Co je to vlastně koncil? Název pochází z latinského slova „concilium“ nebo „consilium“, což znamená „rada“ nebo „porada“. V církevní terminologii se užívá termínu „ekumenický“ neboli „všeobecný“ koncil. Jde o shromáždění biskupů Katolické církve z celého světa za účelem projednání nějaké důležité záležitosti ve věci víry a mravů, případně v otázkách církevní disciplíny nebo požadované reformy.
21. koncilů
Koncil svolává vždycky papež, pouze on je k tomu oprávněn. Ve starověku a ve středověku se na tomto aktu spolupodílel i římský císař, někdy koncil svolal dokonce sám, např. nicejský r. 325, aniž se ptal papeže na souhlas, nicméně ten musel k tomu poskytnout alespoň dodatečné schválení.
V dějinách Katolické církve se uskutečnilo celkem 21 ekumenických koncilů, první byl nicejský r. 325, poslední II. vatikánský v letech 1962-5. Z tohoto počtu 20 koncilů bylo dogmatických, to znamená, že na nich byly formulovány závazné články víry. Pouze 21. koncil, tj. II. vatikánský, byl papežem Janem XXIII., jenž ho svolal, prohlášen za ryze pastorační, kdy nedošlo k definování žádného dogmatu.
V minulosti všechny koncily byly svolávány právě proto, aby potvrdily některý z bodů neměnné nauky Církve a prohlásily ho za závazný pro všechny věřící katolíky. Dělo se tak zpravidla tehdy, když nějaká pravda víry byla od bludařů napadena a věřící se octli ve zmatku.
Je nepravdivé tvrzení odpůrců Katolické církve, že koncily formulovaly nové pravdy víry. Nikoliv, koncily pouze závazným způsobem potvrzovaly, co je a co není zjevenou naukou hlásanou Ježíšem Kristem a apoštoly. Biskupové na nich shromáždění jasně definovali, že určité tvrzení v oblasti víry nebo mravů buď je v souladu s naukou pocházející už od apoštolů a potažmo závazné pro každého katolíka, nebo s ní v souladu není a je tedy bludem, herezí. Přesně totéž činili i samotní papežové z titulu své neomylnosti ve věcech víry a mravů.
Otázka víry a mravů
Koncily řešily nejen otázky víry a mravů, nýbrž i záležitosti disciplíny, církevního práva, v případě poklesu morálky kléru a věřících nařizovaly patřičná opatření k nápravě, zabývaly se nezbytnými pastoračními reformami apod. Nejvíce proslul v tomto ohledu koncil tridentský (1545-63).
Od koncilu nutno odlišit synodu. Základní rozdíl spočívá v tom, že koncil představuje shromáždění biskupů celé církve, zatímco synoda znamená shromáždění biskupů pouze určité oblasti. Pravdou ovšem je, že církevní terminologie se v minulosti často zaměňovala, proto rozhoduje, jestli se jednalo o shromáždění biskupů veškeré církve, nebo jen daného teritoria.
Dnes ale k tomu přistupuje ještě jiné rozlišovací kritérium: papežové po II. vatikánském koncilu svolávají do Říma synody k určitým tématům, kam přijíždějí taktéž delegovaní biskupové z celého světa. Tyto synody však postrádají tu závažnost a závaznost, jakou mají koncily.
Apoštolský sněm v Jeruzalémě
Koncily mají své zdůvodnění už v Písmu sv. Nového zákona. Sv. Lukáš v 15. kapitole Skutků apoštolských líčí, jak z iniciativy sv. Pavla a sv. Barnabáše se shromáždili apoštolé v Jeruzalémě, aby projednali spor v prvotní církvi o to, jestli pohané, kteří uvěřili v Krista a dali se pokřtít, musí spolu s tím přijmout i Starým zákonem nařízenou obřízku, či nikoliv.
Pavel s Barnabášem se kategoricky postavili proti požadavku povinné obřízky, který vznášeli někteří křesťané ze židovství. Sněm apoštolů v Jeruzalémě dal Pavlovi a Barnabášovi za pravdu s tím, že noví křesťané ze židovství nemají být obtěžováni obřízkou, stačí pouze, když se zavážou k nepožívání masa obětovaného modlám, jakož i k dodržování dalších starozákonních předpisů na toto téma, a k odmítání smilstva, neboť pohané měli v této věci značně uvolněné morální názory, které si s sebou někteří novokřesťané z pohanství přinášeli (Sk 15,29).
Apoštolský sněm v Jeruzalémě se konal někdy kolem r. 50. Někteří autoři ho nazývají též „jeruzalémským koncilem“. Každopádně se stal jakýmsi předchůdcem všech pozdějších koncilů v dějinách Církve.
