Tomáš Akvinský je stále považovaný za jednoho z vrcholných představitelů scholastické filosofie. Uvádí se, že se narodil roku 1225 na hradě Roccasecca v Itálii. Žil tedy v době Fridricha II., kterého si spojujeme s naší zemí především kvůli Zlaté bule sicilské. Tomáš, i přes odpor své rodiny, vstoupil do neapolského dominikánského řádu, kde poznal svého učitele Alberta Velikého, se kterým následně cestoval především do Paříže a do Kolína nad Rýnem.
Přestože Tomáš zemřel poměrně brzy, zanechal po sobě velmi rozsáhlé dílo. Za zmínku stojí především Teologická suma (nebyla dokončena) a Suma proti pohanům, komentář k Sentencím Petra Lombardského nebo třeba komentáře k Aristotelovým knihám.
Odpověď na otázku po přínosu jeho filosofie by se dala rozepsat do mnoha odborných publikací. Jedno konkrétní téma však má možná největší dopad na dnešní společnost jako celek.
Etika
Nejprve je dobré poznamenat, jaké jednání – podle Tomáše a celkově eudaimonistické etiky – hodnotíme z etického hlediska, tedy podle toho, zda je takové jednání správné nebo špatné. Důvod, proč toto rozdělujeme, je ten, že mohou nastat situace, v nichž člověk není odpovědný za své jednání. Eticky hodnotitelné jednání je tedy takové, které je vědomé a dobrovolné. Eticky hodnotitelné jednání Tomáš nazývá „lidské úkony“, zatímco jednání, které není eticky hodnotitelné nazývá „úkony člověka“.
První etickou otázkou, kterou Tomáš klade, je otázka po posledním cíli člověka. Tvrdil, že každé vědomé jednání jednotlivce má nějaký důvod (cíl), který si určuje každý sám. Tomáš jako nejrozumnější odpověď na tuto otázku vyvodil blaženost – tedy, že posledním cílem člověka je být blažený. Tento cíl je ale vlastně příčinou veškerého našeho vědomého jednání.
Ale co je tedy vlastně ta blaženost? Třeba Aristoteles blaženost definoval jako zdařilý, tedy šťastný život. To ale samozřejmě Tomášovi, jako křesťanskému teologovi, nestačí. Tomáš tvrdí, že blaženost je poznání Boha, na což navazuje ten radostný pocit, který je s blažeností spjat.
Přirozený zákon
Než vysvětlíme Tomášovo pojetí přirozeného zákona, je vhodné si nejprve objasnit základní pojem přirozeného a pozitivního zákona, jelikož nad tímto „právně-filosofickým sporem“ rozjímají mnozí filosofové i právníci již minimálně dvě století. Přirozený zákon se dnes definuje jako jakýsi souhrn pravidel a principů, které nemají původ v lidské činnosti. Jejich zdroj tedy hledáme mimo člověka. Tomášova teorie přirozeného práva je pokládána za teologickou koncepci přirozeného práva. Pozitivní právo je naopak právo tvořené a uznané státem (popřípadě společenstvím států).
Tomáš rozděluje zákon na nepsaný a psaný. Nepsaný pak dále rozděluje na věčný a přirozený, psaný na božský a lidský. O věčném zákonu lze říci, že je samotnou Boží podstatou, či samotným Bohem. Božským psaným zákonem je Bible. Přirozený zákon je odvozen od zákona věčného a je „vtištěn“ do naší přirozenosti – je tedy poznatelný každým jednotlivcem. Lidský zákon je pak pozitivním zákonem v dnešním slova smyslu s tím, že Tomáš tvrdí, že pozitivní zákon musí být v souladu s přirozeným.
Důvod, proč je pozitivní zákon pro člověka tak důležitý, je především ten, že jednak ukazuje cesty k morálnímu (eticky správnému) chování, a jednak slouží jako ukazatel toho, jak by měl vypadat správný pozitivní zákon. Tomáš dokonce tvrdí (na dnešní dobu jaksi revolučně), že ten pozitivní zákon, který je v rozporu s přirozeným zákonem, není zákonem vůbec. Do 18. století byla dominance přirozeného zákona vcelku běžně přijímaná, a to především díky všeobecně sdílené křesťanské víře. S nástupem pozitivismu však začal přirození zákon upadat, protože byl považován za nepoznatelný a zákony vydávané vládami či panovníky začali být inspirovány nikoli přirozeným zákonem, ale především římským právem.
Zdálo by se, že to je ještě celkem v pořádku, nicméně tento pozitivistický přístup nakonec vyústil v extrémismus v podobě nacistického (a nejen německého) práva.
Právě nástup nacismu donutil mnoho, do té doby pozitivisticky naladěných, právníků přemýšlet nad dopadem takového pojetí tvorby právních norem. A samozřejmě po válce se snažilo mnoho právníků přijít s teorií, která by striktní pozitivismus nějak obešla (např. známá Radbruchova formule), ačkoliv většina z nich zároveň odmítla návrat k přirozenoprávní tradici.
Jaký dopad má tedy Tomášova teorie pro dnešní dobu?
I přes odpor k přirozenoprávní tradici se podařilo několika právníkům vrátit Tomášovu teorii (i když v pozměněné verzi) zpět do akademického prostoru. Stále se ale pohybujeme pouze na akademické půdě, která toho neovlivňuje tolik jako to, jaké zákony jsou nakonec schváleny zákonodárcem.
To, jak daný zákonodárce pojímá etickou stránku zákonů, ovlivňuje nás všechny. Ať už se podíváme na dnes velmi kontroverzní otázky jako jsou potraty, eutanázie, tranzice nebo třeba trest smrti – tyto otázky jsou kontroverzní právě proto, že úzce souvisejí s morálkou, a tedy i s přirozeným zákonem. Totéž ale platí i pro „běžnější“ právní či ekonomické otázky jako je výše minimální mzdy, příspěvek na mateřskou apod. To, zda je zákonodárce přirozenoprávně nebo pozitivisticky orientován, ovlivňuje chod celé společnosti.
Proto je tak důležité rozumět tomu, jakou společnost vytvářejí zákony postavené na přirozenoprávní teorii, a jakou ty, které jsou postavené na pozitivismu.
Více se o andělském učiteli dozvíte po otevření Brány poznání.
