Když roku 314 stanul Silvestr na Petrově stolci, vstupoval do světa, který se před očima měnil k nepoznání. Byl posledním papežem, který si pamatoval éru skutečného pronásledování. Jen rok před jeho nástupem vydal císař Konstantin spolu s Liciniem slavný Milánský edikt, jenž ukončil staletí krve a slz.
Mnozí by v takové chvíli propadli euforii vítězství. Silvestr však projevil tu vzácnou ctnost, která činí velkými pastýře duší - pokoru spojenou s vizí. Věděl, že Bůh mu svěřuje úkol nebývalý: převést Církev z podzemí na světlo, aniž by ztratila duši katakomb. Musela zůstat věrná mučedníkům a zároveň se stát viditelnou pro celý svět.
V této prozřetelnostní shodě časů se ukazuje Boží ruka. Konstantin, bývalý uctívač Slunce nepřemožitelného, prošel svým obratem u Milvijského mostu. Silvestr, vychovaný v týchž katakombách, kde se modlili mučedníci, byl připraven vést Církev touto zásadní proměnou. Jeden přinášel moc a prostředky císařství, druhý moudrost a duchovní autoritu.
Silvestr pochopil, že svoboda přináší nové výzvy. Katakombální jednoduchost musela přejít v chrámovou vznešenost - ne z pýchy, ale proto, že Kristus zaslouží nejkrásnější příbytky, jaké lidské ruce dokážou vytvořit. Podzemní liturgie, šeptaná ve stínu smrti, mohla konečně zazpívat svobodně pod klenbami bazilik. A přesto bylo třeba zachovat ducha prvních věřících, jejich horlivost, jejich ochotu položit život za víru.
Architekt věčného Říma
První ze Silvestrových chrámů byla Lateránská bazilika, darovaná Konstantinem přímo papeži. Dodnes nese titul "matka a hlava všech kostelů města i světa" - Omnium urbis et orbis ecclesiarum mater et caput. Zde Silvestr ustanovil papežské sídlo, zde se konaly největší liturgie, zde se formovala římská tradice bohoslužby. Laterán se stal viditelným centrem jednoty Církve, místem, odkud papežové vládli nejen Římu, ale celému křesťanskému světu.
Ještě monumentálnější byla bazilika svatého Petra, postavená nad hrobem prvního z apoštolů. Konstantin nechal strhnout část Neronova cirku a vybudovat ohromný chrám právě tam, kde podle nepřetržité tradice spočívá ten, jemuž Kristus svěřil klíče od nebeského království. Silvestr při svěcení tohoto chrámu spojil minulost s budoucností - Petr, jenž zemřel hlavou dolů na kříži, dostal konečně příbytek hodný jeho oběti. A každý budoucí papež, vstupující do této baziliky, si připomínal, že stojí na stejném místě jako první z nich.
Santa Croce in Gerusalemme, chrám zasvěcený svatému Kříži, ukrýval poklady přivezené císařovnou Helenou ze Svaté země - části Kříže, hřeby, trny z koruny. Silvestr pochopil, že tyto relikvie nejsou pouhými památkami, ale mosty mezi Jeruzalémem Kristovy umučení a Římem Petrova mučednictví. Křesťanství přestávalo být pouze vzpomínkou na palestinského kazatele - stávalo se skutečností přítomnou v srdci impéria.
Ale Silvestr nebyl jen stavitelem kamenných chrámů. Jeho největším dílem bylo vytvoření liturgického řádu, který dával křesťanské bohoslužbě důstojnost a krásu. Zavedl pořádek do římských obřadů, ustanovil titulární kostely pro kněze, organizoval klérus podle hierarchie, která měla přetrvat staletí. Nebyl to jen správce, ale tvůrce té velkolepé syntézy, kterou dnes nazýváme římskou tradicí.
Strážce pravé víry
Vnější svoboda však přinášela nové nebezpečí. Právě když křesťané přestali umírat za víru v arénách, začala se víra sama rozkládat zevnitř. Ariánství - hereze popírající plné božství Ježíše Krista - se šířilo jako mor. A co bylo nejhorší: nacházelo přívržence i mezi biskupy, ba dokonce i císařský dvůr nakláněl sympatií k této scestné nauce.
Arius, alexandrijský kněz, učil, že Syn Boží je sice nejvznešenější z tvorů, ale přece jen tvor - stvořený, ne věčný, podřízený Otci. Znělo to rozumně, slučitelně s filosofií, přijatelně pro vzdělanou elitu.
Konstantin, toužící po jednotě své říše, svolal roku 325 do Nikáje velký koncil. Sjelo se přes tři sta biskupů z celého křesťanského světa - mnozí ještě nesli na tělech stopy po mučení z dob Diokleciánova pronásledování. Silvestr I., již starý a slabý, nepřijel osobně. Vyslal však své legáty, kteří měli hájit pravou víru s plnou papežskou autoritou.
A zde se ukázala Silvestrova velikost jiného druhu než při stavbě bazilik. Nenechal se oklamat vnějším leskem císařské přízně. Věděl, že pravda není předmětem hlasování ani kompromisu. Kristus buď je Bůh, nebo není - tertium non datur. Papežští legáti stáli pevně po boku svatého Athanasia a dalších obránců ortodoxie.
Koncil nakonec formuloval nicejské vyznání víry, které dodnes v každé mši svaté vyznáváme: "Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího jednorozeného, který se zrodil z Otce před všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem..." Každé slovo bylo mečem proti ariánské herezi.
Silvestr pochopil to, co mnozí po něm zapomínali a museli se učit znovu: že vnější triumf křesťanství nic neznamená, pokud se ztratí vnitřní pravda. Že může stát tisíc chrámů, ale pokud se v nich bude kázat falešný Kristus, jsou prázdné. Že císařská přízeň je dar, ale nesmí se stát pánem.
Tichý velikán
Papež Silvestr I. zemřel roku 335, po jednadvaceti letech na Petrově stolci. Nevynikal explozivní charismatičností jako někteří jiní velcí papežové. Nebyl mučedníkem jako jeho předchůdci. Nezanechal rozsáhlá teologická díla.
A přesto patří mezi nejvýznamnější postavy dějin. Dal křesťanství formu, která přetrvala věky. Vybudoval základy, na nichž stojíme dodnes. Pochopil, že Církev potřebuje nejen svatost, ale i krásu; nejen víru, ale i řád; nejen svobodu, ale i pravdu.
Byl architektem ve dvojím smyslu: stavěl chrámy z kamene a stavěl Církev z duší. Oba typy staveb přetrvaly. Když vcházíme do kostela, když se účastníme mše svaté, když vyznáváme nicejské krédo - vstupujeme do světa, který svou viditelnou podobu získal za Silvestra I.
Není náhoda, že tradice spojila jeho jméno s tolika zázraky a legendami. Křtil prý Konstantina, uzdravil ho z malomocenství, přemohl draka. Historická kritika tyto příběhy zpochybňuje - ale sám fakt, že vznikly, něco vypovídá. Všichni cítili, že Silvestr je velkou postavou, i když jeho skutky byly mnohdy spíše tiché. Proto si kolem něj vytkala legendy hodné velikána.
Skutečné zázraky, které vykonal, jsou trvalejší než legendy. Postavil Církev, která přečkala pád Říma, vpády barbarů, reformaci, osvícenství, modernismus. Uchoval víru v takové čistotě, že se z ní mohli napájet všichni následující. Dal křesťanstvu tvář, v níž se dodnes poznává.