Až do r. 313, kdy císař Konstantin známým milánským ediktem udělil Církvi svobodu, byla Církev krvavě pronásledována. Z toho důvodu se v té době žádné koncily nekonaly, neboť z hlediska organizačního bylo obtížné něco takového uspořádat, vše by muselo proběhnout v hluboké ilegalitě, což při shromáždění většího množství biskupů ze všeho tehdy známého světa, tj. převážně z teritorií Římského impéria, bylo nesnadné utajit před úřady. Přesto ale probíhaly čas od času různé lokální synody biskupů. Jsou rovněž doloženy čilé kontakty místních církví s římským biskupem.
Ariův blud
Prvotní církev se velmi potýkala s gnostickými bludy, které odsuzovali mnozí církevní otcové, např. sv. Justin, sv. Irenej, sv. Cyprián a mnozí další. Gnostičtí heretikové tvrdili, že mají jiné, tajuplné duchovní poznání, které je vyšší než jakékoliv jiné. Je to prý poznání nezávislé na hmotě a přirozenosti, které jsou samy o sobě jednoznačně špatné a zavrženíhodné.
Nebudeme se detailně zabývat jednotlivými bludy té doby, chceme pouze konstatovat, že z nich vyrostl poté největší a nejnebezpečnější blud 4. stol. zvaný arianismus. To bylo už po vyhlášení milánského ediktu r. 313. Kněz v egyptské Alexandrii Arius učil, že Ježíš Kristus není Bohem, pouze jakýmsi nejdokonalejším andělem, eónem, proto mu nepřísluší vzdávat božskou poctu. Tím popřel i pravdu o Nejsvětější Trojici, o trojjediném Bohu Otce, Syna a Ducha Svatého, doloženou na mnoha místech Nového zákona.
Ariův blud se rychle šířil z Alexandrie do celého území Římské říše. Bylo nejvýš žádoucí a potřebné, aby k tomu církevní autority, především biskupové, zaujali patřičné a závazné stanovisko. Pravověrní katolíci, kteří se drželi apoštolské nauky o trojjediném Bohu a božství Ježíše Krista, stále hlasitěji volali po svolání celocírkevního sněmu, jenž by tuto otázku definitivně rozřešil a zamezil dalšímu šíření Ariova bludu. Proto r. 325 byl svolán koncil do Niceje poblíž Konstantinopole, nového hlavního města Římské říše, kam císař Konstantin přenesl své sídlo.
První Nicejský koncil r. 325
Ariův blud, o němž jsme psali v minulém čísle, udeřil v samotnou podstatu křesťanství. Víra v trojjediného Boha a v Božství Ježíše Krista byly od prvopočátku základními atributy hlásání pravd Božího zjevení. Proto na naléhání biskupů svolal císař Konstantin do Niceje poblíž svého nového sídla a nového hlavního města Římské říše Konstantinopole všeobecný církevní sněm, první toho druhu v dějinách Církve.
Problém Ariova bludu nebyl pouze náboženský, nýbrž i politický. Císař Konstantin chtěl křesťanství, jemuž udělil známým ediktem milánským r. 313 svobodu, učinit postupně jednotícím prvkem říše. Tento záměr byl ale stěží dosažitelný v situaci, kdy Církev se jevila jako vnitřně rozpolcená.
Vysoce vzdělaný kněz Arius získal v Alexandrii nejen značný ideový, nýbrž i politický vliv. Alexandrijský patriarcha Alexander sice Aria, když se odmítl podřídit a svůj blud popírající Božství Kristovo odvolat, exkomunikoval, nicméně na jeho stranu se postavilo několik biskupů, především Eusebios z Nikomedie, který měl v té době velikou autoritu. Také reprezentanti světské moci v Alexandrii stáli většinou při Ariovi.
Císař se nejprve pokusil o smír mezi ortodoxní a Ariovou stranou. Vyslal do Alexandrie latinského biskupa Hosia z Cordoby jako prostředníka mezi patriarchou Alexandrem a Ariem. Neúspěšně. Pravověrně smýšlející Hosius se postavil na stranu Alexandra a spolu s ním svolal lokální synodu do Antiochie, která exkomunikovala tři biskupy, stoupence Ariovy.
Konstantin, jenž v té době nebyl ještě ani pokřtěn, se proto rozhodl svolat všeobecný (ekumenický) sněm všech biskupů říše do Niceje, aby spor definitivně rozhodl. Ten proběhl r. 325 jako první shromáždění biskupů veškerého tehdy známého světa a vstoupil do církevních dějin jako I. nicejský ekumenický koncil.
Průběh sněmu
Setkalo se na něm více než 300 biskupů ze všech částí Římské říše. Se svoláním sněmu souhlasil i papež sv. Silvestr I., jenž vyslal do Niceje své dva delegáty: Victora a Vincentia. Jednání koncilu trvalo od května do července. Pozván byl i Arius, aby vysvětlil svoji nauku.
Na koncilu převládla pravověrná skupina biskupů, jejíž jádro tvořili patriarcha Alexander se svým jáhnem a sekretářem sv. Athanasiem, jenž se poté stal jeho nástupcem v úřadu, dále Hosius z Cordoby, Eustathius z Antiochie a Marcellus z Ankyry.
