Českomoravský katolicismus se stal ve 20. století zvláštním fenoménem české společnosti. Zformoval se již v 19. stol. zásluhou kněží Františka Sušila, Tomáše Škrdleho, biskupů Jana Valeriána Jirsíka a později Antonína Cyrila Stojana na principu odporu proti liberalismu a socialismu a jejich ideologiím velebícím husitství a reformaci a současně též zaujal vlastenecké pozice obrany českého jazyka a kultury proti germanizaci.
Katolíci proti liberálům
V době první Československé republiky se katolíci v Čechách a na Moravě semkli kolem svých hierarchů, mezi nimiž vynikl především pražský arcibiskup František Kordač, aby čelili liberálním tlakům na odluku Církve od státu a bránili své chrámy a sochy na veřejných prostranstvích proti devastacím, k nimž po I. světové válce hojně docházelo. To všechno ale v postoji loajality vůči novému režimu.
Během nacistické okupace projevila absolutní většina katolického duchovenstva i laikátu vlastenecký postoj, což dokumentuje mj. velký počet příslušníků českomoravského kléru vězněného v koncentračních táborech nebo popravených, a vysoká účast katolických věřících v odboji. Hitlerovský režim, postavený na protikřesťanských základech, Katolickou církev pronásledoval.
Po II. světové válce musel českomoravský katolicismus svést rozhodující zápas o svou existenci s komunistickým režimem. Pražský arcibiskup Josef Beran, pozdější kardinál, byl spolu s většinou biskupů internován, režim zlikvidoval řeholní řády a věznil mnoho kněží i aktivních laiků, řada jich nalezla v trestních táborech svoji mučednickou smrt.
Veškerá náboženská aktivita na veřejnosti byla zakázaná, povolena zůstala pouze bohoslužba v chrámech. Na školách režim praktikoval tvrdou ateizaci mládeže, rodičům, kteří své dítě přihlásili do nepovinné výuky náboženství, bylo vyhrožováno, že se nedostane na vyšší typ školy apod.
Komunisté utahují šrouby
Částečné uvolnění r. 1968 trvalo jen krátce. Léta tzv. normalizace v 70. letech vrátila církevní poměry zpátky do 50. let. Kněžstvo i laikát podlehly jisté pasivitě s tím, že se "nedá nic dělat". Určitou malou vzpruhu představovala Charta 77, jež požadovala po režimu mj. také náboženskou svobodu.
To rozhodující ale přišlo, doslova jako blesk z čistého nebe, u příležitosti oslav 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje 7. července r. 1985. Slavnostní mše na Velehradě se nekonala na svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července, neboť tento den byl za komunistického režimu pracovní, ale přesunula se na neděli 7. července.
Přijel i vatikánský státní sekretář kardinál Agostino Casaroli. Papežem byl tenkrát Jan Pavel II. pocházející z Polska, který změnil kompromisnickou politiku svého předchůdce Pavla VI. vůči komunistickým režimům ve východní Evropě. Prohlásil, že s těmito vládami je nutné jednat, ale jasně, tj. požadovat náboženskou svobodu.
Tím ovlivnil i našeho arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška, jenž se stal po nuceném odchodu kardinála Berana r. 1965 do Vatikánu provizorním správcem pražské arcidiecéze, a nakonec jejím řádným arcibiskupem. Prosazoval linii papeže Jana Pavla II., za což se stal terčem útoků komunistických médií. Kard. Tomášek byl také na Velehradě v osudný den přítomen.
Přijeli jsme na mši svatou
Měl jsem možnost se všeho toho osobně účastnit. Komunistický režim usiloval o neutralizaci náboženského charakteru celé akce, proto Velehrad byl plný kolotočů a dalších pouťových atrakcí. Před započetím slavnostní mše sloužené kardinálem Casarolim vystoupil nejprve předseda Okresního národního výboru v Uherském Hradišti Lapčík a řekl, že všechny vítá "na této mírové slavnosti". Další jeho slova již zanikla v pronikavém pískotu přítomných, bylo jich cca 200 tisíc. Ozvaly se výkřiky: "Ale my jsme přijeli na mši svatou!" Mezi poutníky bylo hodně věřících ze Slovenska, jimž vděčíme za opravdový "říz" tohoto protestu. Lapčík se poté vzdal své uvítací řeči a slova se ujal ministr kultury Milan Klusák. Ten začal hovořit o kulturním přínosu "Metoděje".
Okamžitě byl přerušen skandováním přítomných "svatého, svatého Metoděje!". Klusák byl ještě víckrát přerušen pískotem, nakonec prohlásil, že do zdejšího kraje jezdí velice rád. Zástup mu spontánně odpověděl: "To víme, na chlast!"
Stalo se poprvé za komunistické éry, že komunističtí papaláši režii veřejné akce nezvládli, skončila pro ně totálním debaklem. Následovala mše, po ní ale ještě nebyl konec. Lid se shromáždil na velehradském nádvoří a provolával slávu kardinálu Tomáškovi, jenž přistoupil k oknu a všem požehnal. Stejně tak skandovali věřící "Casaroli, Casaroli", čímž vlastně dali najevo svoji úctu papeži Janu Pavlovi, jehož on byl delegátem, a nakonec zaburácelo: "Ať žije Svatý Otec!"
Českomoravský katolicismus v plné síle
Českomoravský katolicismus, který mnozí pozorovatelé považovali již za duchovně mrtvý, se tady projevil ve své plné síle jako živý a plný energie. V zájmu spravedlnosti nutno dodat, že ve spoluúčasti se slovenským katolicismem, jenž byl tenkrát na Velehradě rovněž hojně zastoupen.
Od Velehradu r. 1985 se čeští a moravští katolíci postupně přestávali bát a ozývali se stále hlasitěji s požadavkem náboženské svobody. Tento proces vyvrcholil r. 1988 peticí za náboženskou svobodu, kterou podepsalo více než 600 tisíc věřících, mnohem více, než bylo signatářů Charty 77. Jejím autorem byl prostý rolník a železničář Augustin Navrátil z Lutopecen u Kroměříže. Českomoravský katolicismus tak opět zaujal to místo v české společnosti, které měl před válkou a jež mu právem náleží.
Kdo by se chtěl o Velehradském protestu před 40 lety dozvědět více, nechť si otevře Bránu poznání.
