Evropští monarchové kdysi o Vánocích hovořili jako o svátku strážců civilizace. Ještě před několika desetiletími byly jejich vánoční projevy prodchnuty křesťanským cítěním i vlasteneckou láskou. Není proto divu, že tyto projevy tvořily součást národního života o Vánocích. Rodiny si podle nich plánovaly večeře i oslavy, aby už v patřičnou chvíli seděly v tichém rozjímání před televizí, když se panovník chystal k dlouho očekávanému poselství. Rodiče i děti naslouchali v uctivém tichu, takový respekt v Evropanech ještě před pár desetiletími vzbuzovala monarchie, v dobách, které nebyly o nic méně bouřlivé, hektické a posedlé technologií než ty dnešní.
Králové bez Krále
Od té doby se mnohé změnilo. Evropští králové a královny dnes stále častěji hovoří spíše jako manažeři nadnárodní nevládní organizace, čímž dovedli pojetí Fridricha Velikého o panovníkovi jako „prvním občanu státu“ k jeho materialistickému, vyprázdněnému a neuspokojivému, byť možná předvídatelnému, paradoxu.
Nedávná vánoční poselství britského krále Karla III., španělského krále Filipa VI. a belgického krále Filipa nebyla zajímavá tím, co zaznělo, ale tím, co bylo nápadně opomenuto. Křesťanství, samotný Kristus Král, který se svou trnovou korunou utvářel zlaté koruny pozemských monarchů, legitimizoval jejich trůny, posvěcoval jejich úřady a je samotným středem a smyslem Vánoc. To nejdůležitější bylo redukováno na poznámku pod čarou, nebo zcela vynecháno.
Ve všech třech případech byl použit sterilní jazyk, s předstíranou neutralitou a sebevnuceným odstupem, narušeným jen sérií nepříliš nenápadně politických odsudků, zbytečně vtažených do oné nejvýjimečnější noci v roce. Španělský král Filip, hovořící bez jediné betlémské scény, zbavené jakéhokoli náznaku křesťanské symboliky, zaútočil na „extremismus“, přičemž sotva mohlo být pochyb, koho má oněmi „extremisty“ na mysli. V situaci, kdy strana VOX Santiaga Abascala dosahuje téměř rekordních preferencí a drtivá porážka socialistů v parlamentu vážně zpochybňuje politickou budoucnost zdiskreditovaného premiéra Pedra Sáncheze.
Velká rozmanitost komunit
Ani projev Karla III. nebyl o nic lepší. Britský panovník obhajuje ochranu ekosystémů a usiluje o obnovu klasické a lidové architektury doma i po celém světě. O to nešťastnější je, že monarcha s tak silnou inklinací ke konzervatismu, který je tak přirozeně přitahován k ochraně britských řek a kostelů, lesů a měst, se tak málo zajímá o zachování původního obyvatelstva Británie.
Namísto promyšleného a rozumného názoru, působil jeho vánoční projev spíše jako směsice frází o „velké rozmanitosti našich komunit“, z níž má Británie čerpat svou sílu, či jako snaha učinit den oslavující narození Krista dnem „setkávání lidí různých vyznání“.
Monarchy by bylo možné zaměnit za generálního tajemníka OSN či generálního ředitele korporace, aniž by si toho člověk všiml. Transcendence byla nahrazena terapeutickým moralismem. Křesťanství ignorováno a podvráceno, ponecháno k existenci pouze jako záminka pro vlastní anulaci skrze migraci. Vyprázdněné a znovu zabalené jako svátek vágní benevolence.
Vánoce nebyly v těchto projevech prezentovány jako Vánoce. Byly vykládány jako občanská slavnost, zasvěcená oslavě světonázoru, která se více než cokoli jiného v minulosti, od Attilových nájezdníků po osmanského sultána, přiblížila konečné a nevratné destrukci evropského křesťanstva.
Král a kněz zároveň
Takto však křesťanská monarchie nevypadá. Pro svatého Tomáše Akvinského byla politická autorita sice přirozená, ale království znamenalo více než pouhou světskou správu. Panovník měl morální a nadpřirozenou roli. Směřovat obec k dobru, ztělesňovat ctnost, vládnout nejen zákonem, ale i příkladem. Král nebyl neutrálním rozhodčím mezi soupeřícími životními styly. Byl živým symbolem řádu, obrazem božského vládnutí.
Královská moc byla vždy chápána jako božská ve své podstatě, nejen proto, že panovníci vládli „z Boží milosti“, ale proto, že jejich úřad byl posvátnou funkcí. Proto byli uváděni do úřadu při sakrální korunovaci s pomazáním, proto někteří středověcí králové, například portugalští, byli korunováni berlou podobnou biskupské, zatímco jiní, jako sicilští, používali mitru. Proto, jak ukázal Marc Bloch v díle Les Rois thaumaturges, se věřilo, že panovníci Francie a Anglie mají nadpřirozené schopnosti a dokážou dotykem uzdravovat.
Jak tvrdí Ernst Kantorowicz v knize Dvě těla krále, byli knížata chápána jako „Rex et Sacerdos“, král a kněz zároveň. Monarchie byla vždy bytostně spjata s náboženstvím. Jakmile je této specifické charismatické a vertikální dimenze zbavena, zůstává z ní jen málo, co má skutečnou hodnotu. V jistém smyslu to platí i dnes. A s tím, jak evropská mládež znovu objevuje své kořeny a projevuje obnovenou žízeň po tradici a identitě, to možná platí více než kdy dřív.
Znesvěcení posvátného
Moderní evropský monarcha se pokusil o nemožné. Zachovat mystiku, kontinuitu a úctu k monarchii a zároveň plně a poslušně akceptovat egalitářské a relativistické předpoklady pozdního liberalismu. Jenže křesťanství není pro evropské koruny pouhou náhodnou příměsí. Je jejich konstitutivním základem. Korunovační obřady, přísahy, insignie i morální očekávání kladená na panovníka jsou bez křesťanství nepochopitelné.
Evropská idea monarchie je ve svém jádru křesťanská a bez svého křesťanského kořene nemůže existovat. Tím, že se evropští panovníci vzdávají toho, co císař František Josef označil v rozhovoru s Theodorem Rooseveltem za úkol panovníka, chránit svůj lid před politiky, a přetvářejí se v pouhé veřejné zaměstnance podřízené požadavkům a zájmům vládnoucích liberálních režimů, ničí samotný základ své role. Připravují se o svůj raison d’être.
Může monarchie přežít zradu svých křesťanských kořenů? Stejně málo jako může řeka téct bez pramene. Spojenectvím se silami, které monarchii sotva tolerují a považují ji za nesnesitelný relikt evropské minulosti, a nepřátelstvím vůči těm částem společnosti, jež mají největší sklon si jí vážit, si zbývající evropské královské rody nijak nepomáhají. V situaci, kdy je anglikánská církev trapně „wokeifikována“, aristokracie zbídačená a umlčená a Sněmovna lordů fakticky zrušena, je posledním pozůstatkem starobylé Británie, který zbývá radikálům svrhnout, vedle samotného britského lidu, Koruna.
Totéž platí i pro Španělsko Pedra Sáncheze. Ten už znesvětil hroby Franca, José Antonia i Queipa de Llano. Svými vygumováním španělské paměti dopřál levici historické a symbolické vítězství, které jí bylo upřeno v občanské válce. Jenže levice se nikdy neunaví revolucí. Vždy chce víc, a tím, že monarchie přijímá přežití pouze za podmínek establishmentu, se sama stává dalším chodem na jídelním lístku.
