Píší se 60. léta 3. století po Kristu. Končí pronásledování křesťanů za císaře Valeriána. Křesťané poté zakoušeli období relativní svobody, kdy si dokonce mohli stavět chrámy. Domnívali se, že tak to zůstane už navždy. Jenže omyl! Mladou církev ještě čekalo nejtěžší a nejkrutější pronásledování za císaře Diokleciána a jeho nástupců. Započalo roku 303.
Mučedníků bylo velmi mnoho. Historik Eusebios z Caesarei píše o masových popravách deseti až sta křesťanů denně roku 305 v Egyptě i jinde. Raději šli na popraviště, než by zapřeli víru a zradili Krista. Právě z té doby je známo nejvíce mučedníků, např. lékaři sv. Kosma a Damián, biskup Petr z Alexandrie, Pankrác, Mořic aj.
Pro Krista umírali v době pronásledování prvních křesťanů i papežové, tedy římští biskupové. Posledním z nich byl sv. Eusebius kolem r. 310. Unikl sice popravě, ale nikoli deportaci na Sicílii, kde zemřel v důsledku útrap, které mu tam pronásledovatelé způsobili.
V té době již ale pronásledování křesťanů ze strany římské státní moci sláblo, až přestalo úplně. Roku 313 císař Konstantin Veliký vydal svůj pověstný milánský edikt, jímž udělil Církvi svobodu, proto Eusebius nebyl popraven, nýbrž pouze deportován. Volnosti pro Církev udělené milánským ediktem se ale již nedočkal, to se poštěstilo až jeho nástupci Miltiadovi.
Eusebiův pontifikát trval jen krátce, pouhý jeden rok. Víme o něm jen to, co zaznamenal ve 2. polovině 4. stol. papež sv. Damas na jeho náhrobku, kam dal vyrýt základní životopisná data tohoto světce. Byl to původně lékař, Řek žijící v Římě. Stal se knězem a posléze římským biskupem čili papežem univerzální církve.
Za jeho pontifikátu se mnozí z těch, kteří za Diokleciánova pronásledování odpadli, chtěli vrátit zpět do Církve. Papež Eusebius souhlasil, odmítl herezi bludaře Novaciána z 50. let 3. století, který kategoricky vylučoval možnost návratu odpadlíků a heretiků. Trval však na tom, že tito lidé musí nejprve vykonat pokání za svůj hřích odpadu.
Právě toto se ale stalo kamenem úrazu pro jistého Heraclia, jenž hlásal, že tito navrátilci nepotřebují žádné pokání. Eusebios ale trval na autentické katolické nauce, která učila a učí, že bez lítosti a pokání není odpuštění.
Císař Maxentius rozkázal vypovědět Eusebia na Sicílii do vyhnanství, kde krátce nato zemřel. Jeho nástupce Miltiades již v době svobody po milánském ediktu nechal jeho ostatky převézt do Říma, kde jeho hrob se stal předmětem všeobecné úcty.
Sv. Eusebius je dnes aktuální proto, poněvadž mnozí katolíci podobně jako tenkrát podceňují nezbytnost lítosti, rozhodnutí nepokračovat ve hříchu a pokání pro odpuštění hříchů. Mnohá vyjádření církevních autorit je v tom dokonce utvrzují.
Sv. Eusebius se tak stává světcem, jenž připomíná autentickou katolickou nauku, kterou věrně hájil. Kéž by dnešní hierarchové se chovali dle jeho příkladu!
