pražané i část husitské šlechty, k odpůrcům především táborité, za svého života také Žižka, a orebité, kteří si po Žižkově smrti začali říkat sirotci. A konečně byly dělítkem i skupinové zájmy, víceméně hmotné povahy, jakkoli často halené do ušlechtilé rétoriky.
Zatímco šlechta i měšťané chápali a pociťovali hrozivě rostoucí ekonomickou zátěž nekonečných válek, a přirozeně hledali cesty k uzavření míru, prostí příslušníci polních vojsk neviděli jinou možnost, než vést boj až k vítěznému konci, nebo vlastní smrti. Byli to vesměs venkované, kteří vědomě opustili své domovy a pole, aby vstoupili do řad Božích bojovníků, a neměli se tedy kam vrátit. V době lipanské bitvy, kdy již války trvaly patnáct let, se pro většinu těchto lidí stalo zabíjení řemeslnou záležitostí a pobyt ve vojenském táboře životním stylem. Všechny tyto aspekty se promítly i do situace a rozložení sil v předvečer bitvy, na jaře 1434.
Prokůpek a Prokop
Od roku 1426 stál v čele táboritů kněz Prokop Holý (1380-1434). Vojska sirotků byla v té době vedena knězem stejného jména, pro odlišení proto bývá někdy Prokop Holý označován přívlastkem Veliký, zatímco vůdci sirotků se říká zdrobněle Prokůpek. Prokop Holý byl ovšem nakonec chápán jako vrchní velitel obou skupin. Ačkoli jako kněz odmítal vzít do ruky meč, byl vojsku prospěšný díky svému pronikavému intelektu, který uplatnil jako stratég a taktik, a také svými dovednostmi rétorickými i přesvědčivým vystupováním, kterým dodával bojovníkům klid a odvahu. Účastnil se vítězné bitvy u Ústí nad Labem v červenci 1426, v srpnu 1427 vedl spojená husitská vojska k drtivému vítězství u Tachova, dalšího úspěchu dosáhl u Nisy ve Slezsku v březnu 1428, a 14. srpna roku 1431 obrátil na útěk vojska čtvrté křížové výpravy v památné bitvě u Domažlic.
Tyto válečné triumfy daly vzniknout legendě o neporazitelnosti husitů a donutily protivníky v čele s císařem Zikmundem ke změně přístupu a k vážně míněnému vyjednávání o náboženské podstatě husitské revoluce. A tu se projevily hlavní Prokopovy schopnosti, kterými převyšoval svého geniálního předchůdce Jana Žižku, totiž jazykové znalosti a vzdělání. Prokopův životní příběh se od Žižkova zásadně lišil. Zatímco jednooký hejtman vzešel z chudých poměrů nižší šlechty, od mládí se živil jako profesionální válečník a sbíral bojové zkušenosti na válečných polích u nás i v různých koutech Evropy (v polských službách a snad i na bojištích stoleté války), Prokop pocházel z bohaté pražské patricijské rodiny. Se svým strýcem podnikl v mládí obchodní cesty do Francie, Španělska a Itálie.
Navštívil ale i Boží hrob v Jeruzalémě a absolvoval pak kněžská studia. Je o něm také známo, že měl zálibu v knihách, ale i v jistém životním luxusu, kvůli kterému jej později jeho kritici v řadách táborského vojska opakovaně obviňovali z údajně nespravedlivého dělení kořisti. Jak se Prokop dostal mezi husity není přesně známo, jedna z prvních zpráv ho zmiňuje již k roku 1419 v doprovodu Jana Žižky.
Církevní koncil v Basileji
Každopádně jej roku 1420 nacházíme v řadách táborského kněžstva, kde zprvu působí jako radikál a zdá se, že byl ovlivněn i extrémními náboženskými proudy, zejména pikarty, později se však jeho pozice mění a v roce 1423 už zastává v náboženských otázkách spíše konzervativní postoj (radikálové mu například vyčítají, že „slouží mši v ornátu“). Ani odpůrce husitů, italský kronikář a diplomat Eneáš Silvius Piccolomini (1405-1462), pozdější papež Pius II., který s Prokopem osobně několikrát jednal, nemůže zamlčet jistou míru obdivu k jeho vzdělání, bystrosti úsudku a osobnímu charismatu.
