Johann Georg Hamann se narodil 27. srpna 1730 v tehdy východopruském Kőnigsbergu, česky Královci (dnes Kaliningradu, výspě Ruska obklíčené NATO). Město založili v roce 1255 křižáci a pojmenovali ho takto na počest českého krále Přemysla Otakara II. Ten v jejich čele porazil pohanské Prusy, na jejichž území bylo město založeno. Stejně jako o šest let starší filosof Immanuel Kant se v Královci nejen narodil, ale též studoval, a to teologii a práva. Zabýval se však hlavně filosofií a jazyky.
Mág severu
Patřil ke kroužku kolem osvícensky orientovaného týdeníku „Daphne“. Nejvíce se v něm sblížil s Johannem Berensem, který pocházel z bohaté obchodnické rodiny z Rigy. Ta vyslala Hamanna roku 1757 obchodně do Londýna, kde ovšem utrpěl podnikatelský nezdar a zhroutil se. Následujícího roku se vrátil domů a prodělal duchovní obrácení.
Rozhodný příklon ke křesťanství způsobil, že se ostře obrátil proti osvícenství, čímž zaskočil své přátele včetně Immanuela Kanta, který však nepřestal Hamanna podporovat, a dokonce mu později obstaral zaměstnání u celní správy. V roce 1759 vyšlo jeho první významné filosofické dílo „Sókratovské pamětihodnosti“.
V šedesátých letech se spřátelil s dalšími dvěma význačnými postavami své doby. První byl jeho žák Johann Gottfried Herder, na jehož myšlení měl Hamann trvalý vliv. Druhou osobností byl dnes polozapomenutý politik a literát Friedrich Karl von Moser, od něhož pochází pojmenování Hamanna jako „mága severu“, což byla narážka na tři mágy (my jim říkáme „králové“), kteří se přišli z východu poklonit do Betléma malému Ježíškovi.
Boží poezie je mateřskou řečí lidstva
Teprve v osmdesátých letech, po vydání jeho dalších děl, zejména „Metakritiky rozumového purismu“ (polemika s Kantovou Kritikou čistého rozumu) si Hamanna všimli mecenáši ve Vestfálsku, kteří se mu snažili zajistit živobytí. Kněžna Amálie von Gallitzin mu nabídla pohostinství ve svém sídle v Münsteru, kam se roku 1787 odebral, ale rok poté, 21. června 1788, tam zemřel a byl pochován.
Na rozdíl od většiny německých myslitelů tvořil Hamann krátké spisy. Své myšlenky formuloval aforisticky. Jeho jazyk byl velmi složitý a záměrně provokující čtenáře k domýšlení souvislostí. Centrálním problémem jeho pozdější filosofie byla řeč: ona je původní jednotou smyslovosti a rozumu, na ní je teprve založena schopnost myslet.
Rozum, jenž by předcházel řeči a dějinám, je nemyslitelný. Hamann kritizuje osvícenství jako nezdařený pokus učinit rozum nezávislým na víře, tradici a dějinách. Bůh je pro něho spisovatelem, jehož poezie se zjevuje v knihách přírody a dějin. Boží poezie je mateřskou řečí lidstva.
Johann Georg Hamann se stal inspirátorem protiosvícenské vzpoury romantismu a jejích následných vln a dodnes je představitelem myšlení, jež se snaží překonat jednostrannost racionalismu.
Chcete vědět o tomto pozoruhodném muži a jeho díle více? Otevřete Bránu poznání!
