Co je Izrael? Co je židovství? Je to za zvláštní fenomén. Přesně tak zvláštní, jaký ho v průběhu dějin poznali národy, které se s ním setkaly. A tento kontakt byl málokdy klidný. Vidno to už u starověkých autorů, kteří tak či onak psali o židovství.
Židovství je rodina
„Je jeden národ, rozptýlený mezi národy a izolovaný, a jeho zákony se liší od zákonů všech národů…“ – v těchto slovech perského krále Hamana z Knihy Ester (3, 8) je kvintesence tradičního pohledu národů světa na židovství. Co je tedy židovství? Lid? Náboženství?
Lidé různých ras, barev pleti, antropologických typů, mluvící různými jazyky, žijící v různých částech světa a často se navzájem nenávidící, ale přesto spojení společnou tradicí. Jedním slovem, něco neuchopitelného, jako zvláštní fosforeskující oblak visící nad světem, který dráždí a znepokojuje ostatní národy.
Židovství je rodina, řekne většina rabínů s přesvědčením. Mnozí antisemité budou určitě souhlasit a sarkasticky vysloví slovo „rodina“ ve smyslu „mafie“. Něco, co je jako rozsáhlá síť propojeno nějakými tajnými, zcela jednoznačnými, ale pro lidstvo ne zcela pochopitelnými vlákny. Takže co je to rodina? Nebo nějaká multikulturní enkláva?
Řekněme, že každý, kdo přijme judaismus, se stává Židem; ale každý, kdo opustí judaismus, nepřestává být Židem, i když v obou případech je zde jistá méněcennost, podřadnost. Rozhodně se však jedná o znak rodiny. A v rodině, jak víme, je rodina s vlastním druhem. Židovský filozof Nachman Krochmal (1785-1840) z období Haskaly a Hegela nazval myšlenku absolutní jednoty "národní ideou" židovství. Ještě přesnější se nám však zdá definice, kterou ve 30. letech 20. století podal americko-židovský teolog Mordechai Kaplan, který nazval židovství civilizací.
Civilizace nejsou jen Židé jako celek, není to jen židovská komunita, jsou to i židovské významy, židovské cíle, židovský vliv a židovský kapitál: je to jedním slovem židovský vektor světového vývoje. To znamená, že jde o fenomén, který je zároveň jednotný, integrální, rozvíjí se v čase, má svůj vlastní systém hodnot a konečně i svůj vlastní civilizační program, který konkuruje programům jiných civilizací.
Žárlivá civilizace
Jehuda Bauer, ředitel památného institutu Jad Vašem v Jeruzalémě, zdůrazňující téma války s islámem, vyjádřil myšlenku židovské civilizace takto: "Židé nejsou ani národ, ani náboženství. Jsou civilizací a tato civilizace má své vlastní civilizační poslání. Nebudou tolerovat konkurenční islámskou civilizaci, stejně jako netolerovali křesťanský svět a komunismus. Proto je válka s islámem nezbytná.”
Tato civilizace je však dosti neobvyklá: na rozdíl od téže islámské civilizace nemá svůj vlastní životní prostor, své přirozené národně kulturní jádro. Dokonce ani svůj jednotný kulturní kánon: Sefardové se téměř nepodobají Aškenázům a oba se nepodobají Karaimům atp. Národ knihy? Ano, ale ještě to není krev, půda ani kultura.
Každou sektu od gnostiků až po manichejce lze nazvat „národ knihy“. Nestávají se však lidem, národem ani civilizací. Existuje ještě neobvyklejší bod: jsou-li Židé civilizací, je to civilizace, která se šíří v čase, ne v prostoru, a většinu své historie existuje na principu sítě: Židé jsou roztroušeni po celém světě a jsou navzájem propojeni na principu mikrosystémů v rámci velkého systému. Což opět není charakteristické pro civilizaci, ale spíše pro tajnou společnost nebo řád.
Například templáři, kalvínské kongregace, zednářské kluby nebo Komunistická internacionála – můžeme je nazvat civilizacemi? Mimochodem, akademik A. Losev nazval marxismus novou reedici judaismu v moderní éře. Můžeme s tím souhlasit? A pokud ano, můžeme marxismus (s Marxem jako Jahvem a Mojžíšem zároveň) nazvat civilizací?