Od roku 1431 probíhal v Basileji nový církevní koncil svolaný tehdejším papežem Evženem IV. (1383-1447) a papežský legát, kardinál Cesarini (1398-1444), který osobně zažil debakl křižáckých vojsk u Domažlic, byl pověřen vyzvat husitské vůdce k účasti na koncilu a k jednání o husitských požadavcích vyjádřených ve Čtyřech artikulech pražských. Prokop se v čele husitské delegace skutečně zasedání koncilu osobně zúčastnil.
Ačkoli učené disputace v Basileji zprvu nepřinesly očekávaný smír, nebyla jednání přerušena, ale během let 1433-1434 pokračovala v Praze prostřednictvím smíru nakloněného diplomata Jana Palomara (†1450). Značná část husitské šlechty byla během těchto jednání získána pro uzavření míru za příslib církevního povolení přijímat pod obojí způsobou, tedy pro dohodu později známou jako Basilejská kompaktáta. Ke stoupencům dohody patřil například vlivný Menhart II. z Hradce (1398-1449), pozdější pražský purkrabí, nebo někdejší orebitský hejtman Aleš Vřešťovský z Rýzmburka (1442), známý svou osobní nezištností. Prokop Holý osobně neměl proti obsahu kompaktát námitky, nicméně věděl, že mezi radikály budou ústupky církve vnímány jako nedostatečné.
Plzeňský velbloud
Ostatně i jeho samotného popuzovaly invektivy některých koncilních představitelů, kteří vytrvale husity označovali slovem kacíř. Své pobouření nad tím dával zřetelně najevo už v Basileji. Úvahy o možném přijetí císaře Zikmunda za českého krále pak chápal je jako faktickou zradu. Jelikož byl přesvědčen, že ochota papeže a koncilu k ústupkům, stejně jako ochota husitské šlechty k dohodě, je přímo úměrná demonstraci síly, rozhodl se obnovit obléhání Plzně, která byla centrem českých katolíků a dlouhodobě odolávala všem pokusům husitů o dobytí. V létě 1433 shromáždil Prokop před plzeňskými hradbami třináct tisíc bojovníků. K nim ještě na podzim přibylo vojsko vracející se z výbojů, takzvaných spanilých jízd. Vedl je hejtman Jan Čapek ze Sán, který se později stal známou postavou bitvy u Lipan. Ale nepředbíhejme. Přes popsanou vojenskou sílu bylo i čtvrté obléhání Plzně husity neúspěšné. Obráncům se podařilo nejen odrážet husitské útoky, ale také vlastními výpady útočníky ohrožovat. Při jednom z nich Plzeňané dokonce ukořistili v nepřátelském ležení velblouda, někdejší dar polského krále husitům. Ukořistěný velbloud se tehdy dostal i do plzeňského městského znaku a dodnes zdobí etiketu každé pivní lahve Prazdroje.
Zájmy jednotlivých křídel husitů se mezitím stále více vzdalovaly a Prokop potřeboval pro udržení své autority úspěch, Plzeň se mu však nepodařilo dobýt ani vyhladovět. Naopak, nedostatkem zásob začali brzy trpět sami obléhatelé. Táborský hejtman Jan Pardus byl vyslán získat potřebné zásoby rabováním v Bavorsku, na zpáteční cestě byl však zaskočen bavorskými vojsky. Do husitského ležení se vrátil poražen, se ztrátou několika stovek mužů a veškeré kořisti. Jeho návrat definitivně zlomil bojovou morálku obléhatelů, kteří nakonec vypověděli poslušnost i samotnému Prokopovi. Napadli jej, zajali a dočasně uvěznili.
