Narodil se v roce 1865 a svět opustil 16.12. 1935. V 70 letech by mohl být vzorem všech angažovaných katolíků, kteří chtějí hájit pravdu Kristovu, ať je to vládnoucí moci vhod či nevhod.
Apologeta a publicista
Pocházel z chudého rodinného prostředí a po studiích na gymnáziu v Hradci Králové absolvoval tamní diecézní teologické učiliště. Byl talentovaný a organizačně schopný. Od mládí neskrýval vlastenectví a v době teologických studií stál v čele spolku bohoslovců Třebízský. V roce 1889 byl vysvěcen na kněze a jako vikarista nastoupil do královéhradecké katedrály.
Když ho záhy biskup Josef Jan Hais poslal nejprve jako vicerektora a pak rektora do chlapeckého studentského konviktu Borromeum, soustředil se na pedagogickou práci, kterou propojoval s dalším vlastním studiem. V roce 1897 získal titul doktora teologie. Souběžně v letech 1890‒1905 vyučoval jako katecheta na hradecké vyšší státní reálce.
Tuto průpravu Reyl využil v dalších letech, kdy byl pověřen výukou na kněžském diecézním učilišti. V letech 1901‒1916 jako docent vyučoval křesťanskou sociologii. V letech 1932‒1934 na tuto práci navázal a přednášel křesťanskou sociologii také na teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Kromě toho od roku 1909 zastával funkci rektora v královéhradeckém kněžském semináři. V roce 1912 se stal sídelním kanovníkem, později děkanem a proboštem královéhradecké kapituly. V době, kdy diecézi řídil biskup Edvard J. N. Brynych, patřil do okruhu jeho blízkých spolupracovníků. Za biskupa Josefa Doubravy na tuto práci navazoval jako apologeta, publicista a organizátor východočeského katolického centra.
Strana katolického lidu
Od poloviny 90. let 19. století se angažoval i politicky, patřil ke konzervativnímu křídlu Křesťansko-sociální strany v Čechách a byl členem jejího vedení. V letech krize českého politického katolicismu na přelomu 19. a 20. století usiloval o zprostředkování smíru mezi pražskými politiky. Zapojil se do jednání vedoucích k obnově jednotné strany a v roce 1906 patřil mezi iniciátory Strany katolického lidu.
Po dalším rozkolu v roce 1910 zastupoval východní Čechy v předsednictvu České strany křesťansko-sociální v Čechách. Byl spoluzakladatelem a dlouholetým jednatelem Politického družstva tiskového v Hradci Králové, vydávajícího časopis Obnova. V roce 1900 byl u kolébky Politického klubu křesťansko-demokratického pro Hradec Králové a okolí. Od roku 1896 stál jako předseda v čele Ústředního spolkového sdružení a vykonával i funkce místopředsedy a později předsedy Jednoty katolických tovaryšů.
Inicioval vznik stavebního družstva Svépomoc. Jako vůdčí postava stál za organizací českoslovanských a diecézních sjezdů katolíků v Hradci Králové. Kromě toho byl aktivní i v křesťansko-sociálních odborech. V roce 1901 byl zvolen předsedou dozorčí rady Všeodborového sdružení křesťanského katolického dělnictva, odborové organizace českého katolického dělnictva v českých zemích, na jejímž založení se podílel.
Senátor za lidovce
V letech 1907 a 1911 neúspěšně kandidoval na poslance do vídeňské Říšské rady, ale jeho úspěchem jako předního organizátora volebních kampaní na východě Čech zůstává přínos pro šíření politického katolicismu. V senátních volbách v roce 1920 získal za lidovou stranu senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorský mandát obhájil také ve volbách v roce 1925 a v parlamentních volbách v roce 1929. V senátu zasedal do roku 1935. V roce 1935 se stal předsedou Klubu senátorů Československé strany lidové.
Publikační činnost
Rozsáhlá byla také jeho publikační činnost. Výčet brožur a knih, které napsal, se blíží ke třicítce. Jde v prvé řadě o apologetické spisy bránící katolickou církev a tradiční křesťanské hodnoty před socialisty a zednáři. Mezi jeho nejznámější práce patří Braňme se tiskem z roku 1905, Náboženství a škola z roku 1922, Obrana úcty Svatojanské nebo spis Proti Volné myšlence z roku 1907.
Kromě teoretické a akademické aktivity se také prakticky angažoval v sociální sféře. Hmotně podporoval sociálně slabé a založil a řídil například dům Záštita pro osamělé ženy v Hradci Králové. Podílel se na řízení diecézního ústavu pro hluchoněmé a stál u kolébky spolku Charitas. Měl pověst nekompromisního polemika, zásadního, nebojácného a přesvědčeného odpůrce všech pokrokářů.
Jaký to rozdíl od dnešních lidovců, kteří se s pokrokáři nejen paktují ve vládě, ale často jsou ve svých progresivistických a probruselských postojích fanatičtější něž jejich koaliční globalističtí partneři. Není divu, že na statečného kněze a senátora si dnes lidovečtí baziliškové ani nevzpomenou.