Nazýváme-li stále židovství civilizací, musíme připustit, že pro tuto civilizaci je charakteristické nejen pronikání do těla jiné civilizace, ale také aktivní pronikání do jejího autentického civilizačního jádra a aktivní působení na jeho změnu. A když se jí to podaří, je schopna tuto autentickou civilizaci zcela změnit. Tak tomu bylo například v případě kmene Chazarů a moci Chazarského kaganátu. Tak tomu bylo i v případě Osmanské říše, kde tajná organizace odpadlických Židů "Denmeh", stoupenců mesiáše - poraženého Sabbataje Zviho, vytvořila politickou stranu "Jednota a pokrok", svrhla moc sultána a nastolila demokratický režim "mladých Turků" (viz: Sabbataj Zvi).
Revoluční vášeň
To znamená, že ve vztahu k autentické civilizaci se tato civilizace může chovat velmi agresivně, přesněji řečeno revolučně. A právě toto revoluční chování by mělo být uznáno jako její základní strategie. Nebudeme se tedy příliš divit, pokud v samotném jádru posvátného kánonu této civilizace najdeme stejnou revoluční vůli změnit svět.
Vezměme si například biblickou knihu Exodus a čtěme ji jako vyprávění o duchovní revoluci proti základům egyptské civilizace. Navíc o revoluci, která končí zavražděním krále. Totéž zavraždění krále (utopení faraona a jeho vojska) se objevuje jako základní pokyn Jahve svému rodícímu se lidu, jako příklad a poučení pro všechny následující časy.
„A Pán zatemnil faraónovo srdce… A pronásledoval izraelské syny… A Pán řekl Mojžíšovi: „Vystři ruku nad moře a ať se voda obrátí proti Egypťanům, proti jejich vozům a jezdcům““ (Gn 14, 8; 14, 26). Tak Jahve rukou vůdce Mojžíše zničí faraónovu armádu v čele s egyptským králem. Refrénem tohoto činu je vítězná píseň Izraelitů: „Porazil jsi ty, kdo se vzbouřili proti tobě… Slyšeli to národy a chvějí se…“ (Gn 15,7; 14,26). (Gn 15,7; 15,14). Jahve a jeho lid se zde ukazují jako jeden celek. A zabití krále se stává slavnostní apoteózou jejich společného revolučního činu.
Právě toto ontologické spojení mezi židovstvím a revolucí konstatuje židovsko-německý filozof a znalec judaismu Jacob Taubes (1923–1987). Ve své pozoruhodné monografii Západní eschatologie uvádí „Základní postoj Izraele k životu“. Nebo ještě jinak: "Izrael jako místo revoluce." To znamená, že Izrael tvoří dějiny a tvoří je prostřednictvím revolucí, jejichž konečným cílem musí být celosvětový triumf Jahve: „Hlas Boží zaznívá, aby připravil poušť světa pro království“.
Revoluční vášeň židovství je tedy vůle změnit svět. To je totiž Jahveho civilizační úkol pro Izrael: tento svět musí být podroben pod pevnou rukou Jahveho. Toto je historický civilizační program Izraele. A pokud, jak jsme si již všimli, židovství není civilizací v prostoru, ale v čase, pak je jeho historický program třeba uznat za nejrozsáhlejší v čase.
Smuteční záhyb v tváři
Lze dokonce říci, že tento program i jeho nositel jsou zakořeněny v samém srdci dějin. Nebo dokonce nazvat židovství nosnou strukturou dějin, či slovy N. Berďajeva „metafyzickou osou dějin“: „Osud židovství je nepochopitelný, racionálně nevysvětlitelný, vždy poukazuje na mystický smysl dějin. v průběhu dějin… Židovství je agonií dějin, tragédií světových dějin…”.
„Věčný Žid“ – právě konotace času a dějin jsou v tomto přívlastku Žida mezi národy světa nejsilnější. A právě zde se pohled národů, filozofů a Židů na sebe samé nejvíce podobá. Židé už dávno opustili ghetto, masově se emancipovali od židovského náboženství jako takového a zdá se, že už dávno měli být asimilováni mezi evropské národy.
