Od narození (26.11.1922) prožil dětství v Praze – Čakovicích. Ve skautském oddíle si vysloužil přezdívku „vlčí máma“. Formací Tovaryšstva Ježíšova prošel na gymnáziu v Praze – Bubenči.
Kněžské svěcení
Studium na pražské Teologické fakultě Karlovy univerzity ho přivedlo ke kněžství. Svěcení bohoslovců ročníku 1943 – 1948, jako každému svěcení, předcházely exercicie, které jsou bezprostřední přípravou před přijetím svátosti kněžství. Duchovní cvičení mělo probíhat ve františkánském klášteře v Hájku u Prahy od 13. června 1948 do dne svěcení 20. června 1948 v katedrále sv. Víta v Praze. Exercitátorem byl pražský jezuita od sv. Ignáce, P. Adolf Kajpr, tehdy ještě redaktor týdeníku Katolík, který byl považován za protistátní a později byl zakázaný.
Ke konci exercičního týdne navštívil bohoslovce jejich světitel arcibiskup Josef Beran. Přišel je povzbudit a také informovat o situaci vzniklé kolem volby Klementa Gottwalda prezidentem republiky a o jeho návštěvě katedrály s manželkou Martou na Te Deum po volbě. Druhý den po této návštěvě přijali z jeho rukou kněžské svěcení. Areál kláštera v Hájku se stal za dva roky kněžským koncentrákem. Do roku 1952 působil Antonín Bradna v několika farnostech: Černouček, Dolní Žandov, Velvary.
Budou vás vydávat soudům, abyste vydali svědectví
Po prvních procesech v roce 1950 přišla druhá vlna, ve které byl P. Antonín Bradna ve svých 24 letech obviněn ve vykonstruovaném procesu a odsouzen za protistátní činnost na 15 let vězení. Cesty osudu se proplétají a přivedly ho v Leopoldově k P. Adolfu Kajprovi. Antonín Bradna připomíná toto období vězeňského společenství s velkou úctou.
V knize „Zaradoval jsem se“ vydané v roce 2002 v Karmelitánském nakladatelství vzpomíná vážně i s humorem na své dětství v Čakovicích, cestu ke kněžství, na válečná léta a roky strávené v žalářích, na dělnická povolání po propuštění, na práci v pastoraci na pražském arcibiskupství při spolupráci s pražským administrátorem Mons. Františkem Tomáškem, na zázračné uzdravení a pastoraci v kraji pod horou Říp. V roce 1964 nebyla všeobecná amnestie, ale rozhodovalo se v individuálních případech.
Rok 1964, rok propuštění z vězení, je pro Československo popisován jako období významných reforem a modernizačních projektů. Byl přijat nový Občanský zákoník a další klíčové předpisy, například Zákon o fungování Československého rozhlasu a televize, které reflektovaly posun k modernějšímu právnímu a mediálnímu prostředí. Byla stále více cítit svoboda v umění a tvrdí se, že Československo začalo jít svojí třetí cestou.
Znovuzvolený prezident Antonín Novotný ve svém projevu řekl: „Vždy si zachovejme hrdost socialistického člověka, občana Československé socialistické republiky. Jednejme s každým přátelsky, ale důstojně.“ Jak jsme na tom dnes? Jako s nepřátelským postojem vůči lidově demokratické republice v letech 1950?
Budyně nad Ohří, Útržky ze života a přátelé
V roce 1971 se Antonín Bradna stal farářem v Budyni nad Ohří a v okolí a později děkanem. Zorganizoval řadu oprav kostelů a kaplí na Podřipsku a Slánsku. Ztrátu obětavého spolupracovníka si při jeho úmrtí připomněla Památková péče Slánska. Se zájmem i v pokročilém věku sledoval památkové dění na Slánsku.
V roce 2002 zahajoval výstavku u příležitosti počátku opravy kostela sv. Jiří ve Velvarech, stál u slavnostního otevření opraveného kostela sv. Václava v Hobšovicích, v jehož záchranu doufal již jen málokdo. Stejně tak tomu bylo u kostelíku sv. Václava v Ovčárech u Slaného. V samém závěru roku 2004 vysvětil nově postavenou kapli sv. Kryštofa a Panny Marie v Blahoticích.
Zaradoval jsem se
Mons. Bradna se stal oblíbeným a vyhledávaným podřipským knězem. Vynikal smyslem pro humor a laskavým vtipem. K vydání jeho knihy „Zaradoval jsem se“ se kromě životopisných dat a situací připomíná podstatný rys jeho povahy: výrazný smysl pro humor, pro laskavý vtip, který situaci k neunesení povalí na lopatky, jak řekl jeden z jeho farníků, "umí tak samozřejmě přecházet z posvátného do legračna".
Ve svém poutnickém životě měl Antonín Bradna možnost důvěrně poznat řadu osobností české kultury a církve a dokáže o nich přinést pozoruhodné svědectví. Např. o básnících Josefu Kostohryzovi, Janu Zahradníčkovi, Václavu Renčovi a Emanuelu Fryntovi, o herci Janu Třískovi, o duchovních Alexandru Heidlerovi, Josefu Zvěřinovi, Adolfu Kajprovi, Antonínu Mandlovi, Silvestru Braitovi, J. E. Urbanovi, o opatu Vítu Tajovském, o biskupech Josefu Beranovi, Pavlu Gojdičovi, Štěpánu Trochtovi, Kajetánu Matouškovi či Františku Tomáškovi. Kniha je doplněna bohatou a unikátní fotodokumentací, výborem z Bradnových dopisů z komunistického vězení a vzpomínkami řady přátel.
P. Antonín Bradna zemřel v roudnické nemocnici 19. 2. 2006 a je pohřben na místním hřbitově v Čakovicích.
Jak mám hodnotit svůj život,
aby to nebyla fráze?
Mám v srdci "radost a veselí",ovšem vím, že poslední slovo
bude mít věčný soudce.Doufám v jeho milosrdenství.
Antonín Bradna, z knihy Zaradoval jsem se.