Pražský Svatomartinský sněm
Když ho po několika dnech zase propustili a žádali, aby se znovu chopil vrchního velení, odmítl to a od vojska odjel. Znechucen úpadkem disciplíny v řadách táborsko-sirotčí koalice zamířil do Prahy, kde pak na Novém Městě v dalších měsících pobýval. V listopadu 1433 v Praze zasedal Svatomartinský sněm, jehož se Prokop ještě aktivně účastnil. Sněm zvolil za zemského správce výše již zmíněného Aleše Vřešťovského z Rýzmburka, který patřil ke stoupencům dohody s koncilem. Navzdory tomu, možná i po posledních hořkých zkušenostech, Prokop tuto volbu podpořil. Poté se na dlouhou dobu čtyř měsíců prakticky stáhl z veřejného života.
V březnu 1434 se k alianci šlechty a měst přidali také pražané, vedení zástupci Starého Města pražského. Staroměstští husité patřili k umírněnému křídlu a přáli si smír s koncilem i Zikmundem. Naopak husitští představitelé Nového Města pražského, mezi nimiž pobýval od svého odchodu od vojska i Prokop Holý, představovali radikální směr a byli v úzkém spojení se sirotčími vojsky, jež dosud s tábority obléhala Plzeň. Příklon pražského svazu k příznivcům dohody nesli novoměstští velmi těžce, a nakonec se rozhodli zvrátit vývoj událostí násilím. Oblehli Staré Město a snažili se jeho představitele přimět ke změně postoje vůči koncilu i Zikmundovi. Marně.
Staroměstští doufali v pomoc zemského správce Aleše Vřešťovského. Ten v té době shromažďoval vojsko o síle šesti tisíc mužů v blízkosti Kutné Hory a vzkázal sirotkům s tábority, aby nestáli v cestě míru, nebo bude nucen proti nim zasáhnout. Tato varování vytvořila obecné přesvědčení, že se zemský správce chystá zasáhnout na pomoc Plzni. Skutečnost však byla jiná. Dne 5. května 1434 vpadl Aleš Vřešťovský v čele svého vojska do Prahy. Obsadil Hrad i Staré Město a zaútočil na novoměstské radikály. Po krátkých potyčkách Nové Město ovládl. Jen nemnozí vůdcové radikálů si zachránili životy útěkem, většina byla pobita.
Sirotčí vojsko
Také Prokop Holý onoho dne uprchl z Prahy. Ačkoli se v mnohém od typických husitských radikálů lišil, a, jak bylo popsáno výše, nemohl si o morálním stavu jejich bojovníků už dělat žádné iluze, přece nebyl schopen vyrovnat se s představou uzavření smíru se Zikmundem, a raději se znovu vrátil k sirotčímu vojsku. Tento návrat se mu patrně stal osudným! Válečná situace se nevyvíjela pro radikály příliš šťastně. Téhož dne, kdy vojsko Aleše Vřešťovského obsadilo Nové Město, došlo k rozhodujícímu zlomu také v boji o Plzeň. Do obleženého města se totiž podařilo dostat zásoby potravin postačující minimálně na dva měsíce. Zasloužil se o to husitský pán Přibík z Klenové, muž, který se o osm let dříve proslavil, když dobyl s minimem mužů město Stříbro, a býval považován za nevypočitatelného škůdce a hubitele katolických držav na Plzeňsku. Tentýž Přibík ovšem nyní stál na straně dohody a vložil své schopnosti do služeb jejích stoupenců, takže dokázal doručit obráncům katolické Plzně tolik potřebné zásoby. Bylo zřejmé, že další obléhání města je beznadějné.