Skupina ariánských biskupů v čele s Eusebiem z Nikomedie předložila nejprve své vyznání víry, v němž tvrdila, že Bůh prý „stvořil“ Slovo, jak nazvali podle prologu evangelia sv. Jana Syna Božího, „z ničeho“, proto údajně toto Slovo nemůže být Bohem jako Otec. Proti tomu oponovala pravověrná strana, že v 1. kapitole Janova evangelia je psáno, že Slovo bylo „z Boha“ a „Bůh byl toto Slovo“, nikoli že Slovo bylo „stvořeno z ničeho“.
Tento argument pomocí Písma sv. byl přesvědčivý. Naprostá většina shromážděných biskupů návrh ariánů odmítla. Ortodoxní strana poté vypracovala tzv. „symbolum nicejské“, v němž se praví, že Syn Boží Ježíš Kristus je „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze Něho všechno na zemi i na nebi je stvořeno“. Zvlášť velký důraz byl položen na formulaci „jedné podstaty s Otcem“ (řecky „homousios“). Toto nicejské symbolum je součástí Creda, které vyznáváme při mši sv.
Exkomunikace Aria
Tak to také všichni biskupové až na dva odsouhlasili a podepsali. Těmi, kdo se nepodřídili, byli Secundus z Ptolemaidy a Theonas z Marmariky. Svůj podpis připojil nakonec i hlavní mluvčí ariánské strany Eusebios z Nikomedie. Arius přítomný na koncilu, jenž ale jako pouhý kněz neměl hlasovací právo, byl také vyzván k podpisu symbola. Odmítl.
Koncil proto rozhodl o exkomunikaci Aria a uvedených dvou biskupů. Císař Konstantin, který přijel osobně na koncil až v průběhu jednání a potvrdil jeho závěry, je poslal do vyhnanství. Jejich osud následoval poté i Eusebios z Nikomedie, jenž navzdory svému podpisu symbola udržoval styky s ariány a hlásil se veřejně k jejich nauce.
Jednání sněmu se účastnil také nám dobře známý biskup z maloasijské Myry sv. Mikuláš. Podle světcových životopisů sepsaných až řadu let po jeho smrti dal Mikuláš Ariovi, když začal arogantně napadat své odpůrce, facku.
Arianismus po nicejském koncilu
Arius v době svého vyhnanství pobýval u biskupa Eusebia z Caesareje, prvního církevního historika. Působil tam jako jeho teologický poradce. Eusebios lavíroval mezi pravověrností a arianismem. Zastával názory křesťanského spisovatele Origena ze 3. stol. o tajemnosti a neproniknutelnosti Boží podstaty a tudíž nepovažoval otázku Božství Kristova za důležitou. Podepsal nicejské symbolum, nicméně nedělalo mu problémy schválit i pozdější usnesení ariánských synod.
Vyhnání Aria z Alexandrie v žádném případě neznamenalo, že blud arianismu zanikl. Naopak – Arius ve svém caesarejském exilu byl v neustálém písemném i osobním styku s řadou biskupů i státních hodnostářů. Již několik let po ukončení nicejského koncilu jednotlivé lokální synody odmítaly přijmout jeho symbolum. Ariáni se brzy dostali i do blízkosti císaře Konstantina, jenž nakonec krátce před svým křtem (nechal se pokřtít až na sklonku života) a smrtí začal preferovat ariánskou stranu před katolíky. Jeho nástupce Konstantius (337-61) se veřejně přihlásil k arianismu a tvrdě pronásledoval katolíky, vyznavače nicejského symbola.
Arius se r. 335 mohl vrátit zpět do Alexandrie, kde o rok později zemřel. Císař Konstantin naopak poslal do vyhnanství alexandrijského patriarchu sv. Athanasia, nástupce Alexandrova po jeho smrti r. 328. Sv. Athanasius po svém návratu byl krátce nato znovu poslán do vyhnanství, což se opakovalo celkem 5krát. Proslul jako neohrožený obránce pravověrnosti a nicejského symbola.
Ariáni podporovaní císařským dvorem sáhli nakonec i ke krvavému pronásledování katolíků, o němž píše církevní učitel a významný světec 4. stol. Basil Veliký. Líčí, jak při druhém vyhnání Athanasiově ariáni v Alexandrii se dopustili masakru katolíků, znásilňovali žen a zapalovali katolické chrámy.
Arianismus přijaly také okolní kmeny Hunů, Vandalů, Gotů aj. Církevní spisovatel Victor z Uti z počátku 5. stol. popisuje, jak vandalští králové Geiserich a Hunerich, oba vyznavači arianismu, nechali katolíky, kteří odmítli vzdát se své víry, skalpovat.
Nicejský koncil se však nezabýval pouze věroučnou problematikou Božství Kristova. Jeho dokumenty obsahují i řadu disciplinárních ustanovení. Pokud se chcete o 1. Nicejském koncilu dozvědět více, stačí otevřít bránu poznání.
