Pojem „jezuita“ v českých zemích po staletí znělo téměř jako nadávka. Není to však důsledkem skutečné historické zkušenosti, ale dlouhé a cílené propagandy. Protestantské pamflety, osvícenské knihy a zejména obrozenecká literatura vytvořily obraz jezuity jako intrikána, temného kněze, který škodí národu. Tento obraz pronikl do učebnic, románů i do lidového povědomí. Komunisté na to pak snadno navázali. A dnešní liberálové jakbysmet.
Jenže skutečnost byla opačná. Právě jezuité, kteří přišli do Prahy roku 1556 na pozvání císaře Ferdinanda I., sehráli v dějinách českého národa zásadní, a především pozitivní úlohu. Zatímco protestantismus přinášel duchovní roztříštěnost a poněmčování, jezuité se soustředili na vzdělávání, kulturu a duchovní formaci lidu. A na jejich práci pak mohli pozdější obrozenci „slíznout smetanu“, aniž by vždy spravedlivě uznali, z čeho vlastně čerpají.
Obránci víry a národa
Když jezuité v druhé polovině 16. století začali působit v českých zemích, byla situace kritická. Reformace zasáhla většinu společnosti, církevní i národní jednota se rozpadala. Zmatek doktrín a sektářské pnutí oslabovalo českou identitu, která se vázala na středověkou duchovní tradici.
Jezuité proti tomu nevystoupili jen prostřednictvím politických zásahů nebo církevních dekretů. Jejich hlavní zbraní bylo vzdělání, kázání a pastorační práce. Zakládali školy, přiváděli do Čech nejlepší učitele, učili mladou generaci nejen teologii, ale i rétoriku, historii, matematiku a přírodní vědy. Vytvářeli tak elitu, která byla schopna vést společnost nejen v náboženském, ale i kulturním a politickém životě.
Tímto způsobem dokázali jezuité zastavit rozklad. Přivedli české země zpět k jednotě víry, a tím i k duchovnímu a kulturnímu sebevědomí. Bez jejich práce by se český národ rozplynul v německém protestantském prostoru.
Tvůrci české elity
Jezuité se nejvýrazněji zapsali do českých dějin jako zakladatelé a organizátoři školství. Jejich největším dílem se stalo Klementinum v Praze, kde od 17. století působila univerzita spravovaná řádem. Ovšem kromě toho založili desítky gymnázií a kolejí po celé zemi – od Jičína a Hradce Králové až po Brno či Olomouc.
Na jejich školách se vyučovalo systematicky, s vysokými nároky. Kladli důraz na humanitní vzdělání, klasické jazyky, dějiny i filosofii, ale zároveň přispěli k rozvoji věd přírodních. V jejich knihovnách se shromažďovalo vše, co tehdejší evropská věda nabízela. Studenti z českých zemí tak získávali znalosti, které jim umožňovaly působit jako učenci, právníci, diplomaté či lékaři.
Z jezuitských škol vyšli lidé, kteří tvořili budoucí elitu českého národa. Byli to oni, kdo vnášeli kulturu do měst i na venkov, psali knihy, budovali knihovny a vytvářeli paměť národa. Oproti protestantským kazatelům, kteří se soustředili především na ideologickou kontrolu, jezuité nabízeli skutečné vzdělání, které pozvedalo celý národ.
Zachování a kultivace českého jazyka
Jedním z největších mýtů je tvrzení, že jezuité byli nepřáteli českého jazyka. Skutečnost je přesně opačná. Právě oni patřili mezi jeho obránce a pěstitele v době, kdy němčina pronikala do měst i do úřadů a kdy protestantské prostředí často přispívalo k poněmčení.
Významným svědkem je jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688), autor slavné Obrany jazyka slovanského, zvláště českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica). Balbín důrazně hájil právo českého národa na vlastní řeč, literaturu a kulturu. Podobně i další jezuité psali české katechismy, modlitební knihy a populární náboženské texty, které byly dostupné širokým vrstvám lidu.
Oproti osvícenským obrozencům, kteří v 19. století navázali na již připravenou půdu, jezuité v 17. a 18. století skutečně uchovali jazykovou kontinuitu. Bez jejich díla by nebylo na co navázat. Čeština by se stala pouhým nářečím venkovského lidu a postupně by zanikla.
Mystika, víra a duchovní hloubka řádu
Když se mluví o jezuitech, zdůrazňuje se jejich vzdělávací činnost, méně už se připomíná jejich duchovní hloubka. Přitom řád byl založen svatým Ignácem z Loyoly jako duchovní armáda Krista – s důrazem na modlitbu, exercicie a výchovu k hlubokému osobnímu vztahu s Bohem.
V českých zemích jezuité rozvinuli síť poutních míst a kázání, které formovalo víru lidu. Jejich misie směřovaly nejen do měst, ale především na venkov, kde působili jako kazatelé a zpovědníci. V jejich rukopisu byla vždy viditelná kombinace duchovní kázně a mystiky: křesťanský život nebyl jen dodržování pravidel, ale hluboký vnitřní prožitek.
Právě tato duchovní síla je odlišovala od pozdějších osvícenských „reforem“. Josefinské zásahy do církevního života v 18. století omezily poutě, rušily kláštery a dusily duchovní život. Jezuité však zanechali v lidu hluboké kořeny zbožnosti, které přetrvaly i tyto zásahy.
Dědictví jezuitů a jeho dnešní stín
Historie ukazuje, že jezuité byli v českých dějinách klíčovou silou. Zachovali víru, udrželi vzdělanost, pěstovali český jazyk a vychovali elitu, která později formovala moderní národní kulturu.
Je proto paradoxní, že právě oni se stali terčem dlouhodobé očerňující propagandy. Osvícenské a obrozenecké mýty z nich učinily symbol útlaku, přestože byli ve skutečnosti oporou národa. Dodnes se v populární literatuře či učebnicích setkáváme s karikaturou jezuity jako intrikána, což je nezasloužená a nespravedlivá nálepka.
Tragédií je, že dnešní jezuité již většinou ztratili své historické charisma. Vlivem modernismu v církvi je řád dnes daleko od svých původních duchovních kořenů. Tam, kde kdysi stáli obránci víry a národa, dnes najdeme spíše adaptaci na moderní svět. Tragickým svědectvím jezuitského úpadku je nedávno zesnulý papež František, který pocházel z jezuitských řad. O to víc je třeba připomínat jejich někdejší velikost a zásluhy, které nelze vymazat z dějin nejen evropských národů.
Další zajímavosti k tématu se dozvíte, projdete-li Bránou poznání.