Prokop prchající z Prahy proto napsal do ležení obléhatelů list, aby opustili západ Čech a vydali se „pomstít krev bratří“ padlých na Novém Městě. V půlce května se na tuto Prokopovu výzvu skutečně shromáždila před Prahou vojska radikálů. U vsi Jirny se utábořilo sirotčí vojsko vedené Janem Čapkem ze Sán, u Krče leželo vojsko táboritů. Radikálové věřili, že se jim podaří vylákat vojsko zemského správce ven z městských bran. To se však nestalo. Obránci věděli, že se jim blíží pomoc, a ukázněně se drželi za hradbami.
Katoličtí bojovníci z Plzně
Na pomoc Praze totiž přicházeli katoličtí bojovníci z Plzně a západních Čech, kteří hodlali radikálům vrátit útrapy minulých let. Před Prahou se plzeňští spojili také s oddílem vypraveným z Karlštejna a s rožmberským bojovým sborem, vedeným rytířem Mikulášem Krchlíbcem. Když se sirotci a táborité dozvěděli o blížícím se nebezpečí, urychleně od Prahy odtáhli směrem ke starobylé Kouřimi. Nedlouho po jejich odchodu se u Záběhlic sešla vojska novopečených spojenců: umírněných husitů a katolíků. Jejich spojeným silám stál v čele známý husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka (1360-1438). Bořek zahájil postup ve stopách sirotků a táboritů. Aby je pak vylákal z opevněné Kouřimi, předstíral 27. května 1434 útok na sirotky ovládané město Český Brod.
Sirotčí a táborská vojska skutečně vytáhla Brodu na pomoc. Když však jejich vůdci zjistili, že před městem stojí značné množství nepřátel, kteří se ale nemají k rozhodnému útoku, dostali oprávněné obavy, aby nepadli do pasti, a zastavili se proto u vesničky Lipany, na půli cesty mezi Kouřimí a Českým Brodem. Tam zaujali strategicky mimořádně výhodnou pozici na svahu Lipské hory. U nedaleké vsi Hřiby rozvinulo své řady vojsko Bořkovo. Obě seskupení měla zhruba stejnou výzbroj, v obou se nacházely vozové hradby, cepníci, práčata a legendární hejtmani minulých let.
Počty vojsk byly také obdobné. Bořek disponoval asi třinácti tisíci muži pěchoty a třinácti sty jezdci, Prokop, který se opět stal vůdcem radikálů, měl asi deset tisíc pěších a sedm set jezdců, zato však výhodnější postavení, které bylo možno hodnotit jako takřka nedobytné. U vědomí přibližné vyrovnanosti sil a ve snaze zabránit bratrovražednému boji nabídl zemský správce Aleš Vřešťovský radikálům nejprve vyjednávání, zda by sporné otázky nebylo možno vyřešit dohodou. Prokop Holý souhlasil a skutečně začala jednání zástupců obou stran, která se však brzy ukázala jako marná a o dalším osudu království se mělo „rozhodnout pěstmi“.
Klamný manévr u Lipan
Ještě v době jednání, v předvečer bitvy, se v táboře radikálů odehrála kuriózní příhoda. Ke shromážděným bojovníkům tam začal naléhavě promlouvat jeden z bojovných táborských kněží, hejtman Bedřich ze Strážnice, a vyzývat je, aby za každou cenu přijali nabízenou dohodu. Setkal se s hromadným odporem a musel okamžitě opustit tábor radikálů. Odjel z bojiště i se svým jízdním oddílem čítajícím plné tři stovky jezdců, což byla pro Prokopovo vojsko citelná ztráta. Druhého dne byla nikam nevedoucí jednání ukončena a v odpoledních hodinách vypukla bitva.
Zahájili ji táborité nepříliš účinnou palbou z děl. Vojska spojenecké aliance zachovala klid a jejich bojovníci v čele s Divišem Bořkem zaklekli ke společné modlitbě. V jejím závěru se z nebe spustil lehký déšť, což měli mnozí za povzbudivé znamení Boží milosti. Rožmberský sbor rytíře Krchlíbce pak zahájil čelní postup proti vozové hradbě nepřátel, což se nemohlo jevit jinak než jako velmi neobvyklý, sebevražedný manévr. V dostatečné vzdálenosti, v bezpečí před střelbou sirotčích či táborských kuší, Krchlíbec pochod svého sboru zastavil a rozvinul jeho řady do šířky. Zároveň za jeho zády začal jakýsi rozruch, zdálo se, jako by velitel Bořkovy vozové hradby, Jan Černín z Vysoké, dal rozpojovat vozy!
