Verše strašínského faráře nejsou klasickou křesťanskou poezií. Programově se vyhýbal náboženské agitce, aniž by však pohrdal básníky, z jejichž veršů náboženský akcent vyzařuje. Vzdor vší zdánlivé horizontálnosti je vertikální úběžník v jeho díle přesto patrný:
*„Ach Pane, který jsi vzal bláto, abys vrátil jím zrak slepci, učiň nám vše blátem, abychom i my viděli.“ *
Celoživotní oporou se mu stal Zdeněk Kalista, docent historie na pražské filozofické fakultě a velký znalec českého baroka, s nímž se seznámil prostřednictvím své vášně pro psaní poezie. V nelehkém období roku 1948 se stal administrátorem českobudějovického děkanského úřadu.
Krátce předtím biskup Josef Hlouch suspendoval kněze Josefa Plojhara kvůli jeho politické kolaboraci s poúnorovým komunistickým režimem, čímž došlo k definitivní roztržce mezi státní mocí a českou katolickou církví.
Merth byl v září 1948 zatčen za protistátní činnost. Strávil pět let v různých věznicích a pracovních táborech. Propuštěn byl v září 1953. V Jindřichově Hradci pak dlouhé roky pracoval jako dělník v továrně na výrobu leteckých brýlí. Svému duchovenskému povolání se mohl věnovat pouze ilegálně.
Po úrazu ruky, odešel v sedmdesátých letech do Západních Čech na zchátralou faru ve Strašíně, kde od roku 1970 žil samotářským životem a věnoval se psaní veršů. Mezi jeho nejznámější sbírky patří Orančina píseň (1970), Ne krví býků (1974), Malé hóry (1977), Strašně lidský hlas (1978) Sbírání pokladu (1980) a Matutinum (1981).
Daniel Merth patřil mezi velké postavy poválečné české poesie navazující na nesmrtelné osobnosti české katolické literatury jako byl již zmíněný Jakub Deml, Bohuslav Reynek, Jaroslav Durych, Václav Renč či Jan Zahradníček (posmrtně obdržel cenu nesoucí Zahradníčkovo jméno).
Jeho verše jsou prosyceny mystikou, přírodou a vzpomínkami na dětství. V jeho poezii se prolíná křesťanská víra s láskou k přírodě a touhou po kráse. Jeho jazyk je prostý, ale zároveň hluboký a plný emocí.
Více se o tomto pozoruhodném muži a jeho tvorbě dozvíte za Branou poznání.