Všechny tyto zdánlivě dávno ztracené nitky spojující židovství jsou však živé a zdravé, stejně jako samotní Židé v každé době a v každé situaci – zachyceni společným vírem, společným vektorem právě židovských významů, židovského pohledu na věci a židovských cílů. „Mystická bázeň“, o které psal Berďajev a která spojuje židovství nad vší racionalitou, je pochopitelná. Žid odmítl Krista, čímž odmítl i jeho „břemeno, které je lehké“. A teď je nucen nést břemeno země, břemeno času, břemeno dějin, ale – mimo jakékoli možnosti jejich řešení.
Žid předpokládá jeho řešení kdesi v budoucnosti, na konci dějin, v „milénii“ (nadcházejícím tisíciletém království), ke kterému nadále tvrdohlavě usiluje po cestách nekonečného času. Stín tohoto břemene padá na tvář každého Žida (pokud vědomě neodmítá své židovství). „Síla sebezáchovy židovství je skutečně mimořádná a obdivuhodná. Berďajev pokračuje: “Neštěstí v tváři každého Žida je smuteční záhyb, je tam pečeť mystického osudu Izraele. Žid nemůže být jen jednotlivcem sám o sobě, vždy je organickou součástí Izraele a jeho osud je tajemně spojen s osudem jeho lidu…” .
Přesně tak: osobnost Žida se rozpouští v jeho začlenění do židovství (od kterého ho často neuchrání ani emancipace). A váha tohoto „začlenění“ je jako supertěžká hvězda, která vtahuje židovskou duši na svou oběžnou dráhu. Těžiště této „hvězdy“ je téměř nepřekonatelné: je to váha celých světových dějin, celého času zatíženého hříchem. Proto se zdá, že Žid je zbaven jakékoli svobody volby, svobody vůle, a tedy i osobnosti. I když se Žid zřekl svého židovství, kdykoli ho může dostihnout jako osud.
Proměna světa
A je-li Kristovo břemeno lehké, břemeno Žida je opravdu těžké: proto ten „smuteční záhyb“ a tato „pečeť mystického osudu“. Žid nikdy nemůže být dokonale šťastný, nikdy nemůže být zcela klidný a mírumilovný, nikdy nemůže být zcela spokojen. Setrvačnost dějin, setrvačník uvedený do pohybu "smlouvou s Jahvem" ho žene stále dál a dál. Mircea Eliade píše o stejném hlubokém propojení mezi židovstvím a světovými dějinami: "Proroci byli první, kteří dali dějinám hodnotový rozměr. Od nynějška budou mít historické události svou vlastní hodnotu, protože je určuje Boží vůle. Jim předtím nemohlo dát nic. Proto je oprávněno tvrdit, že to byli právě staří Židé, kteří objevili význam dějin….”.
Židé tedy „objevili smysl dějin“, když si tento smysl uvědomili jako světovou moc Jahve a vytrvale směřují k vytyčenému cíli. Všechno tak, jak to dělali před třemi tisíci lety, když čekali na naplnění dějin, na konec dějin a na příchod mesiáše. Toto čekání je to nejdůležitější, to nejhlavnější v židovství. Takže samotný fenomén židovství lze vnímat v jeho celistvosti jen odsud, při pohledu z tohoto krajního bodu "naplnění očekávání".
A všechny spory o židovství („národ? náboženství? rodina? civilizace?“) lze vyřešit jen z tohoto krajního bodu: neboť židovství je jen jedno nekonečné, přes celou váhu nevykupitelného času, přes celé dějiny světa, očekávání příslibu:
„Dám tobě a tvému potomstvu celou zemi… navěky“ (Gn 13, 15). Teprve v tento požehnaný den si Žid může konečně odpočinout od naplnění svého nesmírného historického díla. Za blížící se poslední "Jahveho den", poslední a věčný šabat, se modlí každé židovské společenství na každém místě svého rozptýlení na zemi, každý den svého pobytu na ní:
"Věříme, že proměníme svět vládou Všemohoucího."