Prokopovi muži se zaradovali, celá akce vypadala jako přípravy k útěku protivníka z pole, který má maskovat rozvinutá řada pěšáků. Velitelé táborsko-sirotčích vojsk se odhodlali k triumfálnímu útoku. Dali otevřít vlastní vozovou hradbu, z níž se okamžitě vyvalily zástupy nadšených bojovníků. Chování rožmberských bojovníků radikály ještě povzbudilo. Když rožmberští viděli, jak se na ně táborité a sirotci ženou, sklonili kopí a dali se na rychlý ústup.
Proražená vozová hradba
Nadšení radikálů neznalo mezí a zdálo se jim, že se opakuje některé ze slavných a drtivých vítězství minulosti, že prožívají nové Domažlice či nový Tachov. Jenže co to? Muži z Krchlíbcova rožmberského sboru se náhle zastavují, otáčejí a stavějí se překvapeným radikálům se zbraní v ruce. A co více, na bojišti se náhle objevuje početný oddíl jízdy, dosud Bořkem chytře ukrytý pod svahem hory, směrem k potoku Bylance, která tudy protéká. Byla to husitská jízda v čele se známými šlechtickými bojovníky Janem Malovcem z Pacova, Mikulášem z Landštejna či Petrem Zmrzlíkem ze Svojšína.
Jezdci se hnali vpřed s jasným úkolem proniknout do otevřené vozové hradby radikálů. To se jim také v krátké chvíli podařilo, což rozhodlo o výsledku celé bitvy. Když jezdci do vozové hradby pronikli, ještě prostup rozšířili překocením několika dalších vozů, aby mohli dovnitř proudit běžící zástupy útočníků. Pro radikály začal urputný poslední boj, který trval až do pozdního večera.
Smrt v tomto boji prokazatelně našel i vůdce sirotků, kněz Prokůpek. Mrtvé tělo Prokopa Holého naopak nebylo na bojišti nalezeno. Nad osudem tohoto mimořádného vojevůdce se proto vznáší řada otazníků, včetně možnosti, že bojiště opustil a bitvu přežil. O veliteli sirotčí jízdy Janu Čapkovi ze Sán a jeho spolubojovníku Ondřeji Keřském se to ví jistě. Když tito zkušení válečníci viděli, že bitva je ztracena, vyvedli své jezdce pryč z bojiště a zamířili směrem na Kolín, kde Keřského bratr Matěj zasedal v městské radě a kde našli bezpečné útočiště.
Čecha může porazit jen Čech!
Zpoza bezpečných kolínských hradeb pak oba velitelé uzavřeli s Bořkem z Miletínka 2. června 1434 příměří, které ukončilo léta nepřetržitých bojů. I když cesta k trvalému míru byla ještě složitá, lipanská bitva k němu otevřela dveře. Potvrdila přitom slova výše zmíněného Eneáše Piccolominiho, že: „Čecha může porazit jen Čech!“
Rozhodnutí Jana Čapka opustit bojiště uprostřed bitvy se mnohým z pozdějších generací jevilo jako zrada, tak tomu ale nebylo. Jan Čapek byl voják, a jeho rozhodnutí uchovat bojovou hodnotu svého jezdectva tím, že je stáhne z jednoznačně ztracené bitvy, bylo rozhodnutí profesionální a v dané chvíli správné. Samotného Čapka a mnohé jeho spolubojovníky z husitských válek v následujících letech čekala další vojenská dobrodružství, a to překvapivě v řadách křižáckého vojska, které bojovalo proti tureckému sultánovi Muradovi II.
