Inkvizice! Mnoha lidem při vyslovení tohoto jména začnou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Skřipec, kolo, palečnice, španělská bota, hladomorna, bičování, sekání končetin a posléze upálení na hranici. To všechno se bezděčně vědomě vybaví vždycky, kdykoliv zazní ono tajemné slovo, pojící se v představách naprosté většiny současníků s tolika bestiálními krutostmi.
Liberálové, komunisté i nacisté
Tak smýšlí člověk na prahu 21. století, lhostejno, jestli katolík, protestant, ateista...zkrátka téměř každý, kdo chodil ve 20. století do školy. A kdo za tyto surovosti a zločiny proti lidskosti může? Samozřejmě Katolická církev. Inkvizice byla přece její institucí, ona ji uvedla do života jako nástroj k souzení kacířů, to znamená lidí, kteří ji kritizovali, aby si udržela svoji středověkou moc, své bohatství, paláce, luxusní život prelátů a neomezenou vládu nad životem a smrtí věřících.
V tomto odsuzování inkvizice není rozdílu mezi protestantskou, liberální, socialistickou, komunistickou, fašistickou, nacistickou či jinou historiografií. V současné atmosféře „dialogu" po Druhém vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nejen nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě trumfnou.
Názornou ukázkou tohoto postoje jsou před několika lety u nás vydané Církevní dějiny Froehlichovy. Těsně před ukončením II. Vatikánského koncilu jsem četl v tehdejším Rudém právu, že prý dnes je zbytečné, aby komunisté argumentovali proti katolíkům středověkou inkvizicí, neboť údajně „v tomto by nás ještě sami katolíci mohli předstihnout". Měli pravdu, toto se již dávno stalo skutkem. Sám papež Jan Pavel n. se za inkvizici v jubilejním roce 2000 veřejně jménem Katolické církve omluvil.
Inkvizice byla něčím úplně jiným
Jenže tentýž papež svolal do Vatikánu mezinárodní kongres historiků všech možných vyznání a přesvědčení, aby s konečnou platností vyslovili to, nač poctiví a pravdu milující katolíci a vůbec všichni slušní a nezaujatí lidé, kteří nedůvěřovali totalitní propagandě minulých let, dlouho čekají: pravdu o inkvizici.
Bude tato pravda identická s učebnicovým a propagandistickým klišé nebo se naopak ukáže jako zcela odlišná? Výsledek konference byl shrnut v cca 800stránkovém dokumentu, jenž dostal Jan Pavel II. osobně do rukou. Co vyšlo najevo? Inkvizice byla něčím úplně jiným než tím, zač ji pokládají odpůrci Katolické církve a také pod jejich vlivem i četní věřící.
To, co se dosud „předkládalo k věření" o inkvizici, se totiž ukázalo být mýtem, fantasmagorií a virtuální realitou. Tím ale neříkáme, že inkvizice byla „společenstvím svatých".
Měla Katolická církev morální právo soudit kacíře?
K pochopení toho, co vlastně inkvizice představovala a čemu sloužila, je třeba si nejprve položit pár otázek:
- Měla Katolická církev morální právo soudit kacíře?
- Byla inkvizice pouze soudním tribunálem?
- Mají pravdivé jádro hrůzy, které historikové dosud inkvizici připisovali?
- Lze klasifikovat inkvizici v porovnání s jinými orgány tohoto typu v dávné i nedávné minulosti i v současnosti jako mírnou nebo naopak krutou?
- Je etické středověkou inkvizici plně a bezvýhradně obhajovat?
V publikaci „Je dovoleno bránit inkvizici“, kterou si můžete přečíst pod tímto článkem v Bráně poznání jsme se pokusil na tyto dotazy, vyplývající z přirozené lidské snahy dobrat se pravdy, odpovědět. Vím, že se o totéž pokusili již dávno přede mnou mnozí jiní z řad věřících katolíků, kněží i laiků.
Jen namátkou jmenuji z naší nedávné minulosti vynikající české apologety, jakými byli ještě před první světovou válkou katecheta Alois Hlavinka, ve 30. a 40. letech nezapomenutelný jezuita Konrád Kubeš, dále středoškolský profesor Jiří Sahula aj., nemluvě o kvalitních církevních i profánních historicích á la Antonín Podlaha, Jan Sedlák, Josef Samsour, Blažej Ráček, Zdeněk Kalista, Bohdan Chudoba, v nejnovější době potom Jaroslav Kadlec, Jaroslav V. Polc aj.
Zástupný problém
Nepočítám samozřejmě zahraniční historiky a jejich práce, což by vydalo na tlustou knihu. Poněvadž se ale objevují stále nové a nové útoky a najevo vycházejí rovněž nové skutečnosti, je třeba téma inkvizice čas od času opět oživovat. Spisovatel Stefan Zweig jednou napsal, že „nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a musí se zapomnětlivému lidstvu neustále připomínat".
Jenže jde tady vůbec na prvém místě o inkvizici? Není toto jen zástupný problém, mající odvést pozornost od toho hlavního, totiž aby se lidstvo obrátilo od svého hříšného způsobu života a svých model k pravému Bohu a k Tomu, kterého On poslal, k Ježíši Kristu?
Nevězí snad za všemi útoky proti inkvizici pouhý alibismus těch, kteří nechtějí přijmout zjevenou pravdu, proti níž nemají žádné rozumové protiargumenty, a proto je nutno učinit nevěrohodnou její hlasatelku, tj. Církev?
K tomu není lepší a snadnější cesta než prezentovat Církev jako krutou, a nelidskou potlačovatelku práv člověka v zájmu udržení své moci a nadvlády nad jinými. Kdo neváhá přistoupit ke krvavému teroru, aby si zachoval své posty a pozice, ten je přece už tím samotným faktem absolutně nevěrohodný, a proto nelze brát vážně to, co hlásá.
Takové, a ještě jiné problémy se vyskytují v souvislosti s diskusí o inkvizici. Porovnat fakta a učinit na jejich základě patřičný aktuální závěr je proto požadavkem konkrétního okamžiku.
Kdo by se chtěl dozvědět o inkvizici více, nechť otevře Bránu poznání.
